Teplice a Doubravka

Tak dnešní vycházka byla do Teplic, spíš okolí Teplic, ale kusem centra a lázní jsem prošla taky. 

Čím dál víc se utvrzuju v tom, že na všech navštívených městech je tak nějak vidět větší péče a rozvoj než na Ústí. Vždycky jsem měla Teplice za něco ehm, okrajovějšího než Ústí, ale dneska jsem se utvrdila v dojmu z minulé návštěvy- Teplice na mě působí mnohem příjemnějším, uklizenějším a kvalitnějším dojmem než Ústí. Ulice jsou čisté, i na trávnících a zelených plochách je uklizeno, v Ústí se všude válí spousta odpadků, takže třeba psa se bojím pustit. V Teplicích je to fakt lepší, centrum je pěkné, všude krásné ulice plné secesních (opravených !) domů a v mnohem větší míře jsou všude odpadkové koše.

Ano, od té doby, co chodím často se psem, jsem se naučila ocenit i takovou drobnost. Když je člověk zodpovědný a snaží se po psím svěřenci všechno poctivě sbírat, tak nějak velice brzo zjistí, že je pak jaksi potřeba to i někam dát. Není moc příjemné, když člověk s nevonícím sáčkem v ruce prochodí půlku města aniž by měl možnost ho někam odložit, protože odpadkové koše prostě nejsou... nikde, ani na autobusových a trolejbusových zastávkách, ani na sídlišti, ani před obchodem... prostě NIKDE.

Potom, co jsem tohle v Ústí zjistila, začala jsem úroveň a jakousi civilizovanost měst posuzovat podle množství a kvality odpadkových košů. No a Teplice v tomhle nad Ústím jednoznačně vedou.

Ne že by se nenašly nedostatky, třeba taková ulice z centra k nádraží moc vábná není. Na druhou stanu jsou v ní ale normální obchody a je vidět, že stejně jako centrum města prostě funguje. Jde o místa, kam lidé chodí, kde se procházejí a scházejí. To je bohužel to hlavní, co Ústí chybí- fungující centrum města, ach jo.

Takže k procházce; z nádraží jsem se vydala na Goethovu výšinu. Jde o místo, kde byla odhalena pamětní deska básníka ku příležitosti 100. výročí jeho úmrtí (bylo to v roce 1932). Jak známo, Goethe do Teplic rád jezdil, byl tu celkem třikrát a právě z teplického zámeckého parku je ona známá historka o setkání Goetha a Beethovena s císařovnou Marií Ludovikou. Goethe uctivě ustoupil a smekl, zatímco Beethoven prošel bez pozdravu středem. Potom Goethovi vyčítal servilnost k vrchnosti. No nevím, Goethe byl celkem známý kavalír a potrpěl si na galantnost.. nepřipadá mi, že pozdravit dámu je něco servilního nebo nepatřičného.

Na vyhlídce je pamětní deska připomínající básníka, její bronzová verze byla ukradena, ale už byla nahrazena replikou z méně lákavého materiálu.

Od Goethovy výšiny jsem došla pod Doubravský vrch, který byl vlastně hlavním cílem cesty. Kdysi dávno jsem tu byla, tak jsem se chtěla na tohle vyhlídkové místo s divným hradem znovu podívat. Doubravská hora tvoří jeden z posledních výběžků Českého Středohoří. Je to znělcový vrch vulkanického původu.

V roce 1483 dokončil vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic Jan Ilburk stavbu hradu. Za třicetileté války vzniklo pod Doubravkou velké vojenské ležení a již v roce 1791 byl kopec zpřístupněn veřejnosti. V roce 1884 nechal provést Edmund Clary- Aldringen na zřícenině hradu úpravy a zřídil zde výletní restauraci, která ale roku 1896 vyhořela.

Nahoře je zvláštní směsice staveb, ze které se mi moc nedařilo rozeznat, co je zbytek původního hradu, co je nové a co bylo na co přistaveno.

 

 

Pod Doubravskou horou u silnice se nachází památný kámen. Odhalen byl k 100. výročí bitvy u Chlumce, kde bojovala spojenecká armáda s Napoleonskými vojsky v roce 1813. Z tohoto místa pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexander sledovali bitvu.

