neděle 15. března 2020

Drábské světničky a okolí

V krásném skoro jarním sobotním dni jsme se vydali na výlet do Drábských světniček. Cestou jsme neodolali a krátce se zastavili u letadla. 

Staré letadlo Iljušin bylo zabetonováno do země až v roce 1986. Do té doby bylo možné s ním odletět. K letadlu se váže historka o Kubáncích, kteří v tehdejším Československu pracovali a ze kterých si udělali legraci řidiči několika autobusů. Jednoho mrazivého rána pracovníky vzbudili se smyšlenou historkou, že Kuba byla napadena a prezident Castro je volá do zbraně.
Následně je odvezli k letadlu u dálnice s tím, že piloti brzy dorazí, bude zastavena doprava na dálnici a letadlo z ní vzlétne. Teprve po několika hodinách čekání Kubánci zjistili, že letadlo je vysloužilé a stojí pevně v betonu. Od roku 2006 je opět v provozu a kromě rychlého občerstvení je v jeho zadní části obchod.


Zaparkovali jsme na parkovišti pod hradem Valečov, kde bylo překvapivě docela dost aut a kolem hradu se potulovalo i dost lidí, hlavně s dětma.
My jsme zvolili cestu pod hradem spodem s tím, že přes hrad to vezmeme cestou zpátky, k čemuž samozřejmě nakonec nedošlo, byli jsme už moc unavení.. Ale tak nevadí, byli jsme tam mockrát a zase se někdy jindy stavíme.


Hrad ze dřeva založili po roce 1300 ve skalách Valečovští z Valečova. Protože rod patřil později k přívržencům Jana Žižky z Trocnova, byl hrad po husitských válkách dobyt a vypálen Jindřichem z Vartenberka. Pak byl postupně přestavěn z kamenů. Zůstal zde jen několik let do tažení Pražanů v letech 14431444. O několik let později roku 1472 zde žil Vaněk z Valečova, podkomoří královských měst v době kralování Jiřího z Poděbrad. Pak se začali majitelé hradu rychle střídat, až jej počátkem 17. století získal mocný rod Valdštejnů s celým panstvím. Šlechta zde nebydlela, sloužil jim jako správní středisko a v roce 1652 byl uváděn jako zpustlý.
Ještě v 19století v některých skalních světničkách přebývali místní chudí. Obyvatelé byli nakonec násilně vystěhováni nařízením okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti ze dne 5. října 1892.
z údolí pod hradem


skalní reliéf kříž cestou na červené značce
Krátkou zastávku jsme si udělali na obvyklém místě- v ruinách Píčůva statku.




Rozsáhlé kamenné základy a zbytky zdí, včetně vytesaných sklepení v pískovcovém podloží, se dochovaly z původního statku. První zmínka o jedné z největších usedlostí v kraji pochází z roku 1554. Největšího rozkvětu dosáhl statek od 18. století až do poloviny 20. století, kdy patřil rodině Píčů. Po roce 1948 byly obyvatelé vyhnáni a uvězněni, statek byl opuštěn a postupně rozebírán.



O kousek dál se z červené značky otevřely krásné výhledy, nejdřív jsme identifikovali Bezděz, pak se ukázalo Ralsko a o kus dál Ještěd.


Cestou je taky vidět spousta pěkných vyhlídek a skalních útvarů.



Nahoru na samotné světničky jsme taky nešli, bylo tam strašných lidí (překvapivě) Vyfotila jsem jenom výhled z Heroldovy vyhlídky na skalní věž Dráb.



Přes Studený průchod jsme se dostali k restauraci Na krásné vyhlídce, cestou se ukázaly výhledy na zasněžené Krkonoše.


U restaurace bylo otevřené občerstvovací okno a poměrně vysoká koncentrace lidí. Nic jsme si dávat nechtěli, tak jsme pokračovali dál po modré na Hrázku.


Po chatrných schodech jsme se spustili do krásné Hrázkové rokle.


Po modré značce jsme se pak vraceli kolem Smrkovce, cestou jsem vyfotila ještě krásnou studánku Hrdinku. Kupodivu v ní i pěkně bublala voda.



Ještě jsem se stihla vydrápat do blízkého kopce pro dvě kešky a už jsme došli na silnici do Zásadky. Sluníčko docela pralo a my zjistili, že jsme docela dost unavený, přestože jsme nijak dlouhý výlet nešli. Tak jsme protentokrát vynechali Valečov a sešli po silnici rovnou k autu.


neděle 1. března 2020

Pojdte pane, budeme si hrát

V dnešním krásně slunečném dni jsme se rozhodli prohlédnout si trochu nedaleký Kolín. Slyšela jsem, že je to pěkné historické město a mám takový pocit, že jsem tam nikdy v životě nebyla (ovšem úplně jistá si nejsem.)
Pohodlně jsme zaparkovali v centru, přestože úplně na náměstí jsme se jaksi nestrefili. Náměstí je v Kolíně moc pěkné, všude plno zajímavých historických domů, hlavně novorenesanční radnice je taková monumentální a nazdobená. Na náměstí jsme taky poseděli v příjemné kavárně, kde jsme byli sami, vpustili nás i se psem a mohli jsme tak oknem v přímém přenosu sledovat, jak se po náměstí pohybuje partička náctiletých na hranici alkoholického deliria, což s nimi řešili i místní policisté. Nakonec ale i ten nejunavenější chlapec vstal ze země, divadlo skončilo a policisté odjeli. Inu nedělní den je dlouhý, a co mají ti patnáctiletí pořád taky dělat....



