Nymburkem křížem krážem

V poměrně příjemném prvomájovém dni jsme se nakonec se psem vydali do Nymburka. Už dlouho jsem si chtěla město v klidu prohlídnout a projít i v jiných částech než je samotné centrum, tak dneska se to docela hodilo.

Autobusem jsme v pohodě dorazili na konečnou u hlavního nádraží. Odtud jsme se vydali k místním pamětihodnostem (a keškám). Jako první zajímavou stavbu jsme míjeli zdejší gymnázium. Jak už jsem si v Mladé Boleslavi i Příbrami všimla, tahle regionální centra mají vždycky překvapivě monumentální (a taky četné) budovy škol z období konce mocnářství nebo možná i první republiky. Je vidět, že to byla centra vzdělanosti, školy byly důležité a mocné instituce a tomu odpovídaly i jejich budovy. Jo, to byly časy...

Budova zdejšího gymnázia byla vystavěna v roce 1907 v novorenesančním stylu. Navrhl ji pražský architekt Ferdinand Havlíček ve spolupráci s Janem Kříženeckým. Budova se vyznačuje jak ozdobnými a zajímavými exteriéry, tak i funkčním a účelovým interiérem. Ve své době patřila k nejmodernějším v Rakousku-Uhersku. Mezi nejznámější absolventy školy patří spisovatel Bohumil Hrabal.

Za rohem se nachází novorenesanční evangelický kostel a naproti přes křižovatku funkcionalistický kostel Církve československé husitské z let 1934-1936 od architektů Josefa Šebka a Josefa Petříčka.

Z přímé cesty do centra jsme si ještě odskočili k Löwitově vile.

Jde o architektonicky velmi významnou funkcionalistickou budovu postavenou roku 1931 podle projektu architekta Jana Šebánka. Je slavná hlavně kvůli svému kubistickému vzhledu a zčásti dochovanému interiéru. 

Vilu si nechal postavit přednosta nymburské plicní kliniky MUDr. František Löwit, který měl v domě i ordinaci, ve které vykonával praxi až do roku 1939. Do roku 1942 tu jako Žid mohl léčit alespoň židovské pacienty, pak byl ale zatčen a odvezen do Terezína, kde působil v  místní nemocnici. V září roku 1944 nastoupil do transportu do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Jeho manželka a dcerou se celou válku ukrývaly a přežily. Po komunistickém převratu mohly ale obývat jenom přízemí domu, ordinace sloužila pro Ústav národního zdraví a Místní národní výbor.

Od vily už jsem to stočila do centra, lákala mě hlavně vodárenská věž, kterou jsem už viděla od kostelů. Autorem secesní vodárny z roku 1904 je Oskar Polívka. Za běžného provozu to musí být moc příjemné místo, je tu klid, řada kavárniček a výhledů na malebné domky v okolních ulicích. Kvůli kanálům svedených z Labe leží totiž vodárna hned vedle ostrova.

Rovnoběžně s ulicí Malé Valy, která je už na "ostrově" vede ulice Jízdecká, která sleduje průběh bývalých městských hradeb. Tyhle soustředné uličky směrem k náměstí a jejich různá zákoutí se mi snad na Nymburce líbily nejvíc...

Různýma průchodama jsme nakonec došli až ke kostelu sv. Jiljí, náměstí i hradby jsme tentokrát minuli.

Kostel sv. Jiljí je vzácná ukázka gotické cihlové architektury. O jeho vzniku nejsou dochované prameny, ale předpokládá se, že byl založen ve 13. století, ve stejné době jako samotné město. Trojlodní bazilika s dlouhým chórem a věží v průčelí byla původně zasvěcena sv. Mikuláši, během třicetileté války byl kostel zasvěcen sv. Jiljí.

Od kostela jsme sešli k řece, nakoukli k Turecké věži (bývalá vodárna vybudovaná z hradební věže) a na druhou stranu ke zdymadlu.

V Nymburku je taky pár zajímavých mostů, některé teda spíš byly...

Nejdřív jsme podešli železobetonový most z roku 1912, který nahradil původní dřevěný most. Navrhl ho architekt František Roith a má bohatou pozdně secesní výzdobu. O kus dál zdárně pokračuje stavba lávky pro pěší, která musela být stržena kvůli špatnému technickému stavu. Když jsme tu byli posledně, ještě místo mostu jezdil přívoz a stavba se teprve plánovala. O kus dál se staví ještě další most, ale spíš to bude nájezd na lávku.

Od řeky jsme odbočili do Svatojiřského parku. Tohle zajímavé místo bývalo kdysi městským hřbitovem kolem renesančního kostela sv. Jiří z roku 1569. Hřbitov, jehož součástí byla celá řada výtvarně hodnotných náhrobních desek a uměleckořemeslných prací, byl v letech 1967–1969 zrušen a zlikvidován, hroby byly rozebrány, náhrobní kameny rozprodány, kovové kříže odvezeny do sběru. Nenávratně zmizely o hroby některých význačných občanů a rodů. Historii tak dnes už připomíná jenom kostelík a dvě zbylé hrobky.

Z jednoho náhrobku vznikl pomník Gustava Červinky.

Kousek dál od centra jsme si ještě zašli, abychom viděli zdejší krematorium. Autorem návrhu této výjimečné stavby dokončené roku 1924 je Bedřich Feuerstein. Krematorium je oceňováno jak architektonicky dokonalá stavba v duchu purismu s prvky kubismu. Převládají zde jednoduché tvary a čisté plochy, přes které přechází sluneční světlo a halí je střídavě do světla a stínu. Tato stavba proslavila Nymburk doslova po celém světě. Také se tu natáčela řada filmů, třeba scény z filmu Příliš hlučná samota, Fany nebo Kolja.

Od krematoria jsme to už stočili zpátky do centra, prošli sídlištěm a zamířili k nádraží.

Nedaleko nádraží mě ještě zaujal park V Kolonii. Okolní domy jsou pozůstatkem rozsáhlé úřednické a dělnické železniční kolonie. Tento unikátní architektonický komplex vznikl v letech 1872-76 podle návrhu architekta Carla Schlimpa v souvislosti s Rakouskou severozápadní dráhou (Nymburk byl v té době významným železničním uzlem). Kromě drážního inspektorátu, centrální dílny a výtopny tu vznikla i obytná čtvrť s náměstím, domky a bytovými domy. 

Severozápadní dráha ale ztrácela na významu (samozřejmě po zániku Rakouska-Uherska), domy přešly pod městský výbor a ztratily vazbu na železnici. Počátkem 70. let byla skoro celá Kolonie zbourána, zůstaly jen inspektorské domky a výpravní budova. 

Výlet nakonec super, sice nebylo moc teplo, ale pořád ještě příjemně a hlavně nepršelo.