Házmburk, Libochovice, Budyně

Předpověď počasí na dnešek byla taková rozporuplná, vypadalo to nejdřív na déšť, ale nakonec došlo jenom na ochlazení. Vzali jsme si teda poprvé letos bundy a vydali se na menší výlet na hrad Hazmburk.

Cestou na Hazmburk jsme se ještě krátce zastavili v Třebenicích, městě granátu. Místní Muzem českého granátu je vybudováno v bývalém německém luteránském kostele.

Základem městského muzea v Třebenicích se stala sbírka zdejšího lékaře, vlastence a buditele MUDr. Václava Paříka. Expozice nabízí ucelený přehled těžby a zpracování českého granátu, kolekci současných i historických šperků z českého granátu. Za zhlédnutí stojí replika sady šperků Ulriky von Levetzow, kterou jí daroval jako výraz své lásky německý básník J. W. Goethe. Expozice je doplněna přehledem historie města a okolí. České granáty si návštěvníci mohou nejen prohlédnout, ale i sami nasbírat přímo před muzeem či v dovezeném granátovém písku.

Když jsme se dozvěděli o písku, šli jsme se na to teda podívat. Už z loňska jsme měli zkušenost s rýžováním malilinkatých granátů z potoka pod hradem Dívčí Kámen, tak jsme už věděli jak na to :-)

nalezený gigant

Z Třebenic jsme popojeli o kousek dál, zaparkovali na placeném parkovišti a vydali se k hradu. K mému překvapení bylo na parkovišti docela dost lidí i aut, naštěstí se to cestou nahoru pěkně rozptýlilo.

Cesta nahoru byla pohodová, hned na začátku jsme procházeli místníma vinicema, kde ve stánku nabízejí víno, burčák a i další nápoje. Burčák by se hodil, ale museli bychom s ním nejdřív nahoru a potom ho opatrovat celý den, to se nám teda nechtělo... a opíjet se hned dopoledne jsme taky nechtěli :-)

první pohledy na hrad zespoda

vinice

Hrad Hazmburk patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří, tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu a jeho dvě věže připomínají zašlou slávu nedobytného gotického hradu. 

Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách vznikala řada významných feudálních sídel, rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka. Tehdy se původní název hradu Klapý mění na Hazmburk podle tohoto majitele.

V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Hazmburk nikdy nedobyli. 

Cesta stoupá k dolnímu hradu a otáčí se kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. 

Už po vstupu do hradu cesta dál vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou, 26 metrů vysokou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce, použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů.

Viditelnost byla dost dobrá a výhledy vskutku panoramatické.

pohled na cestu vinicema, kterou jsme procházeli

Černá věž s Řípem v pozadí

Středohoří směrem k Rané

vpravo Milešovka s Kletečnou

opět Říp, v popředí Libochovice

Jediné, co nás nahoře na hradě lehce otrávilo, byly paní v pokladně spojené s kioskem. Vstupné tedy, přiznejme si to, na hrad, kde vlastně nic není, poměrně přemrštené- 90 Kč (a to ještě před 5 lety bylo 60 Kč, to je teda inflace), ale paní neskutečně protivné, koho mohly, toho zprudily, turistická známka, která všude povinně stojí 12 Kč, u nich stojí 15... mno. Zřejmě si musejí vydělat na celou zimu než koncem října zavřou a přežít z toho až do dubna, to musí jeden chápat :-)

Po sestupu z hradu jsme už měli docela hlad, tak jsme se zastavili v Libochovicích, kam jsme původně ani nijak nemířili. Místní zámek je sice fajn, ale psům je vstup zakázán i do parku, tak jsme ho (původně) zavrhli. Hlad nás ale donutil a po chvíli hledání jsme skončili v místní restauraci hned u vchodu do zámku. Než nám přinesli jídlo, odskočila jsem si zámek a nádvoří alespoň vyfotit.

Současná podoba zámku zrcadlícího s v hladině řeky pochází z konce 17. století, kdy si panství, které se jen pomalu zotavovalo z nedávného požáru, přikoupil ke svému majetku Gundakar z Dietrichsteina. Spáleniště Gundakara ani trochu nevyděsilo a pozval stavitele Antonia della Porta, aby mu z něj vystavěl nové sídlo. Antonio byl Ital, a proto do kompozice stavby zapojil i prostor typický pro italské dóžecí paláce, Sala Terrenu. Tento typ místnosti, který propojuje vnitřní nádvoří se zámeckým parkem, se později začal vyčleňovat, až se z něj stala samostatná stavba umísťovaná v zahradách. V období raného baroka, kdy byl také libochovický zámek stavěn, byl ale tento prostor ještě organickou součástí stavby. Na břehu Ohře tak vznikla přísně symetrická stavba s tradiční dispozicí. Čtyři křídla lemovaná pravidelnými arkádami uzavírají prostorné nádvoří, které bylo přístupné z průchodu od obrovských vrat. Zámek překvapivě netvoří hlavní dominantu města, pokud si ovšem neuděláte procházku až k řece Ohři, odkud teprve opravdu vynikne.

