Mělník a Sněžník

Na víkend v Ústí jsme se vypravili v trochu nevhodnou dobu. Předpověď nejdřív nebyla tak špatná, pak se to ale změnilo na trvalý déšť v sobotu a trvalý déšť na neděli.

V sobotu to vypadalo, že se předpověď i splní, v Praze začalo pršet hned po ránu a vypadalo to trvale. Vyjeli jsme směrem Mělník, trochu kličkovali kolem Prahy, protože se nám nechtělo jet po okruhu a dálnici.

V Mělníku kupodivu na chvilku pršet přestalo, tak jsme se vydali na prohlídku...

Zaparkovali jsme nedaleko kostela sv. Ludmily, v jeho zahradě mě zaujala pěkná zvonice. Byla postavena v letech 1906-1907 a ukrývá zvon z roku 1598, který je nejstarším dochovaným ve městě. Autorem zvonice je architekt Antonín Wiehl a původně byla vybudována pro národopisnou výstavu z roku 1895.

Na náměstí jsme se vydali Pražskou bránou z konce 13. století ( prošla několika přestavbami). 

Podél centrálního náměstí i v přilehlých ulicích se dochovalo množství patrových městských domů, řada z nich s podloubím. Mají středověké základy a následné barokní, klasicistní nebo novější úpravy. 

žlutý dům vpravo je hotel U Zlatého beránka, kde popíjeli hrdinové z Básníků

radnice

cestou k zámku

Mělnický zámek byl původně přemyslovský hrad, od poloviny 13. století do konce století 15. byl hradem českých královen. Gotické období dnes připomíná především kaple sv. Ludmily. V polovině 16. století prošel hrad zásadní přeměnou v renesanční zámek. Epochu baroka připomíná obrazová galerie italských, nizozemských a českých mistrů.

Kousek od zámku je vyhlídka na soutok Labe a Vltavy. Dost to mate, protože všichni si myslej, že soutok je to výrazné, co vidí přímo před sebou. Ale chyba lávky, to co přitéká do většího Labe je jenom plavební kanál....

Skutečný soutok je ta špička úplně vlevo dole, moc vidět není.

vzadu v mlze Říp

Vedle zámku je mohutný kotel sv. Petra a Pavla; z původně románské stavby z přelomu 10. a 11. století byl koncem 15. století přestavěn Johanem Spiessem z Frankfurtu, dvorním stavitelem krále Vladislava II. Jagelonského, ve slohu pozdní gotiky. Pod kněžištěm proboštského chrámu zaujímá prostornou kryptu mělnické kostnice, jedna z nejzajímavějších v Čechách.

V neděli předpověď nevyšla, teda alespoň v severních Čechách. Ráno bylo sice chladněji, ale krásně sluníčko, počasí jako dělané na výlet. Původní plán byl sice jet do Německa, nakonec jsme se místo toho vydali na Děčínský Sněžník.

Z vesnice Sněžník jsme vyšli po zelené a červené značce nahoru na stolovou horu. Nahoře se ukázaly tradiční krásné výhledy...

Středohoří vzadu

Buková hora s vysílačkou

Rozhledna na Sněžníku patří mezi nejpěknější v Čechách. Rozhlednu nechal v roce 1864 postavit majitel zdejšího panství František Antonín Thun. Patří mezi nejstarší rozhledny v Česku a dříve sloužila pouze pro geografické měření. V roce 1936 byl na rozhledně poprvé v Čechách zachycen televizní signál, jednalo se o záběry Olympijských her v Berlíně.

Cestou zpátky jsme si museli zajít na Drážďanskou vyhlídky. Jenom odtud jsou krásné výhledy směrem do Německa, vpravo Zschirnstein...

směr Ostrov, skály jsou schované v údolí

Cestou dolů Středohoří, Milešovka a Kletečná

Před zrekonstruovaným hotelem Hřebenová bouda je pořád dřevěná rozhledna. Zub času přeci jen pracuje, trochu se rozesychá.

Z téhle strany to ani nevypadá, že by to bylo do kopce, ale je. 

říční plovárna u Senohrab a Zlenice

Po dlouhých pěti letech jsme se v neděli vydali na oblíbené místo u řeky Sázavy.

Rozhodli jsme se jet vlakem do Senohrab a odtud k vodě dojít, je to kousek pohodlnou cestou. Až na to, že jsem nějak blbě koupila lístky (takový ten propletenec pravidel Českých drah, ve kterém se nezkušený jednotlivec ztratí jak nic, ty naše platily až na další vlak a my omylem stihli ten dřívější), a taky jsme zapomněli náhubek pro psa :-), byla by cesta opravdu pohodlná. Měli jsme ale štěstí, paní průvodčí byla v pohodě a náhubek nevyžadoval nikdo ani cestou zpátky.

