Podzimní Budapešť- část 2

Druhý den jsme se rozhodli podívat na druhý břeh Dunaje a projít co nejvíc z Pešti. Nedaleko ubytování jsme vždycky cestou na tramvaj procházeli kolem paláce New York.

Čtyřpatrový palác byl postaven v letech 1891-95 pro americkou pojišťovací společnost. Perlou budovy byla svého času "nejkrásnější kavárna na světě", mezi lustry z benátského křišťálu a nástěnnými malbami Károly Lotze a Gusztáva Mannheimera se scházela tehdejší společenská smetánka. Dneska tam je v každou denní dobu spousta japonských a jiných turistů. Já jsem ovšem byla měkká a bylo mi hloupé vloudit se dovnitř za účelem focení, takže fotky toho skvostného interiéru nemám :-)

Prohlídku Pešti jsme začali zcela klasicky u Parlamentu. Cestou jsme míjeli pěkné ukázky budapešťské Sorely- dnešní budovy Ministerstva obrany.

pohled na budínský hrad a okolí

Kolem Parlamentu je strašná spousta pomníků a soch. Maďaři vůbec sochy a památníky milují, vlastně svou historii a významné momenty asi celkově. Výsledkem je fakt velká koncentrace všech možných soch, cedulí, tabulí a výjevů, zjevná je snaha o co největší monumentalitu... ideálem je sousoší v nadživotní velikosti z bronzu. Člověk se snaží zapamatovat si hlavní jména, co se na pomnících opakují, ale po čase bohužel začne mít ve všech těch Rákoczich, Hunyádych a Tekelych strašný zmatek a svou snahu vzdá (teda možná ne každý člověk, ale já teda jo).

tohle je třeba památník Istvána Tizsa, maďarského předsedy vlády v roce 1903, v r. 1918 byl zavražděn vojáky, kteří mu zazlívali maďarskou účast v 1. světové válce

Parlament neboli Országház, v doslovném překladů Zemský nebo Státní dům, vznikl v 19.

století, protože politici cítili potřebu stavby nové, dostatečně reprezentativní  vládní budovy. Maďarská vláda totiž neměla své stálé sídlo.  Byla vyhlášena mezinárodní soutěž, kterou nakonec v roce 1882 vyhrál známý maďarský architekt Imre Steindl. Stavba začala v roce 1885 a inaugurace budovy proběhla v roce 1896, plně dokončena však byla až v roce 1904. Exteriér budovy byl navržen převážně v novogotickém slohu, ale například kupole je novorenesanční a interiér je novorenesanční a novobarokní. Budova je do jisté míry podobná paláci ve Westminsteru.

Asi sto metrů od předchozího sousoší je památník Lajose Kossutha, což byl nejvýznamější představitel Maďarské revoluce 1848-1849, hrdina národního boje za svobodu a nezávislost. První památník tu byl odkryt v roce 1927, ale byl kritizován pro příliš melancholickou atmosféru. V roce 1950 byl "pesimistický" památník odsunut do města Dombóvár a vznikla nová, optimističtější bronzová socha Kossutha se zdviženou rukou. V roce 2012 byla zahájena celková rekonstrukce náměstí (jmenuje se nám. Lajose Kossutha, jak jinak), v jejíž rámci byla vytvořena kopie původní skupiny soch.

po dalších 200 metrech další socha :-)

socha Františka II. Rákocziho- sedmihradského knížete a vůdce neúspěšného protihabsburského povstání 1703-1711

Naproti Parlamentu je Národopisné muzeum, které je považováno za největší svého druhu v Evropě. Stavba vznikala v letech 1893-1896 podle projektu architekta Alajose Hausmanna, mísí se tu renesance, baroko i klasicismus. 

O pár kroků dál je pro změnu socha Imre Nagyho, maďarského reformního politika a premiéra, který se během povstání v roce 1956 postavil na stranu povstalců a vyhlásil neutralitu Maďarska. Po porážce povstání byl po vykonstruovaném procesu popraven.

