Na Okoř je cesta

V nedělním trochu zamračeném dni jsme se vydali na Okoř. Dojeli jsme tam autobusem, takže cesta vlastně nevedla na Okoř, ale spíš z Okoře.

Nejdřív jsme si samozřejmě prohlédli hrad.

Hrad byl postaven ve 14. století měšťanem Starého Města pražského Františkem Rokycanským V době Karla IV. hrad patřil mezi nejhonosnější šlechtická sídla. V průběhu třicetileté války byla Okoř dobyta a značně poškozena. Následně sídlo renovovali jezuité, po zrušení řádu ale začal hrad chátrat až se stal zříceninou. Dnes je tu k vidění torzo hradní věže, které je obklopené napůl zřícenými stěnami.

Od hradu jsme se vydali po červené turistické znače směrem na Malé Číčovice a Tuchoměřice.

tady je vodníkovo

pruhované pole u Číčovic

Před Tuchoměřicemi jsme z cesty kousek sešli a prohlédli si umělou jeskyni sv. Františka. Jeskyně byla vystavěna jezuity roku 1712 na způsob chýše, v níž sv. František Xaverský na ostrově Sancianu zemřel. Do konce 19. století zde také byla umístěna jeho socha, znázorňující světcovo umírání na břehu mořském.

dnes je to tu trochu zarostlé

.. a bez sochy

Jen o kousek dál je pěkné posezení u sochy Panny Marie Immaculaty. Socha pochází z počátku 18. století, v roce 2020 tu byla obnovena.

Přešli jsme trať a došli do centra Tuchoměřic. Stojí tu překvapivě velký klášter postavený v renesančním stylu na místě původní gotické tvrze. V roce 1621 se majiteli stali představitelé jezuitské koleje a následně jej opravili a přestavěli v jezuitskou rezidenci. Po zrušení řádu v roce 1773 objekt spravoval stát. V letech 1899–1989 zde fungovalo nemocniční zařízení. V současnosti prostory využívá křesťanská komunita Chemin Neuf.

Taky tu je lákavě vypadající kavárna, ale nějak ještě nenastal čas na kávu, tak jsme ji minuli.

kostel sv. Víta v klášteře postavený v letech 1667–1669 podle návrhu italského architekta Giovanni Domenico Orsiho

Prošli jsme Tuchoměřice a lesem vystoupali k rozcestí u sv. Juliány. 

Původní socha socha křesťanské panny, jak mečem probodává draka zde stála před rokem 1868. Ze sochy se dochovala jen hlava, která je dnes umístěná ve sbírkách Středočeského muzea v Roztokách. V roce 1734 byl do původního podstavce zasazen jednoduchý dřevěný kříž.

Jméno Svatá Juliána místo získalo zřejmě podle legendy, která praví, že je zde pochována Juliána – dcera okořského hradního pána rytíře Sukoráda s mlynářským synem Vnislavem. Oba milenci zde byli na útěku dostiženi a pro nerovnou lásku rytířem Sukorádem zabiti. Socha sv. Juliány z Nikadémie se na toto rozcestí vrátila v létě roku 2020 díky veřejné sbírce . 

Od Juliány jsme se po cyklostezce za chvíli dostali na okraj Nehvizd k rozhledně Babylon. Rozhlednu navrhli studenti Fakulty architektury ČVUT a nabízí výhled na Nebušice a Divokou Šárku.

Kousek odtud je slavné Nebušické oko. Oko je více než klasickou rozhlednou, slouží jako pozorovatelna fauny na poli, dětem jako houpačka a fotografům jak originální „fotorámeček“. Tvar oka určují ohýbané dřevěné lepené nosníky. Moment překvapení připraví skrytý mechanismus, umožňující kyvadlový pohyb objektu do stran. 

Autory vyhlídkové houpačky postavené v roce 2022 jsou studenti ateliéru Seho–Poláček z Fakulty architektury ČVUT v Praze, kteří Oko nejen navrhli, ale také vybudovali.

Potom už jsme jenom prošli Nebušicemi a po červené (a částečně teda mimo značky) došli na Nebušickou vyhlídku nad Šáreckým údolím. Je tu pěkně vidět hlavně údolí a protější Dívčí skok.

Pak už zbývalo jen sejít do do Šáreckého údolí a soutěskou Džbán pak na tramvaj v Divoké Šárce.

Výlet to nebyl dlouhý, ale unavená jsem byla. Možná proto, že jsme celou cestu neměli možnost si moc odpočinout a posedět. Nějaké to občerstvení už to vážně chtělo.

Ostrov a Tisá

V nedělním proměnlivém počasí jsme se vydali na krátkou vycházku do Tiských stěn a okolí. Auto jsme nechali na parkoviště u křížku a po silnici došli k chatě Lesní Zátiší. Potom jsme šli docela dlouho po hranici s Německem a nakonec zabočili do německého "vnitrozemí". 

V lesích bylo dost lidí, všichni na houbách. A je teda pravda, že fakt hodně rostly. Aniž bychom se o to snažili, každou chvíli na nás odněkud vykoukl hřib nebo muchomůrka. Hodně starších hub bylo už plesnivých.. my jsme teda nesbírali nic...

možná kotrč štěrbákový, ale jen možná

Našim "zahraničním" cílem byla vyhlídka Grenzplatte, odkud byly opravdu krásné výhledy na Ostrov a skály kolem, ale taky na Děčínský Sněžník.

Grenzplatte

Ostrov

Děčínský Sněžník

Z Grenzplatte jsme se kousek vrátili, po krkolomné hraniční cestě sešli až skoro do Ostrova a zadem kolem kempu došli k hospodě pod Císařem.

skála Grenzwegwachter těsně na hranici

Hospoda pod Císařem je taková místní klasika, oblíbená místními a horolezci. Odjakživa se tam chodilo, takže mě dost potěšilo, že pořád pěkně funguje a snad i dobře prosperuje. Trochu jsme se občerstvili a vydali se dál. 

Naše další cesta vedla nahoru po zelené kolem malého skalního města zvaného Nebeská říše. Bohužel cestou se dost rozpršelo, dokonce chvíli i padaly malé kroupy. Ke skalám jsme už dorazili dost navlhlí, takže jsem udělala jen pár fotek a šli jsme dál, moc teplo nebylo.

K turistické chatě u Tiských stěn už to bylo jen kousíček, my jsme odbočili do lesa a zadem se dostali k okruhu Tiskými stěnami. 

Docela dlouho už jsem tu nebyla, tak mě znovu překvapilo, jak jsou tu skály pěkné a rozmanité. Kousek jsme prošli ještě spodem a potom vyšplhali po schodech na vrchní vyhlídkovou část.

Nahoře na vyhlídkách trochu foukalo, ale hlavně bylo vidět, jak se krajem honí přeháňky. 

vpravo vzadu pěkně prší na Milešovku

Tisá

Meteomapa říkala, že když si nepohneme, zmokneme zas, a to už se nám teda nechtělo. Takže jsme prošli vrchní část skal, trochu se rozhlídli a zase sešli na náměstíčko u Slona.

zadek Slona

Na další cestě už jsme se na vyhlídky vykašlali a skály obešli spodem. Občas dokonce vykouklo sluníčko, ale bylo to takové ošidné.

Nakonec jsme se po lesní cestě souběžné se silnicí dostali k autu právě ve chvíli, kdy se zase zatáhlo a bylo jasné, že se něco chystá.

Když jsme vyjížděli, začalo pršet, a to teda fakt hodně, závěrečný spěch se vyplatil.