Schrammsteine

 V pátek bylo krásné počasí už od rána, výhledy sice lehce zamlžené, ale to nijak nevadilo.

Vyjeli jsme přes Děčín a Hřensko do Saského Švýcarska a z parkovišti u silnice na Ostrau se vydali na skalní vyhlídky oblasti Schrammsteine. Podobný nápad mělo dost dalších turistů, takže s parkováním byl trochu problém, nicméně nakonec se podařilo.

Údolím Lattengrund jsme vystoupali nahoru k bráně Schrammtor.

O kousek dál jsme ovšem teprve pochopili pravý význam slova "stoupat". Spousta schodů, schůdků a žebříčků vedla až pod vyhlídku Schrammsteinaussicht. 

Výhledy stály za to, ale fakt hodně tam foukalo. Množství turistů se navíc muselo potýkat s čerstvě natřeným zábradlím, které tam postupně natírala skupina dělníků. Takhle vypadá náročná a práce...

Z první vyhlídky jsme pak po sérii dalších žebříků a schodů pokračovali na další vyhlídky. Jako obvykle jsem tu začala tápat v cestách, směrech a značkách (protože fakt nesouhlasí české značení s tím místním, navíc je tu těch cest strašné množství a složitě se proplétají).

Směrem k Labi byla pak po cestě asi nejzajímavější vyhlídka Breite-Kluft-Aussicht.

Na rozcestí nad Heilige Steige jsme se stočili zase zpátky a minuli malou, ale pěknou skalní bránu zvanou Kleines Prebischtor.

Potom jsme si z vyhlídky prohlédli Kleiner Dom a (na tu výšku) pohodlně sestoupili dolů na velkou cestu.

Dál už to (naštěstí) po pohodlné cestě docela ubíhalo. Po žluté značce a potom údolím Schiessgrund jsme došli zpátky na silnici a k autu. Na kilometry to sice nebylo dlouhé, ale to lezení po žebřících a schodech nahoru a dolu je přeci jenom dost náročné.

Tisá a Děčínský Sněžník

Po delší době jsme vyjeli směr sever navštívit Labské pískovce a Českosaské Švýcarsko.

První zastávka byly Tiské stěny. Trochu smůla, že zrovna tady se celý den držela dost hnusná mlha, takže nejen že nebylo nic vidět, ale ještě byla ve vzduchu vysoká vlhkost, ze stromů padal drobný déšť a taky foukalo. Přitom o kousek dál v Petrovicích bylo krásné sluníčko a jasno. No nic, prošli jsme malý i velký okruh, těšili se do hospody a rozhodli se, že alespoň na vyhlídky se za lepší viditelnosti vrátíme.

Stejně jako celé Labské pískovce, i Tiské stěny vznikly přibližně před 85–100 miliony let v období druhohor na dně moře. Postupně se tu uložilo několik vrstev písčitých usazenin, pískovce vznikly jejich následným zpevněním. Skalní města a skalní věže jsou pak výsledkem erozní činnosti větru, Slunce, stromů a deště. Vedle dalších vlivů zde působila i sopečná činnost, která rozlámala původně souvislé tabule a kry, místy byly pískovce zpevněny sopečnými výlevy. Výsledkem dlouhého vývoje je skalní město s nesčetným množstvím spár, puklin, dutin, výklenků, tunelů. 

Do turistické chaty jsme se pak už fakt těšili, oni se zase těší na německé turisty, kteří se sem stahují hlavně v době oběda. V chatě bylo nakonec docela útulno a taky svérázná výzdoba :-)

Cesta zpátky vedla přes vyhlídky, které se ale tentokrát jaksi chyběly...

Po výjezdu z Tisé směrem na Děčínský Sněžník nás ale čekalo příjemné překvapení- mlha se rozplynula a Sněžník už byl nasvícený sluníčkem, sláva.

Děčínský Sněžník je naše největší stolová hora, od roku 1864 se na vrcholu nachází krásná kamenná rozhledna. Ta byla původně vybudována jako jeden ze základních triangulačních bodů na žádost Rakouska, Saska a Pruska. Tyto státy požádaly majitele panství, aby na Děčínském Sněžníku buď nechal vykácet les na vrcholu hory, nebo postavil dřevěnou konstrukci převyšující stromy. Hrabě děčínského panství František Thun se však rozhodl úplně jinak a požádal o projekt kamenné věže drážďanského architekta Hänela. Ten navrhl 33 m vysokou kamennou věž, kterou pojal jako účelovou stavbu i vkusné dílo ovlivněné alžbětinským stylem. 

Brzy začala rozhledna lákat i turisty. V roce 1936 se na Sněžníku profesoru Fäberovi poprvé na našem území podařilo zachytit televizní signál z Berlína v době, kdy bylo z berlínského vysílače přenášeno dění z olympijských her.

Nahoře docela silně foukalo, přesto jsme na rozhlednu vylezli. Výhledy byly hodně v mlze, ale co se dá dělat, něco málo přeci jen vidět bylo.

pohled směrem do Německa

Růžovský vrch a kdesi vzadu Lužické hory

směr Javory a Ústí

Děčín dole

Pak jsme prošli po okraji skal až na Drážďanskou vyhlídku. Fučelo už dost nesnesitelně, vidět bylo mizerně.

Dole pod Sněžníkem to bylo o dost příjemnější...

