Levín

Sluníčko se do pozdního odpoledne nějak neukázalo, ale konečně jsme vyjeli po nemoci aspoň na menší procházku směr Levín.

Levín je takové zvláštní místo, není to obyčejná obec, ale městys (!), leží stranou cest a působí dojmem hodně zašlé slávy. Je ale vidět, že to není obyčejná vesnice, je tu docela velký kostel, hospoda, domy spíš městské...

pohled na Levín od hlavní silnice

Pod obcí vedla dřív železniční trať z Ústí do Úštěka, která teď končí v Zubrnicích a jezdí po ní jenom párkrát do roka speciální vlak. Na zbylé trati ze Zubrnic do Úštěka už nejsou ani koleje. Je ale dobře vidět, kudy koleje vedly. Levín a okolí, hlavně místní nádražní budova si zahráli ve filmu Páni kluci.

tady vedly koleje

tady, co je to roští, taky

Levín se poprvé vyskytuje v pramenech až roku 1352, kdy je uváděn jako sídlo farnosti. O hradu není žádná zmínka, lze však vyslovit domněnku, že první opevněné sídlo v Levíně mohlo vzniknout nejdříve za prvního známého člena rodu Michalovců, Beneše Okrouhlého (1217-1222).  Roku 1544 se uvádí městečko Levín, roku 1791 ale vyhořelo, bylo těžce poškozeno a kleslo na pouhou ves. Levín je spojen s hrnčiřskou tradicí (levínská keramika) od 15. století do počátku 20. století, kdy byly vyčerpány zdejší zásoby kvalitních jílů. 

Radnice z roku 1793 je zděná, v patře piastry s čabrakami. 

Uprostřed náměstí stojí pozdně barokní kostel Povýšení sv. Kříže, kruhová stavba založená r. 1788 podle návrhu T. Grubera, vyhořel roku 1791 a byl znovu postaven roku 1798. Na pravé vnitřní stěně je zazděná kamenná deska z 2. poloviny 13. století s reliéfem Iva (tzv. Levínský kocour) s několika písmeny zřejmě v cyrilici. 

Dnes patří k Obecnímu úřadu Levín ještě osada Horní Vysoké. Pro necelou stovku stálých obyvatel tu slouží pošta, několik restaurací a prodejna se smíšeným zbožím.

cestou k zvonici

Levínský hrad zanikl pravděpodobně za husitských válek (roku 1422) v době bojů o nedaleký Žižkův hrad Kalich. Zarostlé zbytky popisovaného hradu můžeme spatřit na zalesněném strmém vrchu nad obcí. Uprostřed se nachází hranolová zvonice z roku 1699 s horním patrem z roku 1838 a střechou z roku 1899.

vnitřek zvonice, dá se dojít až nahoru

zbytky hradu

 Od zvonice je pěkný pohled na náměstí a hřbitov.

pohled do kraje, úplně vzadu v mlze Buková hora

Z náměstí jsme se ještě krátce prošli ke starému hřbitovu. Je vidět, že původně tu bývalo německé obyvatelstvo, starší polovina hřbitova je plná dost zničených a překvapivě starých hrobů.

pohled na centrum Levína se zvonicí od hřbitova

Místní záhadou je ztv. Levínský kocour- kamenná deska s reliéfem zvířete uvnitř pozdně barokního kostela Povýšení sv. Kříže. Okolo zvířete (jestli to je vůbec kocour teda) jsou roztroušena nečitelná písmena, o jejichž významu se vede dlouholetý spor. V 19. století viděli někteří badatelé v "kocourovi" vyobrazení slovanského boha, čerta nebo naopak beránka božího. Písmena považovali za keltská, germánská nebo řecká, za cyrilici nebo jen za prosté kamenické značky a četli je těmi nejrozmanitějšími způsoby. Dnes se nejčastěji uvádí, že Levínský kocour je ve skutečnosti lvice z 2. poloviny 13. století. Kamenná deska by mohla být rodovým znakem jednoho z majitelů zdejšího, dnes už dávno zaniklého, hradu. Tajemné znaky na desce dosud nikdo se stoprocentní jistotou nepřečetl.

S Levínem je spjata i jedna hrůzostrašná upírská historie, kterou do své kroniky ve 14. století zaznamenal kronikář Neplach. Roku 1344 zemřela prý v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu však začala vstávat z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. "Když byla probita třemi olšovými kůly", píše Neplach, "krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit."