.. a pro změnu socha Ronalda Reagana o pár metrů dál, už na náměstí Szabadság tér. (náměstí Svobody)

socha stojí přímo naproti památníku sovětských vojáků padlých při osvobozování Budapešti v roce 1945

Na druhé straně náměstí je pro změnu nový památník obětem německé okupace Maďarska, který vzbudil silné kontroverze; znázorňuje archanděla Gabriela jako symbol Maďarska, na nějž se vrhá německá orlice. Socha musela být instalována v noci za asistence policie, její odpůrci okupují dodnes její okolí a poukazují hlavně na to, že Orbán překrucuje historii a snaží se tvrdit, že za všechno špatné mohou jen Němci. Maďarské úřady se přitom aktivně účastnily všech protižidovských akcí.

více např. zde: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/342894-pamatnik-v-budapesti-postavili-pod-rouskou-noci-odpurci-budou-dal-protestovat.html

okolí sochy je polepeno řadou protestních textů a fotografií z války poukazujících hlavně na pronásledování a vraždění Židů

Kousek od náměstí je budova bývalé Poštovní spořitelny (Országos Postatakarékpénztár) v ulici Hold. Když v roce 1901 Ödön Lechner (1845 - 1914), jeden z nejvlivnějších architektů maďarské secese, tuto budovu dokončil, okamžitě se mu od současníků dostalo uznání. Průčelí opatřil Lechner symboly zlatých včel, lezoucích po čtyřhranných sloupech, aby dopravily své úspory až do kupole ve tvaru úlu.

nádherná je prý taky střecha ze zelených, žlutých, modrých a hnědých šestihranných dlaždic plná květin, andělských křídel, tureckých turbanů a dračích ocasů.
Když se jeden z Lechnerových žáků svého učitele zeptal, proč vytvořil tak okrasnou střechu, když ji z ulice nikdo neuvidí, mistr prý odvětil: "Ptáci ano."

Cestou na Erzsébet tér jsme si odskočili podívat na baziliku Sv. Štěpána. Původně jsme si mysleli, že se podíváme dovnitř na tu ruku, ale byla tam taková fronta už jenom na lístky, že jsme si to rozmysleli a šli radši hledat nějaké záchody (taková městská klasika halt :-)

Římskokatolická bazilika sv. Štěpána je nejvýznamnější duchovní stavbou v Maďarsku. Je pojmenována na počest prvního uherského krále a světce Štěpána (975–1038), jehož mumifikovaná ruka je uložena v relikviáři.

Na náměstí Erzsebét tér je hned za fontánou umístěno ruské kolo, jízdy jsou ale poněkud předražené, takže se tam ani turisté nehrnou, a to je v Budapešti co říct...

Po Váci útca jsme pak zamířili k Velké tržnici.

Váci utca (česky Vácká, nebo Vacovská ulice, německy Waiznergasse, podle města Vác neboli Vacov) je nejstarší budapešťská obchodní ulice, je přeplněná a na každém kroku vás oslovují naháněči do restaurací, což teda nesnášim. Když ale procházíte Peští, těžko se jí vyhnete...

Ve Velké tržnici se nám při poslední návštěvě fakt líbilo, připadalo nám to tam takové autentické a vůbec prostě pěkné. Chystali jsme se dát si tam proslulý langoš nebo něco jiného a koupit nějaké ovoce. Možná to bylo tím očekáváním, ale mně osobně tržnice tentokrát poněkud otrávila- celá byla neuvěřitleně natřískaná turisty, jídelní částí se nedalo skoro ani projít, natož se tu najíst. Když jsme si chtěli vybrat broskve, prodavač nás okřikl, ať na to nesaháme. Tady je prostě zvykem, že člověk řekne, co chce, a prodavač mu to sám nandá, žádné přebírání... No, vypadli jsme bez nákupu a jeli se najíst jinam.

Tržnice je z roku 1896, s ocelovou konstrukcí

Večer jsme se vydali do lázní Király, z toho ale fotky (naštěstí) nemám. Bylo tam fakt hodně turistů, z toho hodně českých :-), možná jsme měli místo v pátek jít spíš ve čtvrtek. Ale jinak to bylo fajn, malé, komorní atmosféra, lehce zašlé, prostě pěkné. Cestou z lázní, po pivu na nedaleké zahrádce jsme se trochu prošli po nábřeží. Kupodivu můj obyčejný automat dokázal vyfotit i nasvícené stavby cestou.

protestantský kostel Szilágyi Dezső

Naše jediná procházka po nejslavnějším mostě. Řetězový most vznikl v letech 1839-1849 podle návrhu uherského hraběte Istvána Széchenyiho z roku 1839, po němž je pojmenován.

Na druhé straně řeky jsme procházeli kolem slavné sochy Malé princezny. Původní socha měří jenom 50cm a byla vytvořena v roce 1972 László Martonem podle jeho dcery, která si často hrála na princeznu. Zvětšená kopie byla v roce 1990 umístěna naproti hradu.