Poslední den prodlouženého víkendu jsme se pak opravdu do Tiských stěn vrátili a vylezli znovu na vyhlídku. S počasím to už bylo o dost lepší.

Den architektury

V rámci letošního Dne architektury jsme navštívili pár zajímavých míst v Praze. 

Cestou z nádraží jsem poprvé navštívila kavárnu v kampusu Hyberská. Zajímavé místo, takové inspirativní :-)

První místo navštívené v rámci Dne architektury byl Obecní dům. 

Na místě dnešního Obecního domu stála původně rezidence českých králů, Králův dvůr vybudovaný kolem roku Václavem IV. jako sídlo panovníků.

Budova Obecního domu byla vystavěna v secesním slohu v letech 1905–1912 na základě vítězství v architektonické soutěži podle plánů architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Na jeho výzdobě se podíleli nejvýznamnější čeští malíři a sochaři počátku 20. století: Mikoláš Aleš, Max Švabinský, František Ženíšek, Ladislav Šaloun, Karel Novák, Josef Mařatka, Josef Václav Myslbek, Alfons Mucha a Jan Preisler. Průčelí dominuje půlkruhová mozaika sestavená podle kresby Karla Špillara.

Dům vstoupil dvakrát do historie československé státnosti: 28. října 1918 zde byla vyhlášena samostatnost Československa a v listopadu 1989 zde proběhla první setkání dosavadní komunistické vlády s představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem.  Prošel rozsáhlou rekonstrukcí v letech 1994–1997.

Největší sál je Smetanova síň sloužící jako koncertní sál pro 1200 posluchačů, pořádají se tu hlavně koncerty Symfonického orchestru hl. m. Prahy, Pražského jara, taky další koncerty, výstavy a společenské akce.

V prvním patře je řada dalších (asi normálně nevyužívaných salonků);

Slovácký salonek s unikátním akváriem s plastickými šneky- chrliči. Dochovaly se tu původní obklady, kůží potažené lavice, stolky s mramorovými deskami a lustry.

Salonek Boženy Němcové s fontánkou podle návrhu Osvalda Polívky s glazovanou soškou spisovatelky.

Posledním sálem v řadě byl Riegrův sál s nástěnnými malbami s portréty českých spisovatelů, malířů a skladatelů od Maxe Švabinského z roku 1913. Vlevo je Svatopluk Čech, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Božena Němcová a Julius Zeyer. Vpravo pak Josef Václav Myslbek, Mikoláš Aleš, Josef Mánes, Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Sál má původní obklady stěn z tmavého dubu. V obkladu stěny je umístěna mramorová deska s Riegrovými slovy z debaty na sněmu Království českého z rokju 1867.

Další navštívená budova byla Právnická fakulta UK- novoklasicistní pětipatrová budova fakulty byla postavena v letech 1924-31. Návrh od architekta Jana Kotěry ale vznikl již v roce 1907 a o rok později byl položen základní kámen. Samotnou stavbu zpozdily události 1. světové války a následně i smrt Jana Kotěry v roce 1923. Poté byl realizací pověřen Kotěrův žák, architekt Ladislav Machoň. Ten navrhl pouze drobné změny. Z důvodu nedostatku peněz nakonec nedošlo k realizaci plánované výzdoby.

Přes Letnou jsme pak dorazili k budově AVU.

V hlavní budově AVU bylo taky otevřeno, i když to nebylo v rámci Dne architektury. Konalo se tam několik akcí, jakýsi sraz bývalých absolventů a taky protestní akce poukazující na to, že žádný z ateliérů nikdy nevedla žena. Celkově to tam působilo hodně uvolněným a nekonformním dojmem :-)

Vedlejší Škola architektury už součástí Dne architektury byla. Akademie výtvarných umění v Praze je nejstarší uměleckou školou v českých zemích. Vznikla císařským dekretem 10. září roku 1799 původně jako kreslířská akademie. Projektu budovy vypracoval Jan Kotěra. Podle Kotěrova projektu, dopracovaného Josefem Gočárem, byl pro školu mezi lety 1919 a 1925 postaven samostatný pavilon. Tradici školy, ze které vzešla celá řada čelných osobností české moderní architektury, rozvíjeli Kotěrovi následovníci: Otakar Novotný (1923), Josef Gočár (1924–1939), Jaroslav Fragner (1945‒1965), František Cubr (1968‒1976).

Dalším (a posledním) navštíveným místem byla Šlechtova restaurace ve Stromovce. Po letech se dočkala opravy a byla poprvé zpřístupněna veřejnosti. Nepřipadalo mi, že by se tu měla znovu otevírat restaurace, ale prý ano https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/slechtovka-restaurace-svatba-sal-divadlo-obcerstveni-stromovka.html

Původně barokní letohrádek ze 17. století byl reprezentativním panským sídlem, jež se stalo dokonce svědkem císařské korunovační slavnosti Františka I. Od 20. let 19. století byl v unikátních historických prostorech zahájen provoz restaurace. Posledním nájemcem byl Václav Šlechta a restauraci, která byla po něm pojmenována, provozoval až do počátku 2. světové války. Po válce byla restaurace znárodněna a v 60. letech 20. století pro dezolátní stav nadobro uzavřena.

Prošli jsme Stromovku a na závěr vycházky si ještě prohlédli nově nainstalovanou Trojskou lávku. Docela se povedla...