V pěkném, leč dost studeném skoro jarním dni jsme vyrazili podívat se na vyhlídku Děvín a taky do Prokopského údolí. Počasí vypadalo na oko krásně, ale hlavně nahoře nepěkně fučelo a bylo to ještě na zimní bundu.
Na výstup jsem se vydali od metra Radlická kolem studánky Pod Děvínem. Vypadá docela pěkně, ale přeci jen k napití moc neláká...
Za chvíli se už ukázala vodárenská věž Děvín, která byla postavená v roce 1977 podle projektu architekta Hubáčka.
Novinkou v téhle části Prahy je výběh pro koně Převalského na Dívčích hradech. V dubnu 2021 tu byly vypuštěny čtyři klisny koně Převalského, v budoucnu by k nim měl přibýt ještě hřebec. Divocí koně zde spásají travní porost, čímž by měli napomoci k návratu původních společenstev rostlin a živočichů (tolik internety).
My jsme teda došli až k vyhlídkové plošině, odkud to vypadalo, že máme přehled nad celou ohradou... a nikde kůň ani jediný (!). Asi jsme měli smůlu a koně byli ještě schovaní ve stáji... škoda.
No nic, nevadí, zamířili jsme k vyhlídce na hradišti Děvín. Hrad postavený Štěpánem z Tetína zde stával zřejmě ve 14 století. V tomto století ale taky už zpustl, dodnes jsou tu k viděni obrysy staveb a hradeb.
... a samozřejmě taky parádní výhledy.
Vrchol Děvína jsme trochu neplánovaně podešli až nad Hlubočepské plotny, zase jsme ale prozkoumali místní suťová pole. Trilobiti nikde...
Po cyklostezce jsme pak došli až na okraj starých Butovic, které jsme obešli kolem hřbitovní kaple.
Napojili jsme se na žlutou turistickou značku a po ní došli k místům, kde stávalo hradiště Butovice.
Cestou se otevírají výhledy na Hemrovy skály a sídliště Nové Butovice,
na druhou stranu pak na sídliště Barrandov.
Hradiště Butovice představuje významnou archeologickou lokalitu dokazující osídlení pražské kotliny. Pozůstatky nejstaršího osídlení pocházejí z mladší doby kamenné, z které jsou doloženy zlomky keramiky kultury volutové a vypíchané. V pozdní době kamenné vzniklo výšinné sídliště obývané lidem kultury řivnáčské. Osídlení v době bronzové bylo naopak velmi řídké. K druhému největšímu rozmachu dochází v 9. stol. n. l. ve slovanské hradištní kultuře, kdy bylo vybudováno opevnění z hlíny a kamene po celém obvodu a dvě linie příčných valů v terénu znatelných dodnes.
Směrem ke Klukovicím tu do Prokopského údolí spadají strmé svahy a skalní masivy.
Dolů do údolí jsme sestoupili kolem studánky Stydlá voda. Původní pramen je vyschlý a ten nově opravený taky nic moc, pramen si tu asi dělá, co chce.
Dole v údolí je pamětní deska Jaroslava Foglara. Na protější louce tábořil v roce 1911 už zakladatel českého Junáka A. B. Svojsík, později sem mířil i legendární Jestřáb s oddílem Pražská Dvojka.
Z Prokopského údolí jsme trochu odbočili, protože jsme měli už fakt velkou žízeň a taky začínající hlad. Dost narvaný pivovar Prokopák v nedalekých Klukovicích se ukázal jako dobrá volba. Vaří tu vlastní pivo a názvy trochu s takovými staročeskými názvy, sedí se i venku (ovšem příjemnější to bude za teplejšího počasí přeci jen) a jídlo i pivo chutnalo a taky přišlo v pravou chvíli.
Od pivovaru jsme se vydali zpátky do údolí oklikou kolem Klukovické jeskyně. Po pohodlné cestě se dá jít kus vrchem a potom do údolí zpátky sestoupit.
Kousek po návratu do údolí jsme si prošli tunelem. Většina turistů a cyklistů ho míjí, ale bylo to jedno z nejzajímavějších míst výletu, docela sranda projít se temným tunelem, kde se jenom kdesi vzadu objevuje nějaké to světlo.
Tunel je vlastně bývalá dopravní štola z Prokopského lomu, kterou se přepravoval vytěžený vápenec do blízkých pecí. V tunelu jsou prý k vidění rampouchy a ledové krápníky, na to by asi člověk ale musel mít pořádnou baterku :-)
Za další zatáčkou se už ukázal místní zookoutek (nic moc, viděli jsme jen dvě ovce) a rozcestí, z kterého se dá skalní soutěskou dojít k Prokopskému jezírku.
Jezírko vzniklo v roce 1905 ve vytěženém lomu na vápenec. Má rozlohu 0,25 ha, je 107 m dlouhé a 26 m široké. Maximální hloubka bývá uváděna 10 m, ale podle potápěčského průzkumu z roku 2007 je pouze 3,5 m. Podle všeho je to hned po jezírku v Adršpachu druhé nejoblíbenější jezero filmařů, které hrálo ve spoustě českých (a asi i cizích) filmů.
Ve spodní části údolí už jsme minuli jenom občerstvení s frontou a podešli viadukt. Jde o menší viadukt na trati tzv. Pražského Semmeringu, je také označován jako horní. Klene se 20 metrů nad Hlubočepskou ulicí, má pět oblouků a délku 92 metrů.
Oba viadukty byly postaveny během budování jedné větve Buštěhradské dráhy v letech 1870-1872 (autor Wilhelm Ast, firma bratří Kleinů). Nákladní doprava na trati, tedy i viaduktech, byla zahájena 3. července 1872 a osobní 16. září 1872. Trať z důvodu velkého stoupání opisuje okolo Hlubočep oblouk 180 stupňů. Se všema zacházkama a taky asi díky silnému větru jsme byli už přeci jenom unavení, takže jsme počkali na autobus na nejbližší zastávce a vydali se domů.
.jpg)
