Jižní Itálie- Castelmezzano a Paestum

Třetí den jsme se vydali na přejezd do Kampánie. Cestou jsme se chtěli stavit v místních horách zvané Lukánské Dolomity (kraj Basilicata, jehož je Matera součástí se totiž dřív nazýval Lukánie). Pohoří to není vysoké, nejvyšší vrcholy dosahují cca 1100 m. n. m., ale působí docela malebně.

blížíme se údolím

Dlouho jsme váhali a nakonec jsme se rozhodli vyjet do horské vesničky Castelmezzano, což je typická středověká vesnice s malebnými výhledy a skalami za humny. Nahoru vedly poměrně strmé serpentiny, ale dali jsme to...

Název Castelmezzano pochází ze slova "Castrum Medianum" označujícího normanskou pevnost která stála uprostřed mezi dvěma hrady Pietrapertosa a Brindisi di Montagna. Historie této vesnice začíná přibližně v 6. a 5. století př. n. l., kdy do údolí Basento přišli řečtí osadníci, kteří zde založili vesnici Maudoro neboli svět zlata. V 10. století našeho letopočtu donutily saracénské nájezdy místní obyvatele opustit své domovy. 

Po longobardské okupaci se v Castelmezzanu mezi 11. a 13. stoletím n. l. usadili Normané a postavili zde hrad, od něhož je odvozen název obce. Za vlády Normanů zažilo Castelmezzano období míru a prosperity, které přerušil příchod Angevinů. Mezi 14. a 16. stoletím dostali Castelmezzano do léna různí majitelé půdy, byl to kraj poměrně divoký a plný loupežníků.

Při našem příjezdu byla vesnice skoro úplně opuštěná, pár místních sedělo před kostelem nebo v kavárně, byli jsme tu stoprocentně jediní turisté.

kostel Santa Maria dell´Olmo

Svatá rodina od Girolama Bresciana

vesnice od kostela

Vesnice je plná křivolakých uliček a schůdků, moc vyfotit to ale nejde. My jsme se vydali nahoru ke skalám za vesnicí. Měla by tam být vyhlídka a zbytky normanské pevnosti.

vyhlídka by byla

zbytky normanské pevnosti jsou nevelké a zavřené

Hlavní místní atrakcí je několik ferrat ve skalách a potom jízda na zavěšeném ocelovém laně, které spojuje Castelmezzano a protější Pietrapertosu. Prý tu můžete obdivovat údolí v rychlosti přes 120 km/h, a to nad propastí cca 800 metrů. No kdo by to nechtěl...

Zpátky jsme prošli už liduprázdnou vesnicí, protože začala siesta a sjeli zase na dálnici do údolí.

Naším dalším cílem bylo Paestum, což je areál v rovině nedaleko Salernského zálivu s troskami chrámů a nekropolí z roku 600 před Kristem. Nejdominantnějšími stavbami jsou tři téměř dokonale zachovalé dórské chrámy, které je možné považovat za největší, jaké kdy vznikly v řeckém světě. Mnoho lidí říká, že jsou dokonce krásnější než mnohé chrámy nacházející se přímo v Řecku.

Paestum původně neslo název Poseidonia - Neptunovo čili Poseidonovo město. Jednalo se o kolonii založenou Řeky v 6. století před naším letopočtem. Roku 273 před Kristem ji obsadili Římané a dali ji dnešní název Paestum. Po epidemiích malárie a zpustošení města a kraje Saracény v roce 887 našeho letopočtu zůstalo město opuštěné. Znovuobjevení se dočkalo až v 18. století.

My jsme se na cestě zdrželi víc než jsme čekali, tak jsme se do Paesta dostali až něco kolem 4 hodiny odpoledne, což znamenalo, že za půl hodiny začne zapadat slunce. V pokladně nás upozorňovali, že potom bude areál částečně uzavřen, ale bude možné se pohybovat v první části a velkými chrámy, které budou nasvícené. V reálu to ovšem vypadalo tak, že po západu slunce začali zaměstnanci návštěvníky postupně vytlačovat k chrámům... a potom i ven. No, něco jsme v rychlosti vidět stihli, asi vlastně všechno důležité..

