Tak co to tady máme?: Lysá nad Labem a podél Rokytky

Menší výlety jsem udělala v dalším jarním víkendu.

První zastávka byla v zámeckém parku Lysá nad Labem, od poslední návštěvy se hodně zvedl, je vidět, že se snaží přilákat návštěvníky různými zajímavostmi.

Zámecký park v Lysé nad Labem je významnou památkou zahradního umění, jejíž počátky sahají do konce 16. století, kdy Lysá byla komorním panstvím a loveckým zámkem Habsburků (park je na trase naučné stezky Krajinou Rudolfa II.). Velký rozvoj parku nastal na přelomu 17. a 18. století za Františka Antonína hraběte Šporka. Koncem 18. století byl park jeho adoptivním synem Rudolfem Sweerts-Šporkem rozšířen na současnou velikost. Baron Leitenberger na konci 19. století nechává park upravit v anglickém stylu v podstatě do dnešní podoby. K tomuto si pozval významného zahradního architekta Eduarda Petzolda. Poslední významné změny park prodělal za Kinských, kteří park obohatili řadou významných dřevin, ze kterých se do současnosti bohužel mnoho nedochovalo.

Málokterý ze šlechticů se mohl pyšnit na svých panstvích tak výjimečnými a ojedinělými alegorickými soubory soch, jako F. A. Špork. Velmi známé jsou jeho alegorie lidských ctností a neřestí v Kuksu, vytvořené M. B. Braunem a jeho dílnou. Méně známým, neprávem opomíjeným, je soubor alegorií v zámeckém parku v Lysé nad Labem.

S cyklem dvanácti měsíců se může návštěvník parku seznámit již v hlavní osové aleji, kterou přichází na druhý zámecký parter. Ten je z východní strany osazen šesti klasicistními sochami antických božstev. Druhý zámecký parter je osazen dvěma sochami sfing, lvů a lvic. Na prostředním schodišti, oddělujícím 1. a 2. zámecký parter, nacházíme alegorie Dne a Noci. Nad nimi jsou pak umístěny sochy Adonise a Venuše. Levé schodiště je ve spodní části osazeno alegoriemi Evropy a Asie, v horní části pak Afriky a Ameriky. Pravé schodiště patří alegoriím živlů – Voda a Země a nad nimi Oheň a Vzduch. Mezi schodišti jsou volně rozmístěny alegorie čtyř ročních dob: Jara (Flory), Léta (Ceres), Podzimu (Bacchus) a Zimy (Saturn).

Kromě soch je v parku řada dalších atrakcí- první, kterou jsem viděla, bylo broukoviště. Aspoň jsem se naučila nové slovo :-)

Tzv. loggery neboli česky broukoviště jsou jedním ze způsobu ochrany ohrožených dřevních brouku (roháč obecný, pachník hnědý, zlatohávek skvostný, tesařík, nosorožík kapucínek, lesák rumělkový, zdobenec zelenavý atd.). Jedna se o skládku dřeva, špalků ze starých skácených či spadlých stromů, mnohé z nich jsou uvnitř ztrouchnivělé. Právě tyto špalky poskytuji prostředí pro vývin larev dřevních brouků a ostatního hmyzu žijícího v mrtvém dřevě.

O kousek dál se nachází zase houboviště, které tak významnou funkci nemá, je tu jen jako ukázka biotopu a zábava pro děti.

To samé platí o nedalekém včelovišti, zato hmyzí hotel svou funkci má.

Velký okruhem jsem došla až k zadní části zámku, všude krásné ticho a klid, potkala jsem asi tři lidi.

Barokní zámek byl postaven na nejvyšším bodě Zámeckého vrchu, na důležitém strategickém místě polabské roviny. Původně zde stávala tvrz, zmiňovaná už v r. 1013. Pozdější lyský hrad byl v majetku Přemyslovců a také je uváděn jako majetek českých kněžen a královen. V průběhu staletí byl gotický čtyřkřídlý hrad v XVI. stol. přestavěn Habsburky na renesanční zámek a v r. 1548 byl povýšený na královský. První velké přestavby byly uskutečněny za císaře Rudolfa II., který objekt používal jako lovecký zámeček.

V r. 1647 daroval císař Ferdinand III. Lysou generálovi hraběti Janu Šporkovi za vojenské zásluhy ve válce s Turky. Špork začal s novou přestavbou zámku. Nechal zbořit jižní křídlo a na východní straně zámku pravděpodobně založil park. Když zdědil lyské panství jeho syn – František Antonín Špork, začal v roce 1696 s další přestavbou. Východní křídlo bylo prodlouženo směrem k jihu o schodiště a průjezd. Poslední stavitelské úpravy zámku provedl v poslední čtvrtině XVIII. stol. za Sweerts – Sporcků architekt A. Haffenecker. V této době bylo rozšířeno západní křídlo o jednu chodbu směrem k čestnému dvoru.

Naproti hlavnímu průčelí zámku stojí ještě Augustiniánský klášter, který byl vystavěn na místě staršího kláštera v letech 1731 – 1741 Bartolomeem Scottim a dokončen byl Anselmem Luragem. Svažitý terén pod klášterem byl upraven na terasy osázené vinnou révou.

Kolem kostela sv. Jana Křtitele a přes náměstí jsem potom došla k nádraží a jela dál.

V neděli jsme se vydali na kratší procházku z Vysočan do Hloubětína a Jarova podél Rokytky. Za posledních cca 8-10 let se okolí potoka hodně změnilo, zmizela většina křovin a objevila se rozsáhlá nová výstavba, parky, hřiště... někde to je docela pěkné, dá se jít podél řeky nebo po cyklostezce.

Poblíž Harfy jsme objevili pomníček na boje zdejších obyvatel v květnu 1945.

Za parkem Zahrádky nás zaujala cedule o nouzových koloniích, které tu ještě poměrně nedávno stávaly.

Nadešli jsme Poděbradskou a obešli Hořejší rybník, který je součástí přírodního parku Smetanka.

Minuli jsme meandry Rokytky a vrchem došli až na krásné místo s výhledy- starou Třešňovku. Několik let opuštěný ovocný sad tu byl v roce 2015 obnoven. Staré neplodící stromy byly odstraněny a vysázeno bylo na 410 vysokokmenů třešní, několik jabloní a hrušně. Jde o odrůdy vyšlechtěné před začátkem 20. stoletím, které se zpravidla vysazovaly do 50. let 20. století.