Ze Sázavy do Ledečka a zpátky

V sobotním krásném počasí jsme se spolu s Jess vydaly na výlet do okolí Sázavy. Z vlakového nádraží bylo nejdřív třeba obejít velký areál zdejší sklárny Kavalier.

Práce na první huti byla v Sázavě zahájena už v roce 1837, v 19. století se tu vyrábí hlavně laboratorní sklo, výroba se rozšiřuje, staví se huť František a huť Josef. Ve 20. století se staví další huť Vladimír a výroba se rozšiřuje o varné domácí sklo. Při privatizaci se sklárny stávají akciovou společností, po roce 2000 se dostávají do vážných problémů, které vyvrcholily insolvencí. V roce 2009 kupuje sklárny firma Ojgar a přejmenovává je na Kavalierglass, a.s.

Vypadá to, že sklárny pořád fungují, což je asi dobře...

pohled shora při příchodu do města

Přes lávku pro pěší jsme přešly řeku, Jess se v ní hned vykoupala a mohly jsme pokračovat dál po červené značce okolo Budína a nahoru nad řeku.

hezký starý mlýn u lávky

Z výhledu nedaleko Mrchojed se ukázal i Sázavský klášter.

Obec Mrchojedy se už nachází nahoře na jakési náhorní planině nad řekou a kromě názvu je zajímavá tajemným smírčím křížem, který se nachází hned u odbočky červené značky ze silnice, málem jsem ho přehlédla.

Smírčí kříže je cca 70 cm vysoký, vytvořený z pískovce, na čelní straně jsou zachovány jen málo zřetelné obrysy reliéfu bojovníka. Ze zadní strany jsou viditelné vrypy. Vzácně dochovaná poamátka je jedním z mála památkově chráněných smírčích křížů ve středních Čechách, datace ani historie kříže není známa.

Z Mrchojed jsme stále po červené značce sestoupily do obce Talmberk, kde se nachází zřícenina stejnojmenného hradu. Žádná sláva teda ten hrad není, vypadá to spíš, že posloužil jako stavební kámen pro řadu sousedních domů, ostatně skoro celý se nechází na soukromých pozemcích...

už je to fakt tady!

Historie hradu sahá do počátku 14. století, od poloviny 16. století je uváděn jako pustý. Hrad se nachází na skalnatém ostrohu, za příkopem se pak nacházelo předhradí, které je dnes zastavěno. 

Dnes na místě najdete především dobře zachovanou hradní věž s původně dvojitou branou a zbytky zdiva.

V podhradí mě zaujala nálepka na jednom terénním autě- každý borec se silným autem sebevědomím ji možná potřebuje (minimálně aby ostatní věděli, kdy prchat rychle a daleko).

Pořád po červené značce jsme došly na rozcestí Na Vítkovicích. Je tu kryté posezení a památník. Bohužel tu taky jezdí hodně aut, takže k posezení to tu moc neláká...

Jubilejní památník knížete Jana II. z Lichtejnštejna byl na rozcestí postaven roku 1898 k 40. výročí panování majitele zdejšího panství knížete Jana II. z Lichtenštejna. Žulová tabulka před kamenem z roku 1908 připomíná 50. výročí panování téhož panovníka. Zajímavostí je, že vláda tohoto lichtenštejnského knížete nakonec trvala 70 let a 3 měsíce, což bylo druhé nejdelší funkční období v evropské historii po Ludvíkovi XIV. Podobné památníky se v roce 1898 stavěly na mnoha místech lichtenštejnských lesních revírů. Okolo nich se vysazovaly jubilejní háje dubů. Celkový počet 58 dubů v každém háji symbolizoval věk knížete. Z toho 18 dubů červených připomínalo věk v den nástupu panování, 40 dubů letních a zimních vyjadřovalo počet let Janova panování.

Naše další cesta vedla pořád po červené dolů k řece do Ledečka. V lese se bohužel kácelo a byl tam zákaz vstupu. No, porušily jsme ho, ne že ne, obcházet se to moc nehodí a ani nevím kudy. Možná z nás dělníci neměli úplně radost, protože tam tahali kmeny takovým vlekem, ale bylo to jenom v jednom místě přes cestu a to jsme zčásti přeběhly, zčásti obešly. 

Těsně nad Ledečkem jsme minuly pěknou starou studánku.

Ledečko mi přišlo jako taková ospalá obec, i když hospoda u vody byla. My jsme ale přešly přes řeku a vyšplhaly nad ní na druhé straně. Řeka u Ledečka dělá takovou zákrutu skoro o 360 stupňů, takže v tom úzkém místě by mohla být vidět řeka na obou stranách. Kdyby tam teda byla pořádná vyhlídka...

Přes vrch Žákov jsme vrchem pokračovaly do Bělokozlů, odtud dolů na zelenou značku a po ní zpátky do Sázavy.

Na kraji Bělokozlů jsem vyfotila už jenom malá telátka a pádily jsme dolů do Sázavy, za prvé už to bylo kousek, za druhé jsme spěchaly na vlak a za třetí jsme toho měly (obě) už fakt docela dost, bylo to dlouhé.