Tramvajema jsme se nakonec už docela unavení úspěšně dostali zpátky do apartmánu, bylo toho protentokrát už dost...

Podzimní Budapešť- část 1

Asi po třech letech jsme se zase vydali na prodloužený víkend do Budapešti. Prodloužili jsme si ho nakonec docela dost, jeli jsme už ve středu a vraceli se v neděli.

Dlouho očekávaná cesta tam proběhla docela v klidu, byla jsem ráda, že jsme se rozhodli pro vlak- nemuseli jsme se obávat, co se zase stane na D1 nebo jestli nás nezdržej na hranicích. Navíc nás cesta z Ústí i s přestupem v Praze vyšla časově i cenově asi tak stejně jako cesta autobusem jenom z Prahy.

Ubytovali jsme se přes booking nedaleko nádraží Keleti.

nádraží Keleti po příjezdu- uvnitř moc pěkné není

Na ubytovatele jsme chvíli čekali, dům zvenku vypadal dost hrozně (v průvodci psali, že spousta domů není v ideálnim stavu a jsou na nich vidět díry po kulkách... nevím, jestli z války anebo z roku 1956?). Když se prošlo průchodem, tak uvnitř už to bylo pěkné, všude pavlače, zjevně tu má spousta bytů okna přímo na pavlač, vlastně asi všechny.

jsou to teda díry po kulkách??

Apartmán byl miniaturní, sice krásný nový, ale teda dost nepohodlný. Do postele se lezlo po nebezpečně vypadajícím žebříku do patra a dole nebyl ani stůl, takže člověk snídal na pohovce s kafem na židli. Na přespání asi dobré, ale na cokoliv jiného moc ne...

Nicméně první den jsme byli rádi, že jsme ubytovaní, a vydali jsme se jenom na krátkou večerní procházku do židovské čtvrti, docela to tam žilo (ostatně minule jsme spali přímo v jejím centru a byl tam fakt rachot až do rána).

Druhý den ráno už jsme se vyzbrojili třídenní permicí na MHD a vydali se do víru velkoměsta. Nejdřív naše cesta vedla metrem na Széll Kálmán tér a odtud jsme vystoupali na Hradní vrch (Várhegy). Místo středem ulicema jsme to vzali okolo po baštách, kde byli pěkné pohledy na Budínské kopce.

řada děl před Muzeem vojenské historie

podle mapy jde o sochu husara

Od bašt jsme viděli na pozůstatky kostela Sv. Máří Magdaleny. Zůstala z něj vlastně jenom věž, kostel byl zničen za druhé světové války.

Potom už jsme nemohli vynechat zdejší největší turistické atrakce. Je to už trochu notorieta, ale tak když už jsme tu byli, nakoukli jsme taky :-)

Matyášův kostel (oficiálně je vlastně zasvěcen Panně Marii, ale častěji se o něm mluví jako o kostelu krále Matyáše) původně vznikl ve 13. století, přežil obléhání v roce 1686 (kdy došlo ke zničení okolí hradu při dobývání města z tureckých rukou, Turci ho používali jako mešitu) a v 19. století byl zgruntu přestavěn architektrem Frigyesem Schulekem, znovu byl hodně poškozen na konci 2. světové války, kdy se tady hodně bojovalo.

Rodové jméno Matyáše Korvína pochází z latinského corvus, tedy havran a tento pták se objevoval najeho heraldice i každém svazu slavné korvínské knihovny.

Kromě toho byly v Matyášově době zaznamenány pověsti o původu rodiny. Podle jedné byl Jan nemanželským synem Zikmunda Lucemburského, jehož císař zplodil s jednou transylvánskou dívkou z rodu Morzsinai. Ta prý dostala od Zikmunda prsten, jímž se měl jeho syn později prokázat. Přestože prsten odnesl havran, byl jí navrácen a podle pověsti se jím Jan Hunyadi skutečně prokázal po příchodu na Zikmundův dvůr. Havrana s prstenem v zobáku najdeme kromě Matyášova kostela i na mnohých jiných místech v Maďarsku. Mimo jiné i ve znaku Maďarské pošty.

detail havrana ze jedné z věžiček kostela- fakt má prsten

socha Sv. Trojice před kostelem

Rybářská bašta má čistě dekorativní charakter, její zvlněná bílá hradba má prý symbolizovat maďarské kmeny, jež dobily Karpatskou pánev a architekt Schulek ji navrhl jako doplněk sousedního chrámu.