Po zelené značce jsem pokračovala na Písečný vrch, kde je teplická hvězdárna, cíl mnoha školních výletů :-)

Poslední krátká zastávka byla Šanovská vyhlídka- je odtud pěkně vidět začátek lázeňské části a obchodní akademie na kopci.

téměř jarní okolí České Kamenice

Po pátečním deštivém a nepříjemném počasí se nám konečně poštěstilo a užili jsme si krásný výlet se slunečnými dalekými výhledy a skoro jarní teplotou.

Vyrazili jsme z České Kamenice; to je sympatické městečko s perfektní polohou na pomezí Českosaského Švýcarska, Lužických hor a Českého Středohoří. Jde o historické, původně královské město. Patřilo Berkům z Dubé, potom Vartenberkům, Trčkovi z Lípy a Salhausenům. Nakonec až do pozemkové reformy v roce 1850 patřilo panství Kinským.

Průmysl se zde rozvinul ve druhé polovině 19. století- roku 1834 byla založena papírna v Horní Kamenici, vzniklo zde několik tkalcoven a přádelen, továrna na pletené zboží, kožedělné závody, strojírna se slévárnou železa, továrna na nábytek, ale také 7 rafinerií skla a exportní obchod se sklem,

Na náměstí je řada historických domů, ten nejvyšší žlutý je bývalá spořitelna,

Mezi nejvýznamější památky patří kostel sv. Jakuba většího ze 14. století (je vidět vykukovat vzadu)

 

Po žluté značce jsme začali stoupat z města a cestou ještě minuli kapli Panny Marie (tady moc vidět není, jenom vchod). Jde o významnou poutní kapli z 18. století.

Nad kaplí stojí bývalý chudobinec, k jehož stavbě dal ve své závěti podnět majitel kamenického panství hrabě Filip Josef Kinský. Za epidemie černých neštovic v roce 1778 chudobinec sloužil nějaký čas jako špitál. Za druhé světové války byl přeměněn na výrobnu a byli zde ubytováni váleční zajatci.

Kolem koupaliště jsme vyšli z města k lesní přehradě a potom pokračovali na skalní vyhlídky.

První vyhlídka se dříve nazývala Tell- Platte podle známé postavy švýcaských bájí Viléma Tella. Je z ní pěkný výhled, pravo se dá rozeznat Děčínský Sněžník a Růžový vrch.

Odtud jsme dál po žluté pokračovali na vyhlídku Ponorka.

výhled tu byl taky pěkný, ale proti slunci a na druhou stranu trochu zarostlý.

Cestou k Bratrským oltářům jsme procházeli kolem skalní kapličky..

Jen o kousek dál jsou Bratrské oltáře. Podle tradice prý na plošinu na severovýchodním svahu Jehly přicházeli v 16.-17. století katolíci z širokého okolí a účastnili se tajných mší (říká to infotabule, ale mně to trochu vrtá hlavou- přeci katolíci nemuseli nikdy dělat tajné mše, nebo ano?). Po bitvě na Bílé hoře místo údajně v 17. století tajně navštěvovali zas evangelíci. Je možné, že bratrský oltář souvisel s činností náboženského bratrstva z České Kamenice (1665-1783). Jisté je, že areál sloužil v 19. století jako poutní místo, kam v létě přicházeli věřící z okolních farností.

V 80. letech 19. století byly do prostoru Bratrského oltáře přemístěny od kostela sv. Jakuba Většího v České Kamenici cenné polychromované sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského. Roku 1887 dali měšťané z České Kamenice na místě prostého oltářního stolu zhotovit nový dřevěný oltář od truhláře Antona Gampeho. Do okolních pískovcových skal byly vytesány výklenky pro obrazy křížové cesty a zřízena kaple Božího hrobu.

Poničený areál byl vyčištěn roku 1993. Roku 2011 byly skalní výklenky osazeny kopiemi obrazů dochované křižové cesty a byly sem umístěny kopie soch z umělého kamene. 

 

  

Kousek od hlavní silnice z Kamenice do Chřibské je rybník Noldenteich. Je zmiňovaný již roku 1756 a byl pojmenován podle blízkého hřebene Jehly (něm. Nolde), české jméno se pro něj neujalo. Místo je pozoruhodné hlavně výskytem řady zajímavých rostlin a živočichů. Na přilehlém rašeliništi se dá najít rosnatka okrouhlolistá, suchopýr úzkolistý nebo sedmikvítek evropský. Z živočichů, kteří zde žijí, je zajímavý zejména čolek velký a také nekteré vážky, typické pro rašelinné biotopy (vážka čárkovaná, páskovec kroužkovaný nebo šídlo sítinné).

