Jižní Itálie- Castelmezzano a Paestum

Třetí den jsme se vydali na přejezd do Kampánie. Cestou jsme se chtěli stavit v místních horách zvané Lukánské Dolomity (kraj Basilicata, jehož je Matera součástí se totiž dřív nazýval Lukánie). Pohoří to není vysoké, nejvyšší vrcholy dosahují cca 1100 m. n. m., ale působí docela malebně.

blížíme se údolím

Dlouho jsme váhali a nakonec jsme se rozhodli vyjet do horské vesničky Castelmezzano, což je typická středověká vesnice s malebnými výhledy a skalami za humny. Nahoru vedly poměrně strmé serpentiny, ale dali jsme to...

Název Castelmezzano pochází ze slova "Castrum Medianum" označujícího normanskou pevnost která stála uprostřed mezi dvěma hrady Pietrapertosa a Brindisi di Montagna. Historie této vesnice začíná přibližně v 6. a 5. století př. n. l., kdy do údolí Basento přišli řečtí osadníci, kteří zde založili vesnici Maudoro neboli svět zlata. V 10. století našeho letopočtu donutily saracénské nájezdy místní obyvatele opustit své domovy. 

Po longobardské okupaci se v Castelmezzanu mezi 11. a 13. stoletím n. l. usadili Normané a postavili zde hrad, od něhož je odvozen název obce. Za vlády Normanů zažilo Castelmezzano období míru a prosperity, které přerušil příchod Angevinů. Mezi 14. a 16. stoletím dostali Castelmezzano do léna různí majitelé půdy, byl to kraj poměrně divoký a plný loupežníků.

Při našem příjezdu byla vesnice skoro úplně opuštěná, pár místních sedělo před kostelem nebo v kavárně, byli jsme tu stoprocentně jediní turisté.

kostel Santa Maria dell´Olmo

Svatá rodina od Girolama Bresciana

vesnice od kostela

Vesnice je plná křivolakých uliček a schůdků, moc vyfotit to ale nejde. My jsme se vydali nahoru ke skalám za vesnicí. Měla by tam být vyhlídka a zbytky normanské pevnosti.

vyhlídka by byla

zbytky normanské pevnosti jsou nevelké a zavřené

Hlavní místní atrakcí je několik ferrat ve skalách a potom jízda na zavěšeném ocelovém laně, které spojuje Castelmezzano a protější Pietrapertosu. Prý tu můžete obdivovat údolí v rychlosti přes 120 km/h, a to nad propastí cca 800 metrů. No kdo by to nechtěl...

Zpátky jsme prošli už liduprázdnou vesnicí, protože začala siesta a sjeli zase na dálnici do údolí.

Naším dalším cílem bylo Paestum, což je areál v rovině nedaleko Salernského zálivu s troskami chrámů a nekropolí z roku 600 před Kristem. Nejdominantnějšími stavbami jsou tři téměř dokonale zachovalé dórské chrámy, které je možné považovat za největší, jaké kdy vznikly v řeckém světě. Mnoho lidí říká, že jsou dokonce krásnější než mnohé chrámy nacházející se přímo v Řecku.

Paestum původně neslo název Poseidonia - Neptunovo čili Poseidonovo město. Jednalo se o kolonii založenou Řeky v 6. století před naším letopočtem. Roku 273 před Kristem ji obsadili Římané a dali ji dnešní název Paestum. Po epidemiích malárie a zpustošení města a kraje Saracény v roce 887 našeho letopočtu zůstalo město opuštěné. Znovuobjevení se dočkalo až v 18. století.

My jsme se na cestě zdrželi víc než jsme čekali, tak jsme se do Paesta dostali až něco kolem 4 hodiny odpoledne, což znamenalo, že za půl hodiny začne zapadat slunce. V pokladně nás upozorňovali, že potom bude areál částečně uzavřen, ale bude možné se pohybovat v první části a velkými chrámy, které budou nasvícené. V reálu to ovšem vypadalo tak, že po západu slunce začali zaměstnanci návštěvníky postupně vytlačovat k chrámům... a potom i ven. No, něco jsme v rychlosti vidět stihli, asi vlastně všechno důležité..

Největším a nejlépe dochovaným chrámem je Tempio di Nettuno – Neptunův chrám postavený v 5. století před Kristem. Téměř neporušené na něm zůstalo břevnoví a trojúhelníkový štít, střechu se bohužel nepodařilo dochovat. Nedaleko od něj se tyčí nejstarší chrám Tempio di Hera – Héřin chrám, známý také pod názvem Basilika – byl tak totiž chybně identifikován archeology v 18. století a tento název mu již zůstal.

amfiteátr

Neptunův chrám z druhé strany

vedlejší Héřin chrám

Po trochu rychlé prohlídce areálu jsme se alespoň vydali navštívit muzeum s nálezy z místa západně od chrámů. Nejslavnějším a nejvíce vzrušujícím muzejním exponátem je Tomba del Tuffatore z roku 480 před naším letopočtem. Jde o Hrobku potápěče, která je vyzdobena pěti nástěnnými malbami, které původně tvořily část rakve. Jsou možná jedinými řeckými nástěnnými malbami dochovanými z tohoto období. Nejslavnější z pětice obrazů je ta, na které je vyobrazen nahý potápěč skákající do modrého moře. Tato scéna je neobvyklou alegorií znázorňující přechod ze života ke smrti. 

V muzeu si můžete prohlédnout také expozici okapů zdobených lvími hlavami, votivních keramických předmětů a soch.

Cestou k autu jsem ještě vyfotila chrám bohyně Atény na druhé straně areálu. Byl postaven kolem roku 500 před Kristem a na počátku křesťanské éry byl přestavěn na kostel.