říční plovárna u Senohrab a Zlenice

Po dlouhých pěti letech jsme se v neděli vydali na oblíbené místo u řeky Sázavy.

Rozhodli jsme se jet vlakem do Senohrab a odtud k vodě dojít, je to kousek pohodlnou cestou. Až na to, že jsem nějak blbě koupila lístky (takový ten propletenec pravidel Českých drah, ve kterém se nezkušený jednotlivec ztratí jak nic, ty naše platily až na další vlak a my omylem stihli ten dřívější), a taky jsme zapomněli náhubek pro psa :-), byla by cesta opravdu pohodlná. Měli jsme ale štěstí, paní průvodčí byla v pohodě a náhubek nevyžadoval nikdo ani cestou zpátky.

Cestou od nádraží k vodě jsme míjeli Husův kámen. Jde o pamětní desku Jana Husa z roku 1915, instalovanou při výročí 500 let od úmrtí tohoto reformátora. Původně byl kámen na druhém břehu Mnichovky, povodeň v létě 1974, kterou způsobilo protržení rybníka Hubačov, kámen povalila, takže byl pak přemístěn na dnešní místo.

Když jsme dorazili k řece, s potěšením jsme zjistili, že se tu nic nezměnilo. 

V místě dnešních lázní se nacházel brod na významné spojnici mezi hradištěm Lštění a pražskou kotlinou. Lštění bývalo důležitým ekonomickým centrem zdejšího osídlení v raném středověku.

Senohrabská říční plovárna vznikla s rozvojem turistiky a rekreace ve 2. polovině 19. století. V roce 1899 byl založen Okrašlovací spolek v Senohrabech, který inicioval úpravu cest k lázním, výsadbu okrasných stromů, instalaci laviček i lávek a především výstavbu boudy ke svlékání s oddělením pro muže a ženy. Následně byla v roce 1906 realizována výstavba velkých lázní podle projektu architekta Otokara Dvořáka. Přestože bylo z rozhodnutí panství Komorní Hrádek jako majitele pozemku nutno v roce 1913 lázně vyklidit a zdejší objekty demolovat, hned následný rok byla realizována výstavba druhých lázní, které byly slavnostně otevřeny 29. června 1914. Po 1. světové válce bylo nutno lázně obnovit a jejich třetí etapa se začala psát hned v roce 1918, kdy bylo postaveno 50 nových kabin. V letech 1930 až 1932 byly zakoupeny pozemky na obou březích řeky a ve spolupráci s obcí Zlenice byl v roce 1931 vybudován domek pro plavčíka, koupeny dvě převozní lodě a na zlenické straně vybudovány dva kurty, benzínová pumpa a převlékárny. 

Po válečných útrapách byl zdejší spolek v červnu roku 1957 začleněn do MNV Senohraby a zdejší přívoz, jehož tradice sahá až do roku 1920, i říční lázně s plovárnou byly spravovány přímo obcí. Plovárna se stala oblíbeným místem úniků před normalizací především v 60. až 80. letech 20. století, avšak období porevoluční přineslo nejen dramatický odliv zájmu o tento způsob rekreace, ale také devastaci mobiliáře plovárny. Změnu přinesl až vznik „Občanského sdružení pro obnovu provozu senohrabské plovárny a zachování přívozu“ v roce 1997. Tento spolek s novým názvem „Spolek pro senohrabskou plovárnu a přívoz“ se dodnes snaží udržet provoz říčních lázní i přívozu a zachovat jejich neopakovatelnou atmosféru i budoucím generacím.

Pár kroků nad plovárnou se nachází hrad Zlenice, to jsem si nemohla nechat ujít (naposledy se tam ještě pilně pracovalo)

Jméno Zlenice se poprvé připomíná roku 1318, kdy se uvádí Oldřich ze Zlenic. Hrad dostal název podle zaniklé osady Zlenice, která ležela na druhém břehu Sázavy. Vznik hradu dnešní podoby lze však s určitostí zařadit do 1. pol. 14. století. Historie stavby dál příliš známá není. Jisté je pouze to, že už v roce 1465 byl hrad zbořený a opuštěný. Pravděpodobně byl dobyt a zbořen v době válek Jiřího z Poděbrad. Ze zlenického hradu zůstala dnes jen zřícenina, která se podle dominantního zbytku věže obecně nazývá Hláska.

Zřícenina je udržována díky členům Sdružení Zlenice a Klubu přátel hradu Zlenice. Na hradě se konají také nepravidelné akce zaměřené na historii tohoto místa. Známý je rovněž i román Radovana Šimáčka, Zločin na Zlenicích hradě, který byl později zfilmován. Navíc má hrad Zlenice jedno zajímavé specifikum - známý český malíř Josef Lada jeho siluetu několikrát použil coby kulisu při tvorbě svých známých "vodnických" scén.

Nyní je zde postaven nový dřevěný most, který zlepšil přístup do jádra hradu. Cech klempířů, pokrývačů a tesařů ČR jej ocenil jako třetí nejlepší tesařské dílo roku 2014.

Vedro bylo v neděli taky slušné, ale odpoledne už se zatáhlo a bouřky začaly viditelně postupovat. Sbalili jsme se teda radši o něco dřív a vydali se zpátky na vlak a domů.