Nakonec jsme se vydali ještě dál směrem k Stvolínkám, kde jsme došli k pěknému kříži na skále. O jeho původu panují jen dohady; jedna z pověstí hovoří o smrti ovčáka, který se tu utopil i se stádem ovcí, jiná pověst mluví o smrti někoho při těžbě v lomu nebo o smrti vojáka na nedaleké skále Smrtka. Dole pod křížem býval taky rybník, teď je tam ale jenom bažina. Další z možných variant vzniku kříže mluví o arciděkanovi Wenzelovi Hockemu z Horní Police, který se tu prý v lesích ztratil, když se mu polámalo kolo u kočáru, anebo o sedlákovi, kterému se splašili koně a všichni i s vozem skončili dole v rybníce. No, dohadů je spousta, rozhodně to je ale pěkné místo.

Cestou zpátky po tradičně výborném obědě v Kravařích U Doušů jsme to vzali přes Levínské Petrovice, kde je moc pěkná opravená kaplička. Na nejvyšších místech trasy bylo ještě docela dost zbytků sněhu.

po cyklostezce do Děčína

V neděli jsme se těšili na jarní procházku a rozhodli se projít po cyklostezce do Děčína. Což o to, krásně fakt bylo, ale zjevně jsme podcenili počasí a taky to, že stejný nápad jako my bude mít asi tak milión dalších lidí, hlavně cyklistů. 

Oblečení jsme samozřejmě neodhadli a v zimních věcech se neskutečně pařili. Taky to neustálé hlídání psa a nás samotných, abychom neskončili pod koly natěšených cyklistů, bylo docela náročné. Ale tak jinak bylo fakt krásně, sluníčko... dali jsme si pivo a příště jdeme do kopců.

První krátká zastávka byla u muzea lehkého opevnění ve Valtířově. Vůbec si nepamatuju, že by tu něco takového bylo. Teda bunkr tu určitě byl, ale asi nebyl takhle pěkně zrekonstruovaný. V sezóně tu zřejmě bude i občerstvení. To bude krása, občerstvení vedle bunkru a kolem toho všeho pasoucí se stádo ovcí...

ovčí teritorium

Jak vylezlo sluníčko, ukázaly se i pěkné výhledy, zde na Kozí vrch na druhé straně řeky.

Pod Kozím vrchem už na kraji Povrlů je taková krásná stará továrna. Je samozřejmě opuštěná a zchátralá. V mé chytré knize o industriálních stopách jsem dohledala, že je to bývalá továrna na celulózu a papírna v Povrlech, postavená v roce 1881 firmou Brune Kisker, Zellulose und Papierfabrik jako první celulózka v rakousku-uherské monarchii. Od roku 1882 se tu vyráběl surovina pro výrobu papíru. Roku 1914 koupili továrnu spolumajitelé plzeňské papírny Emil Furth a jeho syn Eugen, kteří ji přestavěli. Zachované (i když v dezolátním stavu) budovy dokládají konstrukční vývoj výrobních hal první poloviny 20. století.

další bunkr před Velkým Březnem

Cestou podél vody se samozřejmě vyskytují nejrůznější výhledy, ať už na krajinu nebo na výtvory člověka.

vpravo Povrly, řeka směr Ústí

Buková hora, řeka směr Děčín

V Těchlovicích nás zaujala pěkně opravená morová kaplička. Vzhledem k četnosti jejího zatopení povodní musí být asi opravovaná poměrně často... Povodeň z roku 2013 (tu jsem ani nezaznamenala) zaplavila kapličku jenom pod střechu, slabé. To povodeň v roce 2002 ji zvládla zatopit kompletně celou. Ostatně nedaleko odtud bylo ono slavné místo, kde voda vyvrhla na louku u obce celou loď a byl docela problém ji dostat zpátky na řeku po opadnutí vody. Při povodních se tu vůbec odehrávala řada dramatických situací https://decinsky.denik.cz/zpravy_region/povoden-2002-splasene-lode-museli-potopit-pri-jejich-odstrelu-zemrel-muz-20170815.html

Kaplička pochází z roku 1680, kdy Těchlovice zachvátil černý mor. Počet obětí moru není znám, ale asi to bylo značné množství, protože u Labe bylo zřízeno nouzové pohřebiště, kde byly oběti pochovány. Na místě pohřebiště byla pak postavena tato kaplička, kterou z vděčnosti postavili obyvatelé sousední Zadní Lhoty, která byla epidemie ušetřena.