V obci Líska se podle informační tabule dochovala řada hodnotných staveb lidové architektury. V centru se nachází jakýsi monument z čedičových sloupců jako v okolí skoro všude :-)

Hezký příklad lidové architektury jsme vyfotili, některé chalupy byly ale celkem znehodnocené přístavbami.. zvláštní, že zdejší módou je zřejmě k roubence přistavět cihlovou krychli...

Nahoru pod Zlatý vrch to byl pěkný kopec. Poblíž rozcestí se u silnice nachází památník na bitvu pruských a rakouských vojsk, ke které zde došlo v červenci 1757

Zlatým hřebem celého výletu byl ale Zlatý vrch :-)

Ten je součástí Lužických hor a podobně jako většina ostatních vrchů v této oblasti byl vypreparován erozí ze svrchnokřídového pískovcového souvrství. Původně podpovrchové vulkanické těleso tvořené čedičem se skládá ze dvou částí. Spodní část, odkrytou lomem, tvoří dokonalé sloupce čediče o průměru okolo 30 cm a délce až 30 m. V horní části lomové stěny jsou sloupce uloženy téměř vertikálně, směrem dolů se jejich sklon zmenšuje do podoby obrovského vějíře. Vysvětlením vzniku tak dokonalých útvarů je teplotně stabilní prostředí s velmi pomalým a stejnoměrným tuhnutím lávy.

Zásluhu na odkrytí unikátního přírodního výtvoru na Zlatém vrchu má opět lom na stavební kámen, založený kolem roku 1870. Lámaly se tu až šest metrů dlouhé čedičové sloupce. Zastavení těžby a první pokus o vyhlášení rezervace se datuje rokem 1940, koncem druhé světové války i několik let po ní se však těžilo znovu. Těžba pokračovala dokonce i poté, co byla lokalita roku 1964 vyhlášena za státem chráněné území. Důvodem bylo, že lom měl původně dvě patra a sloupy v nich dosahovaly délku zhruba 15 m. Odtěžením spodního patra vznikla souvislá lomová stěna s délkou čedičových sloupů až 30 metrů. Definitivně byla těžba zastavena v listopadu 1973.

Cestou dolů k silnici se otevřely pěkné a daleké výhledy- pravo Růžák a Děčínský Sněžík

Poslední zajímavé místo, kde jsme se stavili před návratem do Kamenice byl Pustý zámek neboli Fredevald. Je to strmý znělcový ostroh v údolí říčky Kamenice. Asi 50 metrů vysoká skalní stěna byla částečně odlámána při stavbě silnice. Na ostrohu se taky dochovaly (malé) zbytky skalního hradu Fredevaldu, který zřejmě postavili Michalovici ve 13. století. Byl dobyt v 15. století, protože Vartenberkové odtud podnikali loupežné výpravy do Lužice. Brzy potom byl opuštěný Fredevald nahrazen Kamenickým hradem.

Děčín a okolní vyhlídky

V sobotním dost sychravém, mlhavém a celkově nepřívětivé dni jsme se vyrazili spolu s Jess provětrat do okolí Děčína.

Nejdřív jsme vystoupali na Pastýřskou stěnu, cestou jsme narazili na první vyhlídku- Jahnovu plošinu. Jsou zde dochovány zbytky podezdívky, na níž stál vysoký hranolový podstavec s bustou F. L. Jahna (1908; pomníček zřídil tělocvičný spolek). F. L. Jahn byl zakladatel německého tělocvičného hnutí.

Jen o kousek dál je už Pastýřská stěna. Jde o známé výletní místo s romantickou budovou v podobě hradní zříceniny, říká se ji „zámeček“ nebo „nebíčko“. Byla postavena městem Podmokly jako vyhlídková restaurace s terasami a věží (1905, W. Weber - A. Putz). Restaurace vyrostla na místě starší dřevené chaty (1890), postavené Horským spolkem pro České Švýcarsko. Ještě po roce 1960 se v prostoru před restaurací v neděli odpoledne tančívalo a v zimě sloužila jeho plocha bruslařům. Lesní park na Pastýřské stěně si zachovává ráz původního přírodního prostředí, neboť do lesní vegetace nebyly implantovány cizí dřeviny a neuplatnily se zde ani jiné okrašlovací snahy. 