My jsme si teda procházku k Ohři neudělali, ale aspoň jsem nakoukla na nádvoří. Jídlo celkem ušlo a tak jsme pokračovali do Budyně nad Ohří.

Tam už jsme teda byli při pokračování výletu na Říp, ale tak dneska jsme se šli trochu projít do Budyňského lesa a při té příležitosti jsme jen nahlédli na nádvoří.

 

Hrad Budyně nad Ohří tu stál již na počátku 12. století. Původní dřevěnou stavbu nechal přestavět český král Přemysl Otakar I. v gotickém slohu. Kamenný hrad v roce 1316 dobyl Jan Lucemburský a užíval jej zhruba 20 let. V roce 1336 jej odkoupil Zbyněk Zajíc z Valdeka a Hazmburka a začala slavná éra hradu Budyně nad Ohří.

Zajícové z Hazmburka budovali nový gotický opevněný palác s mohutnými hradbami a s vodním příkopem. V roce 1551 tu došlo k výbuchu střelného prachu a hrad byl značně poškozen. Teprve ve druhé polovině 16. století byl přestavován v renesančním stylu, ale Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka se přestavbou značně zadlužil a musel renesanční zámek prodat. V roce 1613 se jeho novým majitelem stal Adam ze Šternberka, který sloučil do jednoho panství Budyni a Libochovice. V průběhu třicetileté války byla Budyně obléhána a nakonec vydrancována Saskými vojsky.

Krušné období pokračovalo až do počátku 20. století. V roce 1759 hrad zasáhl požár a v roce 1823 muselo být zbouráno východní a jižní křídlo hradního paláce a hradní věž. Teprve v letech 1900 – 1903 se objekt dočkal rekonstrukce, kterou prováděli noví majitelé – rod Herbersteinů.

V roce 1945 připadl hrad po znárodnění městu Budyni nad Ohří. V 70. letech minulého století pak došlo k rekonstrukci opevnění a byly tu prováděny další stavební úpravy.

Uvnitř hradu jsme teda nebyli a navíc už se docela připozdilo, tak jsme přefrčeli na dálnici a po ní pěkně domů.

krátký výlet na Bastei

V sobotu jsme se po delší době dostali trochu do přírody. Výlet to byl sice kratší a v části trasy to vypadalo jako na Václaváku, ale přesto to bylo fajn.

Nejdřív jsme se zastavili v Pirně pro nějaké drobnější nákupy a cestou zpátky jsme měli naplánováno nechat auto na jednom z parkovišt na kraji Saského Švýcarska a vydat se do jeho hlubin. 

Bohužel stejný nápad mělo asi tak milión dalších lidí, takže sehnat místo k zaparkování byl opravdu hodně velký oříšek. Jezdili jsme sem a tam, všude bylo plno parkujících i těch, co se teprve zaparkovat snaží.. no hrozný. Nakonec jsme měli štěstí, narazili jsme na auto, které zrovna z parkoviště odjíždělo, tak jsme se vmáčkli na jeho místo. 

Bylo to sice jiné parkoviště, než jsme původně plánovali, ale byli jsme rádi, že jsme rádi...

Prošli jsme po červené značce (teda v Německu je systém značení trochu jiný a jako obvykle v Saském Švýcarsku se v něm nedá vyznat) a došli až k jezeru Amselgrund. Tam začaly chodit docela davy, na jezeře se jezdí na lodičkách a další cesta byla trochu utrpení. Když jsme mezi skálama potkali fotící se svatebčany, neodolala jsem a vyfotila to... to se jen tak nevidí :-)

Mezi skálama byly opravdu davy, potom jsme se už přiblížili k parkoviště a hlavní atrakci- mostu Bastei.

Z první vyhlídky jsem vyfotila místní pěkné skály (ty vzadu se jmenují Husí skály)

Za parkovištěm už jsme dorazili ke skrumáži hotelů, stánků, restaurací a všech možných atrakcí. Bylo teda docela vtipné, že jsme postupovali dál a dál, došli jsme na pěknou vyhlídku na labský kaňon... 

Husí skály

dominantu tvoří Lilienstein, vpravo pevnost Konigstein

ovšem ten most, ten hlavní most, jsme prostě nemohli najít! Vrátili jsme se zpátky, pak šli zase tam.. a pak už jsme zoufale následovali nějaké další turisty, sešli trochu dolů a konečně (!) ten most teda našli.

