sobota 13. dubna 2024

Legiovlak v Milovicích

Před cestou do Ústí jsem vyšla trochu dřív, abych si prohlédla svou první (!) výstavu v Milovicích. Na nádraží stojí Legiovlak- Milovice jsou totiž jeho druhou zastávkou při putování po ČR.

Legiovlak se skládá ze 14 zrekonstruovaných vagonů, které představují vojenský ešalon. Těmito vlaky se desetitisíce čs. legionářů přepravily v letech 1918-1920 napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále a průjezd si často musely vynutit bojem s bolševiky. 


Legiovlak se skládá z vozů polní pošty, těplušky, zdravotního, filmového, velitelského, štábního, obrněného, prodejního, krejčovského, kovářského (zrekonstruován na Slovensku), ubytovacího a dvou plošinových vozů. Ve všech vozech čeká na návštěvníky věrná rekonstrukce vybavení, legionáři v dobových stejnokrojích, ale také originální exponáty a několik stovek fotografií na panelech mapujících historii čs. legií.




















na závěr vlak i s legionářem

úterý 2. dubna 2024

Na Drábské světničky a Valečov

V neděli už byla kvůli prachu přinesenému větrem ze Sahary smogová situace. Výhledy nestály za mnoho a taky prach docela dráždil nos i oči. Plánovaný výlet jsme tedy trochu zkrátili, dojeli jsme do Mnichova Hradiště a odtud ještě autobusem popojeli do Březiny.

Při čekání na autobus jsme obešli náměstí se sochou Václava Budovce z Budova, který vlastnil zdejší zámek a byl jedním z pánů popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí.

Z Březiny jsme se po modré turistické značce vydali ke skalám a po žluté pak vystoupali na červenou ke Studenému průchodu.



Studený průchod je asi 100 metrů dlouhá skalní rozsedlina, ve které ani v největších vedrech nevystupuje teplota nad 10 stupňů. Díky tomu tam roste zajímavé společenství mechů a lišejníků typických spíše pro studené hornaté prostředí.



Hned za průchodem je úsek cesty s řadou vyhlídek. Bohužel nebylo vidět fakt skoro nic..


Na červené bylo lidí požehnaně, ale Drábské světničky jsou stále uzavřené, takže se turisté  koncentrovali spíš na vyhlídkách. 




Ve 2. třetině 13. století bylo založeno opevněné sídlo, které bylo později lidově nazýváno Drábské světničky. Dřevěný hrad s věží byl vybudován na 7 pískovcových blocích a měl strážní funkci. Ve skalách vysokých 15-40 metrů se dochovaly dvě desítky tesaných prostor, zbytky pěti chodeb, tesané základy po 7 dřevěných stavbách a 5 mostních konstrukcích a žlab dokládající ukotvení dřevěné palisády.

Vnitřní prohlídkový okruh je ovšem do odvolání uzavřen z důvodu zajištění ochrany a péče o památku.

Jen o kousek dál jsme prošli zříceninu bývalého Píčova statku, oblíbenou to zastávku na svačinu.




Rozsáhlé kamenné základy a zbytky zdí, včetně vytesaných sklepení v pískovcovém podloží, se dochovaly z původního statku. První zmínka o jedné z nevětších usedlostí v kraji pochází z roku 1554. Největšího rozkvětu dosáhl statek od 18. století až do poloviny 20. století, kdy patřil rodině Píčů. Po roce 1948 byli obyvatelé vyhnáni a uvězněni, statek byl opuštěn a postupně rozebírán.

Zbytek cesty už jsme se spíš těšili na občerstvení na hradě Valečov. Cestou jsme si ale těsně před hradem přeci jen stihli prohlédnout část Valečovských skalních světniček.




Světničky byly vytesané do skály sloužily zřejmě původně jako obydlí poddaných z hradu. V 18. století se sem nastěhovala chudina a místo bylo obydleno až téměř do konce 19. století.


Další zastávka byla na nedalekém hradě Valečov. Původní dřevěný hrad postavili ve skalách Valečovští z Valečova po roce 1300. Hrad byl i částečně vytesán do okolních pískovcových skal. Prvně je Valečov písemně zmíněn během let 1316 – 1318, kdy mezi sebou vedli jisté šarvátky šlechta z Valečova a Vok z Rotštejna. Zajímavostí je český název hradu, protože v tehdejší době se pojmenovávalo především německy. V pramenech se hrad uvádí jako pustý od roku 1652, ale později se sem nastěhovala na dobu kolem dvou století chudina, která byla násilně vykázána v roce 1892 do obecního chudobince. Valečov v té době sloužil i jako zdroj levného stavebního materiálu.






Po občerstvení u parkoviště jsme už jenom po cyklostezce a červené značce došli zpátky do Mnichova Hradiště na nádraží na vlak do Prahy.


kříž označující místo odpočinku dvou rakouských myslivců z roku 1866