Prostor Pastýřské stěny zpřístupnil a upravil zmíněný Horský spolek, který byl na přelomu století již velkou a rozvinutou turistickou organizací. V devadesátých letech vybudovali jeho členové cesty, skalní schodiště, odpočívadla a vyhlídky, jak připomínají ve skalách tesané letopočty (1898, 1899). Ke třem přístupovým cestám, které vedou na vrchol z vnitřního města, přibylo v roce 1982 další spojení: výtah, k jehož kabině však vede dlouhá betonová štola vyplněná schodištěm. Svoje přístupové cesty na vrchol mají i horolezci - jako lezecký terén uprostřed města je Pastýřská stěna raritou.

Zámeček vypadá z dálky docela efektně, zblízka už je to ale horší. Je dost oprýskaný, vypadá tak nějak zavřeně. V létě teda asi občerstvení funguje, protože z jedné strany je to upravené a jsou tam pro turisty lavice. 

Na netu jsem se dívala a vypadá to fakt, že funguje. Tak ta mrtvost byla asi způsobená opravdu jenom špatným počasím a nulovým počtem hostů :-)

Pod zámečkem byly pěkné staré schody

a z vyhlídky byl zámek a celé město vidět asi z největší výšky ze všech sobotních vyhlídek, a že jich bylo...

Pěknou cestou vytesanou do skály jsme sestoupili do městské části Žlíbek, kde jsme odlovili kešku u zapomenuté studánky.

Po žluté značce jsme vystoupali na další vyhlídku. Na mapě je označená jenom jako vyhlídkové místo, takže jsem nezjistila, jak se jmenuje. Je na ní ale pěkná lavička s vyřezaným orlem a vyhlídka (jak jinak) na centrum se zámkem.

Když jsme (ještě přes jednu vyhlídku o něco níž- je přímo nad nakreslenou vlajkou) sestoupili dolů úplně k řece, došli jsme se podívat na Hladový kámen.

Jde o skalisko v řečišti Labe, do kterého děčínští obyvatelé od nepaměti tesají značky, letopočty i nápisy svědčící o nízkých vodních staveb. Nejstarší čitelný záznam pochází z roku 1616, starší letopočty 1417 nebo snad 1473, byly sedřeny kotvícími plavidly. Pokud klesne voda pod 130 cm je patrný nápis "Neplač holka, nenaříkej, když je sucho, pole stříkej", který nechal do kamene vytesat nejspíše v roce 1938 majitel továrny na pumpy Sigma, František Sigmund, jako nenucenou reklamu. Slogan je obměnou staršího nápisu "Wenn du mich siehst, dann weine (spatříš-li mě, zaplač)

Nízký stav vody určitě je, ale zřejmě to ještě není tak strašné- kámen je těsně pod hladinou vidět (asi pět centimetrů), je vidět i nějaký nápis na něm, ale přečíst se mi ho teda nepodařilo.

Podél řeky jsme pak došli přes Horní Žleb až do Prostředního Žlebu, kde je kaple Andělů strážných. Původně (1907) měl být kostelík zasvěcen Panně Marii, protože slavnost zvaná "Glocklefest" se v Prostředním Žlebu slavila v neděli po svátku narození Panny Marie (8 záři). Údajně ale došlo v průběhu stavby u rodiny Duschek k nehodě. Z okna v prvním patře vypadla malá dcerka a zůstala nezraněna. Z vděčnosti věnovala rodina Duschkova  do kaple oltářní obraz, který znázorňoval Anděla strážného.. A tak se z "Marienkapelle" stala kaple Andělů strážných. Po vyhnáni německých obyvatel Prostředního Žlebu se ztratil i oltářní obraz.

O kapli v současnosti pečuje Občanské sdružení pro obnovu kaple Andělu strážných. Na hřbitov, který je jen malý kousek nad kaplí, zjevně dosud bohužel s obnovou nedošlo.

Po zelené značce jsme se vrátili do Děčína. Těsně před městem jsou další dvě vyhlídky- Horní a Dolní. Na té horní je vidět zbytek kamenné vyhlídkové plošiny.