Celých 76 metrů dlouhý most Basteibrücke překlenuje hlubokou propast Mardertelle (Kuní jáma) a spojuje Bastei se skalním hradem Neurathen. Byl vybudován v roce 1851 jako vůbec první stavba v Evropě určená speciálně pro účely turistiky. Původní název Bastei je připomínkou na obranný soubor strmých skal kolem skalního hradu Neurathen. Skály na Bastei vznikly díky vodní erozi během miliónů let a ční až ve 305 metrech nadmořské výšky.

Po turistické cestě jsme sešli do městečka Kurort Rathen. Jsou to malebné lázně rozdělené na dvě části (Horní a Dolní), které spojuje historický přívoz. Velké parkoviště je na druhé straně řeky, takže do centra se dostanou jen ti, co jsou tu ubytovaní delší dobu.

Z lázní jsme odbočili zase do skal a vrátili se k autu. U mostu byly teda neskutečné davy a na některých přístupových cestách taky. Když se člověk ale dostal trochu dál, bylo to už zase překvapivě v pohodě. 

Musela jsem konstatovat, že jsou to tu krásné končiny a určitě by stály za podrobnější prozkoumání (ale možná někdy navečer nebo aspoň ve všední den)

Bastei spadá pod obec Kurort Rathen, na pravém břehu Labe, jsou to příjemné lázně, původně ves rybářů a kameníků.

Více zde: https://www.region-ceskesvycarsko.cz/rozhledny-vyhlidky/bastei/

Bastei spadá pod obec Kurort Rathen, na pravém břehu Labe, jsou to příjemné lázně, původně ves rybářů a kameníků.

Více zde: https://www.region-ceskesvycarsko.cz/rozhledny-vyhlidky/baste

Z Proboštova na Magnetovec za hřibem

Dneska jsme spolu se psem využili pěkného počasí k takové delší odpolední procházce po okolí Ústí.

Autobusem jsme dojeli do Proboštova, takové dost ošklivé vesnice, ale na krásném místě nahoře ve Středohoří. Zdálky vypadá celkem malebně...

Od Proboštova jsme uhnuli po malé silničce podél hřbitova a sestoupili do Byňova. To je hodně zapadlá vesnice, spíš shluk několika chalup než co jiného.

Z Byňova jsme začali stoupat na hlavní cíl našeho výletu- kopec Magnetovec. Z vrcholu není moc výhledů (i když je to tam pěkné, takové skalnaté), ale kousek pod vrcholem se nachází parádní kamenný hřib.

pohled do údolí cestou nahoru

vzadu (zřejmě) Panna

Bazanitový skalní hřib na Magnetovci je důvodem ochrany a jisté proslulosti celého kopce. Jedná se o vypreparovanou část lávového příkrovu, tvořeného dvěma výlevy bazanitové horniny. Spodní výlev je pórovitější a více zvětralý, čímž selektivně vznikla tenká noha hřibu, na které sedí mohutná horní část jako široký klobouk. 

Po sestupu z vrcholu jsme míjeli rozcestí Fráž, kde stávala chata, která v roce 2000 vyhořela.

Po zelené turistické značce jsme došli až k velmi nezřetelným pozůstatkům hradu Velké Březno. Ještě před hradem ale odbočovala naše neznačená cesta, tak jsme se tam ani nevypravili, stejně tam nic není. Odbočka byla nakonec naštěstí zřetelná a cesta dolů v pohodě, ale hlavně (!) kousek od rozcestí byla krásná studánka s poměrně vydatným pramenem ledové a dobré vody. Což jsme teda v situaci, kdy jsem už málem padala žízní, fakt přivítala.

Po velké a zřetelné cestě jsme zvrchu došli k opuštěnému drtiči nad Velkým Březnem. Stavba vypadá úplně přízračně, skoro se člověk lekne, když se to před ním uprostřed lesa vynoří.

Železobetonová stavba zřejmě sloužila ke zpracovávání vytěžené horniny, která se následně dopravovala do údolí k nedaleké železnici. Podle jedné z teorií se mohlo jednat o stavbu vojenského charakteru z předválečného období. Zpracovávaný kámen mohl sloužit k budování vojenských pevnůstek, tzv. řopíků, které v té době v celém hraničním pásmu vznikaly.
Druhá možnost je, že materiál měl sloužit na stavbu plánovaných Hitlerových dálnic.

I když jsem se snažila něco k tomu dohledat, nepodařilo se...

Vzhledem k tomu, že se čas už docela nachýlil, seběhli jsme z kopce dolů do Velkého Března a odtud se vrátili do Ústí. Bylo to krátké, ale výživné :-)

dole první domy Velkého Března, naproti přes řeku Kozí vrch