Telč a Humpolec cestou domů

Po parném sobotním odpoledni nastal příjemný vlahý večer, ve kterém se nám nechtělo sedět doma. Taky už jsme nabrali síly, takže jsme se nakonec rozhodli popojet z Jemnice cca 28 km na sever do slavné Telče.

Vše proběhlo hladce a večerní Telč nás příjemně překvapila pěkně nasvícenými památkami a hlavně (!) naprostou absencí turistických davů. Pěkná procházka to byla.

Podle pověsti je založení města Telč spojeno s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým knížetem Břetislavem v roce 1099. Právě vítěz se zasadil o založení kaple, později kostela a osady, dnešního Starého Města. Největšího rozmachu doznalo město za panování Zachariáše z Hradce v 2. polovině 16. století. Počátkem 19. století už hrála Telč významnou roli v celém jihozápadním regionu Moravy, která ještě vzrostla s příchodem železnice v roce 1898. 

Historické jádro města, uzavřené rybníky a branami, si udrželo po celá staletí svou osobitou tvář z časů Zachariáše z Hradce. Předně je to původní královská vodní tvrz z 13. století, založená na křižovatce obchodních cest, která získala, spolu s historickým jádrem města, svou dnešní podobu díky přestavbě ze 16. století. Kromě zámku patří mezi nejvýznačnější telčské památky také náměstí s unikátním nenarušeným komplexem historických domů v renesančním a barokním stylu. Podloubí a průčelí těchto domů byla v drtivé většině stavěna podle jednotného plánu.

V noci přišly očekávané bouřky a v neděli se zatáhlo a občas pršelo. Cestou zpátky do Prahy jsme se proto zastavili jen krátce v Humpolci. 

Nejdřív jsme si prohlédli čtvť zvanou Zichpil s pozůstatky lidové architektury a bývalé židovské čtvrti.

Toleranční kostel z roku 1785

Nápravníkovo stavení, ve kterém je skanzen

O kousek dál je slavný pivovar Bernard s návštěvnickým centrem a vyhlídkovou věží.

Kolem bývalé synagogy jsme pak prošli na Havlíčkovo náměstí, sedící sochy jsou tu zjevně populární...

Tahle na střeše hotelu je od Jakuba Flejšara

Humpolec založil svou slávu na filmovém Hliníkovi a dalších postavách z filmu Marečku, podejte mi pero!. Na náměstí stojí budova Hliníkária, ve kterém je i informační centrum. Hliníkárium prý vzniklo hlavně kvůli turistům, kteří se v původním infocentru vyptávali na vše, co souvisí s postavou legendárního Hliníka. 

Po návštěvě infocentra jsme se vydali do zdejší galerie 8smička. 

Humpolecká zóna 8smička se snaží stírat rozdíly mezi centrem a periferií. Industriální areál na půli cesty mezi Prahou a Brnem prošel proměnou na kulturní prostor, ve kterém je návštěvníkům zprostředkován kontakt s moderním a současným uměním. Zóna 8smička je impulzem pro vznik lokální humpolecké komunity, která je přístupná návštěvníkům ze širokého okolí.

V galerii se koná výstava Kdybych já byl krásný jako Dionýsos, věnovaná Janu Zrzavému.

Zrzavý jako moderní a progresivní autor, jehož dílo vyrůstá z hlubokého poznání starého umění, navazuje v 8smičce pomyslný dialog s motivicky či duchovně spřízněnými autory a autorkami. Témata spjatá s tělesností a krajinou (vnitřní i vnější), subjektivita a vědomé navazování na práce některých mistrů minulosti činí jeho tvorbu obzvlášť aktuální.

Odpoledne se dalo do docela intenzivního deště, takže jsme hlavním náměstím v Humpolci jenom rychle proběhli k autu. 

Cesta vedla přes park kolem pamětní desky Hliníkovi a vedle stojící Hujerovy švestky.

náměstí s kostelem sv. Mikuláše

Pěkné to bylo a vzhledem k zacpanosti dálnice bylo načase vydat se na cestu domů.

