Při polopracovním pobytu poblíž Sezimova Ústí zbyl čas i na několik vycházek do okolí;
první den jsme se vydali na nedaleký Kozí hrádek. V nečekaně pěkném dni jsme prošli skoro přes celé Sezimovo Ústí a potom po červené turistické podél Kozského potoka až k hradu.
Kozí hrádek se oproti mé poslední návštěvě asi před třiceti lety dost vylepšil. Když už do něj investovali, tak ho taky oplotili a vybírají vstupné, což je asi nakonec v pořádku...
Kozí hrádek proslul především jako místo, kde v letech 1412-1414 kázal a také vytvořil některá svá díla mistr Jan Hus. Z původního gotického hradu se do dneška dochovaly jen zbytky obvodového zdiva. Informací o Husovi a o hrádku se v okolí nachází poměrně dost.
Nedaleko hrádku jsme se ještě zastavili u Sokolské mohyly. Ta byla odhalena 6. července 1924 během konání župního sletu. Autorem díla je táborský sochař Jan Vítězslav Dušek.
Na náměstí Tomáše Bati v Sezimově Ústí jsme si cestou zpět prohlédli trochu zvláštní sochu zvanou Strážce času. Při bližším ohledání se ukázalo, že socha zároveň slouží jako sluneční hodiny (!).
Druhý den už tak pěkné počasí nebylo, ale pršelo jenom málo, tak jsme se dopoledne vydali na menší procházku do blízké obce Radimovice u Želče.
 |
| výhled směrem k Táboru |
 |
| výklenková kaple v poli |
 |
| novorománská kaple v Radimovicích |
 |
| pohled k Sezimovu Ústí |
Odpoledne jsme pak (konečně) navštívili nedalekou vilu prezidenta Beneše. Minule na to nějak nedošlo, protože větší skupiny se musí předem objednat, tentokrát se ale zadařilo.
Vila Hany a Edvarda Benešových byla vystavěna v letech 1930 až 1931 podle projektu architekta Petra Kropáčka. Stavební práce realizovala táborská stavební firma Antonín Soumar. Vypracování projektu i stavba probíhaly za přímé účasti manželů Benešových. Podle jejich představ měl dům připomínat venkovská stavení na jihu Francie, přáli si nejen hladké zdi a nízké střechy, ale též světlé místnosti.
První místo, které jsme si cestou přes park k vile prohlédli, byla hrobka prezidenta Beneše. Edvard Beneš si místo svého posledního odpočinku zvolil sám. Od léta 1947 se před rodinou a svými spolupracovníky netajil přáním, aby byl pohřben ve své milované zahradě. Místo se odpradávna nazývalo Kazatelna, neboť z pahorku podle lidové pověsti promlouval k věřícím Jan Hus.
V létě 1937 se Benešovi rozhodli vilu dostavět. Podle projektu architekta Otokara Fierlingera byl přistavěn na severozápadní fasádu nový trakt se sallou terrenou a terasu před jihozápadním průčelím zastínila obloučkovitá lodžie.
Autorem zahradní kompozice, která vycházela ze zásad anglického krajinářského parku, se stal architekt Otokar Fierlinger.
Před jihozápadním průčelím se rozkládala volná travnatá plocha a u terasy vily se nacházel zahradní bazén.
Obytné a užitkové prostory byly v dvoupodlažním domě rozloženy do dvou členitých křídel. Společenské a obytné místnosti byly umístěny na jihozápadní stranu, v křídle situovaném k Lužnici. Prostorné světlé místnosti měly hladké stěny, pouze v obytné hale a pracovnách obsahovaly niky s poličkami. Strop obytné haly dekorovaly dřevěné trámy a strop Benešovy pracovny měl celodřevěné obložení.
Při rekonstrukci zůstala z původního zařízení zachována kachlová kamna v prezidentově pracovně, některé vestavěné skříně a prostor schodiště z vestibulu do patra.
 |
| postel, ve které E. Beneš zemřel |
V listopadu 1973 sepsala Hana Benešová závěť, v níž odkázala část mobiliáře a vilu s přilehlými pozemky Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře.
