Sázavský klášter a okolí

V krásném sobotním počasí jsme se (konečně!) vydali taky na výlet. 

Tentokrát jsme dojeli kousek pod Stříbrnou Skalici, kde jsme zaparkovali u hospody Na Marjánce. Odtud jsme se po červené značce vydali po celkem frekventované silnici směrem k Sázavskému klášteru. Cesta naštěstí brzo ze silnice odbočila a vystoupala na hřebínek táhnoucí se podél řeky.

První vyhlídka, na kterou jsme vystoupali, se jmenuje Kříž na skále. 

kříž na skále tam taky je

dokonce dva

a výhled na řeku...

Na stromě visela cedulka s místní pověstí, smutnou samozřejmě...

Kousek dál je další hezká vyhlídka, nazvaná Rufusova. Tam mi došla baterka do foťáku, jak jinak...

Po červené jsme pokračovali ke kapličce sv. Prokopa a dál ke kapli svaté Anny u hřbitova. Potom už jsme sešli vilkovou čtvrtí přímo k Sázavskému klášteru.

Tady to máme rádi. Naposledy jsme tu byli před víc než čtyřmi roky, pokaždé je tu příjemně, málo lidí a taková poklidná atmosféra. Možná je to teda tím, že jsme tu nikdy nebyli v plné sezóně, anebo máme jen štěstí. 

obrázek není skoro vidět, ale zcela jistě tam bude něco se svatým Prokopem a ďáblem..

Počátky sázavského kláštera jsou spjaty s osobou sv. Prokopa (+ 1053). Kníže Oldřich roku 1032 založil na ostrohu v ohybu řeky Sázavy nový klášter, do něhož byl jako opat uveden právě sv. Prokop. Liturgie v novém klášteře probíhala ve staroslověnštině a díky přízni knížecí rodiny se sázavský klášter brzy stal centrem staroslověnské kultury u nás a udržoval kontakty s podobnými centry po celé východní Evropě. 

Historie staroslověnské liturgie na Sázavě skončila definitivně rokem 1097, kdy Vratislavův syn Břetislav II. slovanský konvent rozehnal a opatem dal jmenovat břevnovského probošta Dětmara. Sázava se tedy změnila v klášter latinského ritu, ale tradice literární tvorby přetrvala. V 70. letech 12. století v tomto klášteře vznikla kronika Mnicha sázavského, jedno z významných děl českého středověku. V té době existoval už i cyklus svatoprokopských legend, které dokreslovaly úsilí o kanonizaci zakladatele kláštera. Opat Prokop byl svatořečen roku 1204.

V návaznosti na tuto událost byla započata výstavba nového klášterního chrámu. Románská bazilika byla postupně přeměňována na rozlehlý síňový kostel v gotickém stylu. Po roce 1315 se začal stavět i nový konvent, ale do husitských válek nebyl dokončen. Ani kostel nebyl dostavěn a dodnes stojí jeho obvodové zdivo s věží jako připomínka velkých plánů.

Husitské války znamenaly pro Sázavu zkázu, stejně jako pro jiné kláštery. Zamýšlený velkolepý chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele nebyl dokončen, protože v roce 1421 byli řeholníci rozehnáni a klášter i jeho majetky se dostaly do rukou pánů z Kunštátu. Roku 1502 jsou jako majitelé Sázavy uváděni Slavatové z Chlumu, ale jejich majetek byl v roce 1547 zkonfiskován ve prospěch královské komory kvůli účasti v odboji proti Ferdinandovi I.

Činnost kláštera byla částečně obnovena až po roce 1663. Budovy byly raně barokně přestavěny pod vedením Václava Víta Kaňky, který při přestavbě vycházel z původní gotické podoby kláštera. Chór nedostavěného chrámu byl zaklenut a vznikl tak nový konventní kostel, který byl později po roce 1789 zasvěcen sv. Prokopu. Vrcholně barokní přestavba podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera po ničivém požáru roku 1746 dala komplexu zcela novou podobu. Gotické budovy byly zbarokizovány a křídla konventu byla rozšířena.

Roku 1785 byl Sázavský klášter v rámci josefínských reforem zrušen a přešel opět do soukromých rukou. Sloužil pak jako venkovské  sídlo zámeckého charakteru, což si v 19. století vyžádalo další stavební úpravy. Bylo například zbořeno křídlo se středověkou vstupní jižní bránou. V 70. letech 19. století pak bývalý konvent dostal neorenesanční fasády. V prostoru staré zahrady byla po terénních úpravách zřízena okrasná francouzská zahrada. Nedávný archeologický výzkum v těchto místech odhalil základové zdivo původního románského kostela sv. Kříže pro laické obyvatele kláštera vysvěceného roku 1070. Od roku 1951 je klášter v držení státu a od roku 1998 je národní kulturní památkou.

Všechno v okolí je spjato s postavou svatého Prokopa, který ještě před tím, než se stal opatem kláštera, žil jako poustevník v Posázaví. Podle legendy jej lidé z okolí spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem. To je taky místní vysvětlení vzniku brázdy mezi Chotouní a Sázavou.

Prošli jsme si klášter, dali zmrzlinu v protější cukrárně a pokračovali přes řeku ke studánce Vosovka.

Podle pradávných pověstí se u studánky Vosovky setkal poustevník Prokop s přemyslovským knížetem Oldřichem,  který pronásledoval ve zdejších lesích bílého jelena. Prokop zraněné zvíře ošetřil vodou ze studánky a jeho rány se okamžitě zacelily. Setkání vyústilo v rozhodnutí obou mužů založit v místě Prokopovy poustevny slovanský benediktinský klášter (1032).

V roce 1713 vybudovali sázavští mniši nad studánkou, která vykazovala léčivé účinky, dřevěnou kapličku sv. Prokopa. V roce 1750 ji přebudovali do kamenné podoby. Opodál pramene vystavěli teplé i studené vanové lázně. Ty zanikly začátkem 20. století při budování železniční dráhy. V roce 2010 Město Sázava okolí studánky s kapličkou opravilo a arcibiskup pražský Dominik Duka kapli vysvětil. 

Po neznačené cestě jsme vystoupali zase nad řeku k pěkným loukám u obce Dojetřice a před Dojetřickou hájovnou jsme se napojili na žlutou turistickou značku.

výhled na město z druhé strany řeky

zajímavý křížek těsně před Dojetřicema

Pěknou cestou lesem jsme nakonec sestoupili k nádraží Stříbrná Skalice a dál došli zpátky k autu přes řeku. Hospoda Na Marjáně nám přišla docela vhod, zřejmě je v sezóně (a když je voda) hlavně vodácká, ale i mezi místními je hodně oblíbená. Na závěr výletu nám občerstvení přišlo docela vhod.