Police, Cornštejn a Vranovská přehrada

V sobotu mělo být podle předpovědi dost přes 30°, tak jsme se rozhodli trochu přiblížit k lesům a vodě..

Nakonec to dopadlo tak, že jsme zamířili z Jemnice na jihovýchod a jako první se zastavili v poměrně neznámé obci Police.

Místní zámek vznikl renesanční přestavbou původní tvrze koncem 16. století, v letech 1720-30 došlo k jeho barokní úpravě. Po 2. světové válce zámek chátral, od roku 1989 je rekonstruován. Dnes je v něm několik expozic, jedna je teď věnovaná Waldemaru Matuškovi..

Mně se na Matušku moc nechtělo, tak jsem se místo toho vydala k místní synagoze a židovskému hřbitovu.

Synagoga z poloviny 18. století je zajímavým a velmi dobře zachovalým dokladem venkovské barokní stavby.

Od synagogy nebyla cesta k židovskému hřbitovu úplně snadná, ale nakonec se povedlo...

Po prohlídce pamětihodností Police jsme pokračovali už jenom pár kilometrů na východ k hradu Cornštejn.

Hrad Cornštejn  (Zornstein) stojí na strategické poloze západní strany kopcovitého výběžku ze tří stran obtékaného řekou Dyjí, poblíž výšinného sídliště z pozdní doby kamenné. Jeho jméno je odvozeno z německého Zorn (hněv) a  Stein (kámen, skála), tím měla být vyjádřena síla i pevnost hradu. Postavit ho nechal ve 20. letech 14. století Raimund z Lichtenburka se souhlasem krále Jana Lucemburského. Lichtenburkové hrad postupně rozšiřovali.

V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka a na Bítově, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad a podporován papežem Piem II. zahájil v roce 1463 otevřenou vzpouru. Hrad byl pak obléhán a dobyt královským vojskem, poté byl Hynkovi z Lichtenburka konfiskován a lénem udělen pánům Krajířúm z Krajku. Ti hrad nově opevnili a zmodernizovali. Od 16. století se zde majitelé střídali a hrad pustl. Po 2. světové válce byl hrad zestátněn a částečně rekonstruován.

Dyje ze všech stran

vzadu je vidět rozhledna Rumburak, k ní jsme nakonec už nejeli

Začalo být docela vedro, tak jsme se rozhodli podniknout plavbu po Vranovské přehradě. Popojeli jsme totiž už jenom kousek po okrsce a byli jsme přímo ve Vranově nad Dyjí. Stačilo už jenom vystát frontu na parkoviště, koupit lístek na loď a spolu se spoustou lidí se na tu loď nalodit. Nakonec to byl docela příjemný turistický zážitek, i když místa k sezení na palubě na  nás nevybyla.....

Již v roce 1912 projednávala společnost Podyjské závody (Thayawerke) projekt na využití vodní síly postavením přehrady na Dyji. Druhým argumentem pro stavbu přehrady byla protipovodňová ochrana a třetím důvodem bylo využití přehrady k rekreaci. Nedostatek peněz však nedovolil projekt uskutečnit. 

O možné realizaci vodního díla se začalo hovořit opět až po vzniku Československa. Konečné rozhodnutí o stavbě přehrady nad Vranovem nad Dyjí učinila vláda ČSR v roce 1929. Doba výstavby Vranovské přehrady se uvádí mezi lety 1931 až 1934, přípravné práce probíhaly však již dříve. Rychlost výstavby přehrady byla na svou dobu unikátní a nemá obdobu ani v současné době. Na stavbě přehrady v průběhu hospodářské krize našlo práci více než 2500 lidí z okolí. Dílo bylo dokončeno za tři a půl roku a v roce roku 1933 se na podzim začala Vranovská přehrada napouštět vodou. Uvedena do provozu byla v roce 1934, po dokončení všech technických prací. Stala se ve své době největším vodním dílem na území Československa.

"naše" loď Poseidon

Odpoledne vedro dosáhlo svého vrcholu, takže po vylodění už jsme se jenom prošli kousek podél vody, vyfotili visutou lávku a přehradu a vrátili se do ubytování na pozdní oběd.