Ke svému nemalému překvapení jsem si kousek dál všimla, že na druhé straně řeky je pěkně vidět zámeček Skrytín- místo, kam se už dlouho chystám.

Zámek byl vystavěn na konci 19. století jako letní sídlo průmyslníka Ludwiga Wolfruma. V druhé polovině 20. století sloužil jako rekreační zařízení n. p. Konstruktiva, po roce 1989 několikrát změnil majitele a nakonec značně zpustl. V roce 2010 zámek a pozemky koupil Martin Hausenblas a začal objekt rekonstruovat. V rámci rekonstrukce zřejmě došlo k vykácení části stromů a ejhle, kromě pěkných výhledů, které odtamtud musí být, je zámeček najednou i vidět :-)

Na posledním úseku trasy do Děčína jsme si na Labi všimli většího množství kormoránů. Člověk o nich pořád slyší, ale nikdy jsem je vlastně pořádně neviděla. U nás tráví zimu, kdy sem přilétají ze severských zemí, od dubna 2013 už nejsou zvláště chráněným druhem, na Labi je snad ale nikdo pronásledovat nebude.

z České Lípy ke kamennému domu

V sobotu v předtuše jara jsme se vydali na výlet do okolí České Lípy.

Ono to sice jako jaro trochu vypadalo, ale zima byla pořádná, všechno zamrzlé.. když ovšem zasvítilo sluníčko, člověk měl alespoň takový lepší pocit :-)

Z nádraží v Lípě jsme podešli takovým podivným podchodem, který končil uprostřed ničeho, na druhou stranu od nádražní budovy, zdárně našli silnici a došli na Holý vrch neboli Kahlenberg. Na vrcholku kopce je zřícenina kaple a celé to tu má docela zajímavou historii.

Kapli nechal postavit Gabriela Patz, barvíř z Prahy, který tu i s rodinou roku 1713 musel 40 dní čekat, než ho vpustili do města kvůli karanténě při morové epidemii. Tyto dny přečkali u poustevníka na Holém vrchu a tak Patzova rodina nechala z vděčnosti na místě svého dočasného pobytu postavit kapli. Barokní stavba byla dokončena roku 1720 a byla zasvěcena sv. Trojici. Za Josefa II. byla nejprve v roce 1782 zrušena poustevna a o tři roky později byla uzavřena i kaple jako nepotřebná. Definitivní zkáza stavby přišla v roce 1814, kdy byla během pořádání svatojanských ohňů nešťastnou náhodou zapálena a následnému požáru podlehla. 

Pozemky na Holém vrchu zakoupilo v roce 1884 město, došlo k zalesnění kopce a vybudování cesty viditelné dodnes. Na jaře r. 1885 se na zbytcích zdí zničené kaple začal stavět hostinec. Právě na tyto opravené zdi bylo ještě přistavěno dřevěné patro, čímž vznikla stavba švýcarského či alpského typu, k otevření Restauration Kahlenberg došlo už 6. září 1885.
V roce 1905 proběhla zásadní rekonstrukce stavby a restauraci přibyly dvě věžičky na severní straně. Hostinec byl vždy majetkem města a provozován byl nájemcem, bylo to místo, kam se chodilo v neděli korzovat a posedět. Provoz byl obnoven i po druhé světové válce, ale hostinec byl v provozu jen několik let. Počátkem let padesátých byl opuštěn a chátral. Neúspěšné pokusy o obnovu proběhly v 60. letech.

Po zdolání Holého vrchu jsme se vydali zpátky, napojili se na červenou značku a došli do lesů kolem Sosnové.

takhle byly zamrzlé všechny vodní toky, i s bublinama

Turistických tras jsme se tentokrát moc nedrželi (vlastně vůbec) a po cestách lesem došli k pomníku obětem pochodů smrti. 