Největším a nejlépe dochovaným chrámem je Tempio di Nettuno – Neptunův chrám postavený v 5. století před Kristem. Téměř neporušené na něm zůstalo břevnoví a trojúhelníkový štít, střechu se bohužel nepodařilo dochovat. Nedaleko od něj se tyčí nejstarší chrám Tempio di Hera – Héřin chrám, známý také pod názvem Basilika – byl tak totiž chybně identifikován archeology v 18. století a tento název mu již zůstal.

amfiteátr

Neptunův chrám z druhé strany

vedlejší Héřin chrám

Po trochu rychlé prohlídce areálu jsme se alespoň vydali navštívit muzeum s nálezy z místa západně od chrámů. Nejslavnějším a nejvíce vzrušujícím muzejním exponátem je Tomba del Tuffatore z roku 480 před naším letopočtem. Jde o Hrobku potápěče, která je vyzdobena pěti nástěnnými malbami, které původně tvořily část rakve. Jsou možná jedinými řeckými nástěnnými malbami dochovanými z tohoto období. Nejslavnější z pětice obrazů je ta, na které je vyobrazen nahý potápěč skákající do modrého moře. Tato scéna je neobvyklou alegorií znázorňující přechod ze života ke smrti. 

V muzeu si můžete prohlédnout také expozici okapů zdobených lvími hlavami, votivních keramických předmětů a soch.

Cestou k autu jsem ještě vyfotila chrám bohyně Atény na druhé straně areálu. Byl postaven kolem roku 500 před Kristem a na počátku křesťanské éry byl přestavěn na kostel. 

Jižní Itálie- Matera

Na týdenní dovolenou jsme vyrazili tak trochu v náhradním termínu.. a nemělo to chybu. Zatímco v Čechách pršelo a začaly první mrazíky, v jižní Itálii bylo krásné podzimní počasí, teploty kolem 20 stupňů a azurové nebe. 

Cesta do Matery proběhla bez problémů, o půlnoci jsme byli na místě :-)

Druhý den ráno jsme se vypravili do města a mě osobně Matera úplně ohromila. Možná to bylo i tím, že to bylo první místo, které jsme na dovolené viděli, tak byl ten kontrast s ponurou Prahou hodně znát. Ale asi i celková kombinace slunce, krásného italského jihu, minima turistů a tak, prostě za mě Matera parádní, naprosto splnila, a možná i předčila očekávání.

O Římu se říká, že je věčné město, ovšem nejstarším italským osídleným místem je právě Matera obývaná již od paleolitu. Město samotné začalo vznikat v roce 251 před naším letopočtem a nechal ho založit římský konzul a generál Lucius Caecilius Metellus. Později ho ovládali Lombardi a také o něj mezi sebou zápasili Saracéni, Byzantinci či Normané. Jeskynní obydlí se v 9. a 10. století stala zase útočištěm benediktínských a ortodoxních řeckých mnichů.

Divoké změny vládnoucích garnitur se Mateře nevyhnuly ani poté. Město bylo aragonskou državou, později ho ovládala římská šlechtická rodina Orsiniů, jež hrála stovky let významnou roli v italských dějinách. Za druhé světové války se místní vzbouřili proti německé okupaci a coby první italské město se pustili do boje s wehrmachtem.

Pro město jsou nejcharakterističtější jeskyně, kterými je Matera i její okolí doslova provrtáno a které byly využívány až do 50. let 20. století. Lidé v nich často bydleli s hospodářskými zvířaty, takže životní a hygienické podmínky nebyly úplně ideální. I vzhledem ke zdejší velké chudobě byla Matera považována za ostudu celé Itálie. O regionu Basilicata pak diktátor Benito Mussolini prohlásil, že je to místo dobré tak akorát na exil; za své antifašistické názory sem byl vyhnán třeba spisovatel a malíř Carlo Levi.

V 50. letech pak premiér Alcide De Gasperi rozhodnul, že se lidé musejí z jeskyní vystěhovat do novější zástavby na protějším svahu. 

My jsme teda bydleli v klasické starší čtvrti kousek od centra, na hlavní náměstí- Piazza Vittorie Veneto jsme to měli cca 500 metrů, takže jsme se logicky hned ráno vydali právě tam.

bazilika sv. Dominika ze 13. století na náměstí

průčelí baziliky

Přímo z vyhlídky  na náměstí se otevírá první krásný výhled na křivolaké uličky. Je to čtvrť Sasso Barisano.

