Ústecká zdymadla a Vaňov

V sobotu dost foukalo, chvílema pršelo nebo sněžilo a chvílema svítilo sluníčko.

Po delší době jsem se vydala alespoň na krátkou procházku ze Střekova přes zdymadla do centra Ústí..

Na návrh zdymadla pod hradem Střekovem proběhla ideová soutěž již v roce 1916. S vlastní stavbou se začalo teprve roku 1923, výsledný tvar je dílem arch. F. Vahaly. 

Z hlediska koncepce jde o zdymadlo s dvoudílným tabulovým jezem s děleným hradícím tělesem, malou vodní elektrárnou, plavební komorou a rybím přechodem. Výška vzdutí je 8,9 m s možností zvýšení až na 10,9 m. Jde o největší hloubku zdrže na kanalizovaném Labi. Střekovské zdymadlo je posledním vodním dílem na českém úseku Labe před hranicí s Německem. Po dokončení byla stavba zhodnocena jako největší svého druhu v Evropě. 

trochu znepokojivá cedule...

pohled na Ústí, kde zrovna asi trochu sněží

Už ze zdymadel se otevřely pěkné pohledy na hrad Střekov, který stojí přímo nad ním.

Hrad byl vybudován k ochraně obchodní cesty v letech 1316-1319. Romantický vzhled hradní zříceniny přitahoval řadu významných osobností (např. malíře Adriana Ludwiga Richtera, Ernsta Gustava Doerella, skladatele Richarda Wagnera, básníka Karla Hynka Máchu). 
Dnes je zřícenina hradu jednou z nejnavštěvovanějších památek města. Dochoval se Rytířský sál, válcová gotická věž, hradní kaple nebo hradní palác. Z terasy je nádherný výhled na město a Labské údolí.
Po roce 1989 se hrad vrátil do vlastnictví Lobkowiczů.

Podél hlavní vlakové trati od Ústí jsem pak přes Vaňov došla až k nádraží a do centra.

strašidelný podchod cestou

Na Mírovém náměstí jsem si ještě vyfotila budovu městské spořitelny. Dnes je prezentována jako typická ukázka architektury německého národního socialismu. Jejím architektem byl městský architekt Ústí nad Labem Franz Josef Arnold. Ten zpočátku tvořil v neoklasicistickém duchu, potom se ale nechal ovlivnit architekturou Bauhausu a v jejím duchu už vytvořil ve 30. letech sídliště na Klíši, které bylo vlastně prvním skutečným sídlištěm ve stylu zahradních měst. Později exceloval projektem S-domů s 208 sociálními byty. 

Josef Arnold navrhl ještě v roce 1937 tuto budovu městské spořitelny, otevřena byla v roce 1939 a přitom už byla novým vedením města (sociální demokraty nahradili národní socialisté) prezentována jako typický příklad architektury národního socialismu. Architekt Josef Arnold byl po válce jako Němec odsunut.

Z Horních Počernic do Dubče a na Zahradní město

Sobota dopoledne byla pěkně slunečná, tak jsem se rozhodla alespoň pro kratší procházku po periferiích Prahy. Z vlaku jsem vystoupila v Horních Počernicích a ty jsem prošla směrem k jihu.

Doteď jsem se většinou pohybovala jen v okolí frekventované Náchodské silnice, tak mě překvapilo, jak je to jinde v Počernicích pěkné a klidné. Nejdřív jsem se zastavila u skvěle zásobené knihobudky v Ratibořické ulici a pak už jsem pokračovala ke kopečku zvanému "Baroňák". Docela zajímavost :-).. a bylo to tam i pěkné.

pohled z Baroňákku směrem k Horním Počernicím

Potom už jsem překročila hradeckou dálnici a kolem rybníků Barbora a Eliška zamířila do Xaverovského háje.

rybník Barbora

Prošla jsem Xaverovským hájem a přiblížila se k Běchovicím, počasí bylo celkem dramatické a otevíraly se pěkné výhledy.

Prošla jsem Běchovicema a po polní cestě pak až do Dubče. Původně jsem chtěla až na nádraží Horní Měcholupy, ale ta cesta zas tak pěkná není (už jsem ji kdysi šla) a navíc mi přímo před nos přijel autobus, který mě tam asi za pět minut dovezl..  tak jsem trasu trochu zkrátila a z Horních Měcholup popojela na zbrusu novou vlakovou zastávku Praha- Zahradní město.

Pak jsem teda zjistila, že stanice až tak fungl nová není; byla otevřena v září 2021 v místech bývalého vršovického seřaďovacího nádraží v blízkosti Lanového mostu. V létě 2019 byl uzavřen podjezd Průběžná–Švehlova, střední část bývalého soumostí byla odstraněna a nahrazena novým mostem k nástupištím, který má podstatně větší rozpětí. V podjezdu vznikly nové zastávky tramvají a autobusů s názvem Nádraží Zahradní Město.

V podjezdu a na schodištích je pěkná výzdoba s květinovou tematikou od Josefíny Jonášové, Jany Jandáčkové a Filipa Jeřábka. Nejdřív bych si toho snad ani nevšimla, ale kvůli lab keši jsem si všechny malby a nápisy prohlédla a pročetla, bylo to nakonec fakt zábavné a stanici to v mých očích dost pozvedlo...

Od zastávky jsem se ještě vydala do Zahradního města, kde jsem si prohlédla spoustu pěkných soch.

Sedící od Boženy Kodymové z roku 1960

Ležící figura od Jiřího Babíčka z roku 1976

trochu zasunuté- Keramické sedačky a stůl z roku 1976 od Václava Šeráka

Tři postavy- sousoší žen z hořického pískovce od sochaře Františka Häckela z roku 1984

Milenci od Ladislava Kovaříka z roku 1977

Procházka to byla nakonec celkem vyčerpávající, i když vlastně ne až tak dlouhá. Kvůli lab keším se sem stejně ještě vrátim...