Pochod smrti z tábora Schwarzheide u Drážďan začal 18. dubna 1945. Do tohoto tábora bylo necelý rok předtím dopraveno asi 1000 vězňů židovského původu z Osvětimi-Březinky, aby pracovali v místní továrně. Při evakuaci tábora koncem války byli silnější vězni posláni na pochod do Terezína, Židé z pochodu byli pak vlakem převezeni do České Lípy, cestu 17 z nich nepřežilo a tady byli zakopáni (v říjnu 1945 byli pochováni na Novém židovském hřbitově).
Zdroj: https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/pred-70-lety-vysel-z-tabora-schwarzheide-pochod-smrti-20150419.html
Zdroj: https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/pred-70-lety-vysel-z-tabora-schwarzheide-pochod-smrti-20150419.html

Kousek od pomníku jsme se vrchem po vyšlapané cestě dostali nahoru na Skautskou skálu. Tohle místo nás nadchlo; dole vede červeně značená (a dost frekventovaná) cesta do Pekla, ale tady nahoře byl nádherný klid a výhledy na zamrzlé Pekelské rybníky a široké okolí. Ideální místo na svačinu.

Když jsme se dost pokochali výhledama, vydali jsme se do skal směrem k Sosnové. Okolí Sosnové ať na západ nebo na východ od hlavní silnice Zahrádky- Lípa mě vždycky znovu překvapí. Není to tu vůbec známé, nevedou tu žádné turistické trasy (i když pohodlných cest je tu dost) a přitom je to tak nádherná krajina plná skal, borovic, roklinek a roklí. Vždycky si říkám, že se sem musíme ještě brzo vrátit, ale pak se na to nějak zapomene.

Kvůli keším jsme šli trochu křížem krážem, nahoře po kraji luk a polí a pak zase zpátky dolů a skálama. Cestou spodem jsme prošli i okrajovou částí Sosnové s návsí a požární nádrží.

Hned, co jsme z obce vyšli zase do skal, jsme procházeli kolem skalního bloku pojmenovaného Harmonie. Nevím, jestli tu dřív něco bylo, ale datum vytesané ve skále je datem narození Clauda Debussyho. Jestli to má nějakou souvislost, to teda netuším...

Přejít hlavní silnici nebylo jen tak, ale naštěstí jsme zvolili dobrou přístupovou cestu a nemuseli tak obcházet betonové zábrany. Náš cíl totiž ležel hned u silnice na druhé straně.

Nejdřív jsem vyfotila pěknou kapličku se Sv. Janem Nepomuckým..

.. a potom už se objevil ON

Dům čp. 68, zvaný Kamenny dum, byl založen mezi lety 1829 - 1831, a to tak, že byl vytesán do skály "zevnitř". Laicky řečeno se těžil pískovec uvnitř kamenného bloku tak, že vznikly místnosti, něco málo se dostavělo a byl z toho dům. Něco takového jsem teda ještě nikdy neviděla.

 Vyjimecnost stavby nespočivá pouze v zahloubení stavby do pískovcového skalního bloku, ale především ve specificke dispozici, patrováni a použití ve vesnickem prostředí netradičních konstrukcí (tolik internety).

alchymistova cesta :-)

Stavebníkem domu byl domkář Georg Abert, rodina Abertů žila v objektu až do odsunu v roce 1945.  Při odsunu v roce 1945 byly v dome shromažďovány rodiny německé národnosti ze Sosnové k transportům do Německa.

Kamenný dům je opředen pověstmi o čaroději- Johann Georg Abert (1774-1856) je označován za alchymistu, prý si v domě vytvořil alchymistickou dílnu, vybavenou ohništěm, křivulemi a jiným zařízením pro chemické procedury. Obstarával si veškerou soudobou i starou literaturu z této oblasti a pokoušel se údajně dospět ke stejným cílům jako alchymisté na dvoře Rudolfa II. a jejich pokračovatelé v 18. stoleti. Syn Johanna Georga měl obavy, že otcův koníček zavání černokněžnictvím a jeho "kouzelné kameny" k získání zlata a mládí po jeho smrti zakopal do země, knihy složil do košů a nikdo v nich nesměl číst. Teprve předseda vlastivědného spolku profesor Paudler si je při jedné exkursi prohlédl a zjistil, že jde o vzácné tisky.

více zde: https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/sosnova-podivny-alchymista-na-volne-noze20110213.html 

Po obhlídce domu jsme ještě prošli kolem další části krásných skal a údolí, obešli Autodrom, kde zrovna někdo za hrozného řevu aut trénoval, přešli hlavní silnici a po té vedlejší došli na okraj České Lípy, kde jsme se občerstvili v příjemné restauraci Na Kopečku. Odtud už to na nádraží bylo jenom kousek.