Vrchem ke katedrále vede hlavní cesta s řadou kostelů a samozřejmě dalších výhledů. Jakýsi hřeben s katedrálou odděluje obě hlavní staré čtvrti zvané sassi. My jsme se nejdřív vydali na prohlídku katedrály s tím, že potom se rozhodneme.

kostel Santa Lucia

Piazza del Sedile

Katedrála v Mateře je zasvěcena Panně Marii a sv. Eustachovi, je příkladem apulského románského stylu ze 13. století a byla postavena na místě dřívějšího kultovního místa a normanského hradu.

"Strom života" před katedrálou

v interiéru katedrály se dochovaly byzanstské a renesanční fresky

Od katedrály jsme se nakonec vydali do druhé staré čtvrti, která se jmenuje Sassi Caveoso. 

hlubokým údolím pod městem protéká potok a na druhé straně jsou ve skalách další jeskyně

Kostel sv. Petra a Pavla nad bočním údolím je opět ze 13. století a je vytesán ve skále. V průběhu století byl několikrát přestavován, pyšní se barokní fasádou a uvnitř freskami ze 17. století. 

Ve skalním výběžku nad kostelem jsou další kostely vytesané do skály. My jsme je protentokrát vynechali a další den večer už byly zavřené... škoda.

Už jsme se potřebovali najíst a trochu si odpočinout, tak jsme jenom prošli po hlavní ulici a vyšli zase nahoru k Národnímu muzeu středověkého a moderního umění.

Národní muzeum

odtud se zase otevírají krásné výhledy

a je tu další řada kostelů- tohle je barokní Chiesa del Portugaio

Prošli jsme zpátky na  náměstí a vydali se na druhou stranu ke kostelu San Giovanni a klášteru Sant Agostino.

Kostel sv. Jana Křtitele pochází ze 13. století je pozoruhodný svým půdorysem ve tvaru kříže  a krásnými klenbami, freskami a sochařskou výzdobou.

Klášter sv. Augustýna je úplně na kraji skal, takže se od něj otevírají krásné výhledy na město.

Po opožděné siestě jsme se do města ještě vrátili na večerní procházku. Fotogenické je stejně jako ve dne.

z vyhlídky na náměstí

Vezmi život za rohy (v italštině něco jako: postav se k životu čelem), zkus Kozla :-)

Druhý den jsme ráno vyjeli na druhou stranu údolí, abychom si prohlédli nějaké ty jeskyně. Bylo to trochu kompromisní řešení, na tůru přes údolí se nám nechtělo, tak aspoň takhle (a původní záměr vidět východ slunce teda fakt moc nevyšel).

celou dobu nás provázela (velmi přátelská) místní koza

naše fáro z půjčovny

Cestou zpátky jsme se ještě krátce zastavili v místech, kde stávala neolitická vesnice. Jsou vidět nějaké příkopy a prohlubně (ale můžou to být i pozůstatky po archeologických pracích).

Okolo města je pár lomů na vápencový tuf, na kterém město stojí. Jde o měkký materiál, který se těží tak, že stroje ukrajují pravidelné kvádry, takže lomy pak vypadají jako obrovské základy pro nějakou stavbu.

Odpoledne jsme potom navštívili další zajímavé místo- pod náměstím se totiž nachází cisterna zvaná Palombaro Lungo vybudovaná ve 13. století a rozšířená ve století 19. Tato obrovská cisterna byla vytesána přímo do vápencové skály a její stěny byly potaženy speciální vodotěsnou omítku zvanou „termol“, která zabránila prosakování vody. Kapacita cisteren byla až 5 milionů litrů vody, kterou sem odváděly propracované systémy kanálů a akvaduktů.

vypadá to trochu jako podzemní chrám

Večer jsme ještě zašli ke Castello Tramontano. Stojí v parku nedaleko centra, vypadá poměrně impozantně, ale je zavřený.

V místě původní normanské rezidenci nechal pevnost vybudovat hrabě Giovan Carlo Tramontano v roce 1501 v aragonském stylu. Neoblíbený hrabě byl v roce 1514 zavražděn občany, pevnost pak zůstala nedokončená. Od roku 2008 probíhá rekonstrukce.

A poslední večerní pohledy na město. Bylo to tam tak krásné, že se mi vůbec nechtělo odjíždět. Na druhou stranu už jsme za ty dva dny viděli skoro všechno, co se k vidění nabízí.