před baštou je socha krále Štěpána, zakladatele uherského národa

.. a prosklený hotel Hilton postavený na pozůstatcích dominikánského kláštera a jezuitské koleje tak nějak charakterizuje dobu svého vzniku

detail z domu na Úri utca

sochy v podloubí

tenhle havran s prstenem byl na bráně u paláce

Budínský palác byl od středověku královským sídlem, na jehož osudu se odrážely osudy uherského státu. Největšího rozkvětu zaznamenal právě za vlády Matyáše Korvína, který tu nechal vybudovat nádherný renesanční palác plný tehdejších vymožeností. Po turecké okupaci (Turci okupovali Budapešť od bitvy u Moháče 1526 do r. 1686, kdy byli po dlouhém obléhání poraženi) zbyly z palácen jen trosky, které Habsburkové, noví uherští panovníci, srovnali se zemí. Postupně tu vzniklo nové sídlo, podstatně rozšířené v 19. století, žádný panovník tu ale nikdy nežil. Po první světové válce se tu usadil admirál Horthy a setrval tu až do německého puče roku 1944. Po obléhání Budína v roce 1945 zůstal palác zase v troskách (Budapešť byla na konci války obléhána Rudou armádou 5 měsíců, byly zničeny mosty přes Dunaj a Hradní vrch zůstal v troskách). Teď je obležen turisty a v budovách je spousta muzeí a galerií.

Jednou z největších zajímavostí je Matyášova fontána. Postavy z bronzu znázorňují legendu o dívce zvané Szép Ilonka (neboli krásná Helenka), která se setkala s králem na honu, zamilovala se do něj, a když zjistila jeho pravou identitu, zemřela žalem, když si uvědomila beznadějnost svých tužeb...

to je ona

Muž se sokolem představuje králova kronikáře, který příběh zaznamenal

Od fontány jsme prošli průchodem na vyhlídkovou plošinu; z druhé strany hradu jsou už davy turistů a konečná lanovky Sikló.

socha Evžena Savojského

výhled dozadu na Parlament a řetězový most Széchenyi Lánchíd

Gellért- hegy s citadelou a sochou

na jedné z vyhlídkových plošin je socha Immaculaty- zřejmě nová

Po mírných obtížích s hledáním cesty jsme sestoupili k řece na Várkért bazár a rozhodli se popojet tramvají někam, kde se bude dát najíst a odpočinout.

Shodou náhod jsme dojeli do malebné čtvrti Óbuda, ve které se (mezi paneláky) zachovalo spousta míst s malebnými patrovými domky a skoro vesnickou atmosférou.

Nedaleko Kolosy tér jsme se dobře najedli a taky objevili sochu Ference Puskáse. Sochu vytvořil slavný sochař Gyula Pauer podle fotografie, na které hraj Puskás na ulici v Madridu s malými Španěly. Proč je socha zrovna tady se mi nějak nepodařilo zjistit, nevypadá to, že by tu Puskás třeba bydlel... i když i nedaleká ulice je podle něj pojmenovaná, tak třeba jo.

Nedaleko se nachází jeden ze dvou římských amfiteátrů v Budapešti- ten vojenský (druhý je civilní a je u pozůstatků římské osady Aquincum ještě dál podél řeky). Když jsme tu byli minule, dalo se vejít dovnitř a procházet se mezi zdmi, to bylo docela dobré. Tentokrát byl všude zákaz vstupu.

Když jsme pokračovali dál ulicemi Óbudy, došli jsme až k jejímu centru v okolí Fo tér.

Kostel sv. Petra a Pavla stojí ještě před rušnou křižovatkou s nadjezdy, ostatní až za ní.

sousoší svaté Trojice

z náměstí v Obudě starém městě

mapa říká, že jde o sochu námořníka Sindibáda

Hned u náměstí je známé sousoší Imreho Vargy, jde o sochy v životní velikosti s deštníky. Vargovo muzeum je v té samé ulici.

V bývalém paláci Zichyů je muzeum Lajose Kassáka, což byl maďarský básník, prozaik, malíř, esejista.. prostě všeuměl. Od náměstí nevypadá palác nic moc, ale má hodně křídel a teprve když člověk projde do nádvoří, uvidí ty nejpěknější části.

Vzhledem k tomu, že jsme toho měli pro první den docela dost, vrátili jsme se tramvají k parlamentu a trochu krkolomně dojeli na ubytování. Budapešťská doprava je nakonec celkem jednoduchá, alespoň v centru. Stačí, aby člověk pochopil ty základní principy a už to jde dobře. Nám se to teda podařilo až následující dny :-)