Házmburk, Libochovice, Budyně

Předpověď počasí na dnešek byla taková rozporuplná, vypadalo to nejdřív na déšť, ale nakonec došlo jenom na ochlazení. Vzali jsme si teda poprvé letos bundy a vydali se na menší výlet na hrad Hazmburk.

Cestou na Hazmburk jsme se ještě krátce zastavili v Třebenicích, městě granátu. Místní Muzem českého granátu je vybudováno v bývalém německém luteránském kostele.

Základem městského muzea v Třebenicích se stala sbírka zdejšího lékaře, vlastence a buditele MUDr. Václava Paříka. Expozice nabízí ucelený přehled těžby a zpracování českého granátu, kolekci současných i historických šperků z českého granátu. Za zhlédnutí stojí replika sady šperků Ulriky von Levetzow, kterou jí daroval jako výraz své lásky německý básník J. W. Goethe. Expozice je doplněna přehledem historie města a okolí. České granáty si návštěvníci mohou nejen prohlédnout, ale i sami nasbírat přímo před muzeem či v dovezeném granátovém písku.

Když jsme se dozvěděli o písku, šli jsme se na to teda podívat. Už z loňska jsme měli zkušenost s rýžováním malilinkatých granátů z potoka pod hradem Dívčí Kámen, tak jsme už věděli jak na to :-)

nalezený gigant

Z Třebenic jsme popojeli o kousek dál, zaparkovali na placeném parkovišti a vydali se k hradu. K mému překvapení bylo na parkovišti docela dost lidí i aut, naštěstí se to cestou nahoru pěkně rozptýlilo.

Cesta nahoru byla pohodová, hned na začátku jsme procházeli místníma vinicema, kde ve stánku nabízejí víno, burčák a i další nápoje. Burčák by se hodil, ale museli bychom s ním nejdřív nahoru a potom ho opatrovat celý den, to se nám teda nechtělo... a opíjet se hned dopoledne jsme taky nechtěli :-)

první pohledy na hrad zespoda

vinice

Hrad Hazmburk patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří, tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu a jeho dvě věže připomínají zašlou slávu nedobytného gotického hradu. 

Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách vznikala řada významných feudálních sídel, rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka. Tehdy se původní název hradu Klapý mění na Hazmburk podle tohoto majitele.

V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Hazmburk nikdy nedobyli. 

Cesta stoupá k dolnímu hradu a otáčí se kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. 

Už po vstupu do hradu cesta dál vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou, 26 metrů vysokou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce, použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů.

Viditelnost byla dost dobrá a výhledy vskutku panoramatické.

pohled na cestu vinicema, kterou jsme procházeli

Černá věž s Řípem v pozadí

Středohoří směrem k Rané

vpravo Milešovka s Kletečnou

opět Říp, v popředí Libochovice

Jediné, co nás nahoře na hradě lehce otrávilo, byly paní v pokladně spojené s kioskem. Vstupné tedy, přiznejme si to, na hrad, kde vlastně nic není, poměrně přemrštené- 90 Kč (a to ještě před 5 lety bylo 60 Kč, to je teda inflace), ale paní neskutečně protivné, koho mohly, toho zprudily, turistická známka, která všude povinně stojí 12 Kč, u nich stojí 15... mno. Zřejmě si musejí vydělat na celou zimu než koncem října zavřou a přežít z toho až do dubna, to musí jeden chápat :-)

Po sestupu z hradu jsme už měli docela hlad, tak jsme se zastavili v Libochovicích, kam jsme původně ani nijak nemířili. Místní zámek je sice fajn, ale psům je vstup zakázán i do parku, tak jsme ho (původně) zavrhli. Hlad nás ale donutil a po chvíli hledání jsme skončili v místní restauraci hned u vchodu do zámku. Než nám přinesli jídlo, odskočila jsem si zámek a nádvoří alespoň vyfotit.

Současná podoba zámku zrcadlícího s v hladině řeky pochází z konce 17. století, kdy si panství, které se jen pomalu zotavovalo z nedávného požáru, přikoupil ke svému majetku Gundakar z Dietrichsteina. Spáleniště Gundakara ani trochu nevyděsilo a pozval stavitele Antonia della Porta, aby mu z něj vystavěl nové sídlo. Antonio byl Ital, a proto do kompozice stavby zapojil i prostor typický pro italské dóžecí paláce, Sala Terrenu. Tento typ místnosti, který propojuje vnitřní nádvoří se zámeckým parkem, se později začal vyčleňovat, až se z něj stala samostatná stavba umísťovaná v zahradách. V období raného baroka, kdy byl také libochovický zámek stavěn, byl ale tento prostor ještě organickou součástí stavby. Na břehu Ohře tak vznikla přísně symetrická stavba s tradiční dispozicí. Čtyři křídla lemovaná pravidelnými arkádami uzavírají prostorné nádvoří, které bylo přístupné z průchodu od obrovských vrat. Zámek překvapivě netvoří hlavní dominantu města, pokud si ovšem neuděláte procházku až k řece Ohři, odkud teprve opravdu vynikne.

My jsme si teda procházku k Ohři neudělali, ale aspoň jsem nakoukla na nádvoří. Jídlo celkem ušlo a tak jsme pokračovali do Budyně nad Ohří.

Tam už jsme teda byli při pokračování výletu na Říp, ale tak dneska jsme se šli trochu projít do Budyňského lesa a při té příležitosti jsme jen nahlédli na nádvoří.

 

Hrad Budyně nad Ohří tu stál již na počátku 12. století. Původní dřevěnou stavbu nechal přestavět český král Přemysl Otakar I. v gotickém slohu. Kamenný hrad v roce 1316 dobyl Jan Lucemburský a užíval jej zhruba 20 let. V roce 1336 jej odkoupil Zbyněk Zajíc z Valdeka a Hazmburka a začala slavná éra hradu Budyně nad Ohří.

Zajícové z Hazmburka budovali nový gotický opevněný palác s mohutnými hradbami a s vodním příkopem. V roce 1551 tu došlo k výbuchu střelného prachu a hrad byl značně poškozen. Teprve ve druhé polovině 16. století byl přestavován v renesančním stylu, ale Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka se přestavbou značně zadlužil a musel renesanční zámek prodat. V roce 1613 se jeho novým majitelem stal Adam ze Šternberka, který sloučil do jednoho panství Budyni a Libochovice. V průběhu třicetileté války byla Budyně obléhána a nakonec vydrancována Saskými vojsky.

Krušné období pokračovalo až do počátku 20. století. V roce 1759 hrad zasáhl požár a v roce 1823 muselo být zbouráno východní a jižní křídlo hradního paláce a hradní věž. Teprve v letech 1900 – 1903 se objekt dočkal rekonstrukce, kterou prováděli noví majitelé – rod Herbersteinů.

V roce 1945 připadl hrad po znárodnění městu Budyni nad Ohří. V 70. letech minulého století pak došlo k rekonstrukci opevnění a byly tu prováděny další stavební úpravy.

Uvnitř hradu jsme teda nebyli a navíc už se docela připozdilo, tak jsme přefrčeli na dálnici a po ní pěkně domů.