Pulčiny, Kohútka, Karlovice a Luhačovice

V sobotu dopoledne jsme dojeli do obce Pulčín a vydali se (konečně!) na Pulčínské skály. O tomhle místě jsem slyšela už fakt hodněkrát, pro mojí mámu ze Zlína to bylo místo dětských výletů, pro všechny ze Vsetína asi taky. Já sama se sem v dospělosti už několikrát chystala, ale nikdy k návštěvě skutečně nedošlo, vždycky se to nějak nehodilo a odložilo na později....

Hned u celkem plného parkoviště nás zaujaly krásné vyřezávané totemy. Původně ty nejstarší byly asi spíš včelí úly, dneska už včelám neslouží.

Počasí bylo opět krásné, výhledy trochu zamlžené...

umělecká rytina

skalní útvar zvaný Trtol

Zbytky skalního hradu Pulčín se nacházejí na nejvyšším bodě hřebenu Pulčinských skal. Z hradu už se mnoho nedochovalo a tak ho nejvíce připomínají schody vytesané ve skalní puklině. První zmínky o hradu jsou z roku 1437 a již roku 1518 je zmiňován jako pustý.

Vrchol celé oblasti se jmenuje Hradisko a tvoří pískovcovou plošinu o velikosti cca 150x 80 m.

Přes Hradisko jsme obešli přírodní rezervaci a u studánky Dobrodějka se zase napojili na červenou značku. Lidí začalo valem přibývat.

Takhle to celé vypadá zdálky, lidí se vyrojilo jako much, naštěstí jsme byli mezi prvními, tak to ještě nebylo tak hrozné, když jsme se vraceli, vypadaly skály už jak obsypané lidskými mravenci :-)

Mno, jak to říct, skály takové průměrné, nic velkého.. pro nás, odkojené Tiskými Stěnami a Českým Rájem, tak nějak nic moc no... (bez urážky :-)

Po Pulčinách jsme měli ještě trochu času a taky hlad, tak jsme se rozhodli podívat na Kohútku, kde jsem naposledy byla asi tak před 20 lety, Martin ještě před delší dobou..

narazili jsme tu na poslední letošní sníh

Shora se otevírají pěkné výhledy, třeba na Lysou horu (vpravo mezi smrky) a Smrk.

cesta na vedlejší chatu Portáš

Dřív byla Kohútka poměrně odlehlé místo, kam se autem dalo dostat pouze přes Slovensko a lyžaři museli od točny ve Vranči pěkně dva kilometry pěšky nahoru. Nahoře sice panovala idylka, ale rozvoji moderního lyžařského areálu to moc nepřálo, takže v 90. letech se postavila krkolomná silnice z české strany (tuším, že 1998, kdy jsem tu právě naposledy byla ta silnice úplně nová). Přestože původně byla zkolaudovaná jen pro cestování s povolením OU a hromadnou dopravu, časem začala sloužit lyžařům, středisko se mohlo náležitě rozvíjet, rostly tu nové a nové chaty a vleky a sjezdovky... prostě konečně krása.

Nahoře bylo děsných lidí, hlavně motorkáři to tu mají zjevně v oblibě. Do chaty jsme se nenarvali, tak jsme zvolili vedlejší občerstvení. Jídlo předražené a neskutečně hnusné, prostě je tu středisko, jak má v Čechách vypadat.

krásný strom u retenční nádrže cestou

Cestou zpátky jsme se ještě krátce zastavili ve Velkých Karlovicích, taky tu nebylo zrovna málo lidí, ale prošli jsme se ke kostelu a centrem, dali zmrzlinu...

Karlovické muzeum

Dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích byl založen v roce 1754 Františkem hrabětem ze Žerotína. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky. 

V neděli už jsme se ze Vsetína vraceli a cestou jsme se rozhodli zastavit v Luhačovicích. Dlouho jsem tu nebyla, tak jsem byla zvědavá, ovšem docela nás vypekli, protože do lázní a okolí kolonády je psům vstup zakázán. Dodneška jsem si myslela, že něco takového platí jenom ve Varech, ale zjevně tahle vymoženost už dorazila i na Moravu, takže jsme byli docela nahraní. Nakonec jsme se tedy rozdělili a já jenom v rychlosti vyfotila centrum lázní a nějaký ten pramen. Kolonáda je stejně v rekonstrukci, takže se tam nedá ani přiblížit, všechno je za plotem, tak snad příště.

Vila lékárna hned na kraji lázeňského areálu, která je dnes kulturní památkou, byla vystavěna v letech 1884-1887 v novorenesančním stylu kombinovaném se stylem švýcarským. Byla projektována jako lékárna a dříve se nazývala vila Austria.

vila Alpská růže ve švýcarsko-alpském stylu

Společenský dům byl postaven podle projektu architekta Fr. Roitha v roce 1935. Ve své době se jednalo o jednu z nejmodernějších staveb v Evropě. Dům prošel rekonstrukcí a slouží také jako kongresový sál.

V roce 1902 provedl základní přestavbu "Janova domu" z 18. století Dušan Jurkovič. Tyto dvě staré budovy spojil do jednoho celku, nadstavil o další patro a podkroví. Opatřil celou budovu vně i uvnitř pestrobarevnou malbou. Ve své době byl nazýván barevnou pohádkou, v současné době je tento dům dominantou a nejkrásnější stavbou v Luhačovicích. Dům byl pojmenován po hraběti Janu Serenyim a v roce 1947 pojmenován po svém stvořiteli  Jurkovičovi.

Vraceli jsme se lesem kolem pramene Ottovka, jde o třetí nejznámější pramen lázní (nejznámější je Vincentka).

Parkovali jsme nedaleko kostela sv. Rodiny, na jehož stavbě se podílel ing. arch. Michal Brixe. Na základním kameni je název sv. Josef, v průběhu stavby však bylo rozhodnuto rozšířit zasvěcení kostela na celou Svatou rodinu. Moderní stavba s věží o výšce 22 metrů byla dokončena r. 1997. Interiér kostela byl postupně zařizován v letech 1997-2000. Věž kostela je osazena třemi zvony se jmény Sv. rodina, Maria a Josef.

svatá rodina?

Cesty po D1 jsme se trochu báli, nakonec to ale bylo v pohodě, vracet se v pondělí, asi by to bylo o dost horší...