Cestou od nádraží k vodě jsme míjeli Husův kámen. Jde o pamětní desku Jana Husa z roku 1915, instalovanou při výročí 500 let od úmrtí tohoto reformátora. Původně byl kámen na druhém břehu Mnichovky, povodeň v létě 1974, kterou způsobilo protržení rybníka Hubačov, kámen povalila, takže byl pak přemístěn na dnešní místo.

Když jsme dorazili k řece, s potěšením jsme zjistili, že se tu nic nezměnilo. 

V místě dnešních lázní se nacházel brod na významné spojnici mezi hradištěm Lštění a pražskou kotlinou. Lštění bývalo důležitým ekonomickým centrem zdejšího osídlení v raném středověku.

Senohrabská říční plovárna vznikla s rozvojem turistiky a rekreace ve 2. polovině 19. století. V roce 1899 byl založen Okrašlovací spolek v Senohrabech, který inicioval úpravu cest k lázním, výsadbu okrasných stromů, instalaci laviček i lávek a především výstavbu boudy ke svlékání s oddělením pro muže a ženy. Následně byla v roce 1906 realizována výstavba velkých lázní podle projektu architekta Otokara Dvořáka. Přestože bylo z rozhodnutí panství Komorní Hrádek jako majitele pozemku nutno v roce 1913 lázně vyklidit a zdejší objekty demolovat, hned následný rok byla realizována výstavba druhých lázní, které byly slavnostně otevřeny 29. června 1914. Po 1. světové válce bylo nutno lázně obnovit a jejich třetí etapa se začala psát hned v roce 1918, kdy bylo postaveno 50 nových kabin. V letech 1930 až 1932 byly zakoupeny pozemky na obou březích řeky a ve spolupráci s obcí Zlenice byl v roce 1931 vybudován domek pro plavčíka, koupeny dvě převozní lodě a na zlenické straně vybudovány dva kurty, benzínová pumpa a převlékárny. 

Po válečných útrapách byl zdejší spolek v červnu roku 1957 začleněn do MNV Senohraby a zdejší přívoz, jehož tradice sahá až do roku 1920, i říční lázně s plovárnou byly spravovány přímo obcí. Plovárna se stala oblíbeným místem úniků před normalizací především v 60. až 80. letech 20. století, avšak období porevoluční přineslo nejen dramatický odliv zájmu o tento způsob rekreace, ale také devastaci mobiliáře plovárny. Změnu přinesl až vznik „Občanského sdružení pro obnovu provozu senohrabské plovárny a zachování přívozu“ v roce 1997. Tento spolek s novým názvem „Spolek pro senohrabskou plovárnu a přívoz“ se dodnes snaží udržet provoz říčních lázní i přívozu a zachovat jejich neopakovatelnou atmosféru i budoucím generacím.

Pár kroků nad plovárnou se nachází hrad Zlenice, to jsem si nemohla nechat ujít (naposledy se tam ještě pilně pracovalo)

Jméno Zlenice se poprvé připomíná roku 1318, kdy se uvádí Oldřich ze Zlenic. Hrad dostal název podle zaniklé osady Zlenice, která ležela na druhém břehu Sázavy. Vznik hradu dnešní podoby lze však s určitostí zařadit do 1. pol. 14. století. Historie stavby dál příliš známá není. Jisté je pouze to, že už v roce 1465 byl hrad zbořený a opuštěný. Pravděpodobně byl dobyt a zbořen v době válek Jiřího z Poděbrad. Ze zlenického hradu zůstala dnes jen zřícenina, která se podle dominantního zbytku věže obecně nazývá Hláska.

Zřícenina je udržována díky členům Sdružení Zlenice a Klubu přátel hradu Zlenice. Na hradě se konají také nepravidelné akce zaměřené na historii tohoto místa. Známý je rovněž i román Radovana Šimáčka, Zločin na Zlenicích hradě, který byl později zfilmován. Navíc má hrad Zlenice jedno zajímavé specifikum - známý český malíř Josef Lada jeho siluetu několikrát použil coby kulisu při tvorbě svých známých "vodnických" scén.

Nyní je zde postaven nový dřevěný most, který zlepšil přístup do jádra hradu. Cech klempířů, pokrývačů a tesařů ČR jej ocenil jako třetí nejlepší tesařské dílo roku 2014.

Vedro bylo v neděli taky slušné, ale odpoledne už se zatáhlo a bouřky začaly viditelně postupovat. Sbalili jsme se teda radši o něco dřív a vydali se zpátky na vlak a domů.