Dolský mlýn

Dneska (sobota 30.4.) jsme se vydali z Jetřichovic k Dolskému mlýnu a na vyhlídku nad ním.

cesta vede podél krásného čistého potoka (konkrétně Jetřichovické Bělé)

minuli jsme pěkně upravený Hubertův pramen

a hned vedle je starší studánka u skalní stěny, která sloužila jako zdroj pitné vody pro skautské tábory, ta je poněkud méně upravená...

o kus dál, v místě, kde se sbíhaly hranice několika obcí, stávalo za loukou přes vodu stavení poprvé zmiňované v písemných pramenech roku 1778 jako usedlost v místní části Grundmuhle (Dolský mlýn). Bydlel tu domkář a nádeník Josef Leinert s rodinou. Na rozdíl od mlýna, který stál na panském pozemku, byl dům č.p. 2 postaven na rustikálu a vázaly se k němu robotní povinnosti. Po druhé světové válce byl dům opuštěn a dnes z něj zbyly jen ruiny a sklepy. 

Původní dřevenou lávku tzv. Grundbrucke, nahradil roku 1902 současný most, dílo českokamenického stavitele Heinricha Rengera, první železobetonová konstrukce v Čechách.

Hned za lávkou je mohutný smrk, kterému se říká Královský. Je vysoký cca 27 metrů a žije už víc než 180 let.

Tentokrát jsme si dokonce udělali zacházku na Kamenickou vyhlídku. Je odtud nádherný pohled na soutěsku Kamenice, řeka tu vytváří až 80 metrů hluboký úzký kaňon, kde panují odlišné klimatické podmínky. Zatímco na dně soutěsky se daří horským druhům rostlin a živočichů, pískovcovou náhorní plošinu porůstá především suchý borový les.

cesta dolů k mlýnu, musela být bytelná...

Nakonec jsme se konečně dostali k Dolskému mlýnu. Je to jedna z nejstarších dochovaných staveb na území národního parku. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z 16. století. Od roku 1696 byl mlýn (s výjimkou let 1727- 1733) v držení rodiny Pohlů. Současná budova pochází z roku 1727, kdy nahradila starý objekt zničený požárem. V dnes již neexistujícím domě naproti mlýnu sídlila v 19. století finanční stráž, pak zde byla pekárna a ve 20. století hotel. Za náhonem stojí zbytky palírny, vybudované na místě původní stavby zničené povodní v roce 1846.

 

Poslední obilí se zde semlelo v roce 1931, pak už mlýn sloužil jenom jako hostinec, který vzkvétal díky strategické poloze na konečné stanici pramicové trasy Ferdinandovou soutěskou provozované v letech 1881-1939. Po 2. sv. válce areál postupně chátral. V roce 2000 se stal majetkem správy národního parku a o 7 let později byl vyhlášen kulturní památkou. S pomocí dobrovolníků se daří konzervovat zachovalé části do podoby romantické ruiny.

řeka Kamenice

mech

Kamenice z mostu

Jetřihovická Bělá

V Jetřichovicích se chystalo pálení čarodějnic, zatím se ale nepálilo, asi se čekalo na setmění a na to jsme bohužel neměli dost času...

po stopách Václava Levého

Ve čtvrtek jsem byla pracovně na Kokořínsku a ve volné chvíli jsme se prošli po okolí Želíz. Cílem tedy nemohlo být nic jiného než známé plastiky Václava Levého, které jsou tu porůznu vytesané do skal.

Václav Levý se narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka. Ve dvaceti letech nastoupil jako kuchařský pomocník na zámku v Liběchově. Tehdejším majitelem liběchovského panství byl velkostatkách Antonín Veit- velký milovník umění, který si všiml chlapcova nadání a financoval jeho studia, nejprve v Praze u Františka Linna a později v Mnichově u Ludwiga von Schwanthalera. Po návratu do Prahy Levý zjišťuje, že zde pro něj není práce a mezi lety 1854 a 1867 působí v Římě. Po návratu se stává prvním učitelem a spolupracovníkem Josefa Václava Myslbeka. Václav Levý umírá 30.4.1870 v Praze a je pochován na vyšehradském hřbitově ve společném hrobě se svým přítelem malířem Karlem Purkyně.

Nejprve jsme se vydali k asi nejznámějším plastikám- Čertovým hlavám. Dílo vytvořené v letech 1841-1846, v současnosti dost poškozené povětrnostními vlivy a lidskou nekázní. Bývaly doby, kdy byly hlavy schované v lese a člověk musel opravdu dojít až k nim. Poslední dobou došlo z jedné strany k vykácené celého svahu, takže jsou hlavy dobře vidět i odzdola z Želíz.

Sešli jsme zase dolů, překročili silnici a došli k mokřadu Liběchovky. Zdejší soustava mokřadů se v roce 1997 stala součástí lokality Mokřady Liběchovky a Pšovky, která je zapsaná v seznamu Ramsarských mokřadů mezinárodního významu. Na mokřady je svým výskytem vázána řada vzácných druhů rostlin a živočichů

zdejší blatouch bahenní

Po žluté značce jsme vystoupali na červenou a došli k Harfenici.

Soubor reliéfů dostal svůj název podle ústřední postavy, sedící dívky s harfou, dále tu je pět monumentálních hlav a jeskyně s hlavami sfing na portále.

cestou jsem ještě nafotila různé další zbytky obličejů a reliérů. Je ale možné, že to nejsou pozůstatky po činnosti Václava Levého, ale jenom se po činnosti návštěvníků, co se jím nechali inspirovat :-)

Nedaleko je skalní reliéf Sfinga, který už opravdu od Václava Levého je.

Nedaleko je pak další známý reliéf- 9 metrů dlouhý Had. Levého k jeho vytesání mohly vést zmije, které se ve zdejším borovém lese rády vyhřívaly. Při pozornějším pohledu je nad hadem vidět sekera, která ho měla v části před větší smyčkou přeseknout.

Další cesta vedla k Mordlochu. Jde o umělou jeskyni, kterou v době Třicetileté války (1918-1648) obývala banda loupežníků, kteří byli zlikvidováni až při společném zásahu majitelů okolních panství. Později zde žil jakýsi poustevník, který zde i zemřel a jeho ostatky byly zahrabány v rohu jeskyně.

Hned vedle je skalní útvar Sedm chlebů. Při troše představivosti připomíná sedm na sebe naskládaných bochníků chleba.

Počasí se začalo nějak horšit (a tak trochu začalo sněžit), tak už jsme jenom rychle vyfotili kapli sv. Máří Magdalény (taky ji vytesal Václav Levý) a vrátili se do Želíz.