Tenhle víkend jsme pojali záměr podívat se trochu po Liberci a okolí. Tak nějak jsme si říkali, že trocha deště nevadí, když budeme spíš ve městě, a taky že nejspíš pršet nebude.
Obojí bylo omyl- pršelo a i ve městě to vadí. Navíc byla totiž hrozná zima a vůbec.
No, trochu jsme se přeci jenom prošli a vidět něco taky stihli.
V sobotu jsme se vydali po svazích Ještědského hřebene k chatě na Pláních.
Cesta lesem byla nejdřív docela fajn, potom začalo drobně mžít s nakonec spíš pršet. No, naštěstí v chatě bylo otevřeno, mohli jsme si chvíli odpočinout a občerstvit se. Dolů už to potom šlo docela rychle :-)
první letošní fotka petrklíčů
V neděli v Liberci lepší počasí opravdu nebylo...
Do centra jsme prošli kolem pěkné liberecké knihovny. Byla postavena na místě vypálené židovské synagogy (židovská modlitebna je do stavby zabudovaná) a jejím patronem se stal Václav Havel spolu s Romanem Herzogem (tehdejší prezident SRN).
Před knihovnou stojí lavička Václava Havla, jejím autorem je Bořek Šípek a je tu teprve od 8.3.2016.
Kousek odtud je slavná zastávka od Davida Černého. Je z roku 2005 a představuje bronzový stůl se zbytky po hostině obrů.
"Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit,
proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná
přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle
odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod
stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí,"
popsal Černý své dílo.
Potom už jsme došli na náměstí se známou novorenesanční radnicí. Před ní stojí socha Symbionta od Barbory Krninské.
Podle popisku na ceduli je Symbiont organismus žijící v symbióze s jiným nebo jinými organismy.
Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normálna a daných pravidel až do bizarní roviny. Židle jako symbol moci, pohodlnosti, lenosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.
Zpátky jsme to vzali kolem starého zámku. Jde o klasicistní stavbu, jeho současná podoba je z 18. století. Po druhé světové válce patřil státním lesům a také Vysoké škole strojní a textilní. V roce 1986 zámek získal Skloexport, po jeho krachu ho koupila společnost Ústí Development. Zámek je nyní prázdný a chátrá, město zvažuje jeho zakoupení.. je tu ale hodně ale...
Hned za rohem je známý Grandhotel Zlatý lev. Býval to jeden z nejluxusnějších hotelů v Rakousku- Uhersku, v roce 1906 ho slavnostně otevíral sám František Josef I. Za sebou má léta necitlivých rekonstrukcí i chátrání, ale nedávno byl zrekonstruován do původní podoby.
Na přelomu rokku 2013 a 2014 se galerie města přestěhovala do budovy nově zrekonstruovaných bývalých Městských lázní. Zrovna tam probíhá výstava Jaroslav Róny.
Naproti přes křižovatku je krásná budova Severočeského muzea. Bylo založeno jako nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku v roce 1873. Budova v romanticko-historizujícím stylu byla postavena v letech 1897–1898 podle návrhu profesora Fridricha Ohmanna.
Další zajímavost, kterou jsme cestou viděli byl Památník bojovníkům a obětem boje za svobodu vlasti. Autory interaktivního objektu jsou Jan a Petr Stolínovi. Prostor pro vzpomínání tvoří dvě rovnoběžné síťované stěny z kovu, ve kterém se zapnou světla a proudění vzduchu, když do něj někdo vstoupí. Do nitra památníku byla uložena prsť z devíti bojišť druhé světové války a pohyblivé elektronické texty připomínají místa a data bojových událostí.
Poslední (známá) budova, kolem které jsme procházeli, byla budova kasáren, ve kterých kromě 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany sídlí i malé chemické muzeum.
Žádné komentáře:
Okomentovat