Z náměstí jsme se zašli podívat k místní dominantě- chrámu sv. Bartoloměje. Vedle něj stojí pozdě gotická zvonice z roku 1504. Měří 55 metrů a je to národní kulturní památka.


Za ní už se ukázal samotný gotický chrám z 2. poloviny 13 století. Na severní straně trojlodní stavby se nacházejí dva vstupní portály
Kostel vyhořel v roce 1349, ve 14. století byl vystavěný nový vysoký chór na místě původního presbytáře. Do zvonice byly pak přeneseny zvony z poškozené věže. (chrám teda nešel moc dobře vyfotit)




Na protější budově arciděkanství nás zaujala pamětní deska Hynka z Ronova. Ta připomíná 22. duben 1421, kdy ke kolínským hradbám přitáhlo husitské vojsko s cílem dobýt město. Měšťané z obav ze zničení města husity do města vpustili a ti vyloupili a vypálili zdejší dominikánský klášter. Faráře Hynka z Ronova vyvedli před Kouřimskou bránu, vsadili ho do vysmoleného sudu a v něm ho upálili. Na památku umučení Hynka z Ronova byla v roce 1626 vsazena tato pamětní deska do Kouřimské brány, po jejím zbourání byla přemístěna na toto místo.


Ještě jsem si na poslední chvíli všimla pěkný slunečních hodin nedaleko, potom jsme chrám obešli a vydali se k místnímu zámku. 



Vlastně jsem vůbec netušila, že je v Kolíně zámek. Ale je.. sice byl ve špatném stavu, ale teď ho město opravuje a až to bude, bude pěkný...




O kousek dál vedle místní sokolovny jsme nakoukli na starý židovský hřbitov. Židovská obec existovala v Kolíně už od 14. století, do války patřila k největším a nejvýznamnějším židovským obcím  Československu.



Po lávce přes trať a přes rameno Labe jsme pak přešli na Kmochův ostrov. Fakt moc pěkné místo s dětským hřištěm, parkem a altánkem a amfiteátrem.
Na konci ostrova stojí malá rozhledna zvaná Maják z roku 2015.



Před ní stojí socha- silueta místního rodáka Josefa Sudka z roku 2016.


Asi uprostřed ostrova je krásný altán z roku 1909, kde se lidé scházeli při oslavách prvního máje, koncertech Kmochovy hudby, sokolských cvičeních nebo skautských srazech. Později si jej návštěvníci spíš spojují s pořádáním festivalů Kmochův Kolín a různých dalších koncertů. Altán byl zrekonstruován v roce 2011. Vedle stojí památník samotného Františka Kmocha- sochu významného skladatele a kapelníka vytvořil kolínský sochař Jan Drobník a odhalený byl v roce 2013.



Po lávce pro pěší jsme se přesunuli do kolínské čtvrti Zálabí. Z mostu byly díky krásnému sluníčku pěkné pohledy na řeku směrem do centra.



vzadu Masarykův most vpravo centrum
Tam se totiž nacházel jeden z významných cílů naší cesty, pomník dvou medvědů :-)
Ne, tak popravdě jsme si ho všimli na mapě spíš náhodou, ale když už se tak stalo, prostě jsme tam museli.


Památník vytvořil Pavel Radl v roce 2010, tak dobrý :-)



Podél řeky po její druhé straně jsme došli k Zálabské baště neboli Práchovně. Pozdně gotická kamenná věž byla postavena v první polovině 15. století a původně byla doplněna dalším, do dnešní doby nezachovaným opevněním. V šestnáctém a sedmnáctém století sloužila také jako strážní věž, z níž bylo možno kontrolovat plavbu po Labi. Později zde bylo umístěno skladiště střelného prachu, z čehož byl odvozen dnešní název. V průběhu 19. století věž ztratila střechu a postupně chátrala. Po rekonstrukci v roce 2006 byla prostřednictvím Městského informačního centra zpřístupněna veřejnosti jako rozhledna.



Okolo věže jsou vidět zbytky původní staré zástavby, pár drobných domků a kus krásné staré cesty. Jinak je okolí takové namíchané, kus staré zástavby střídají paneláky, asi to tu bylo za války bombardované, odhaduju...


Než jsme se vrátili na druhou stranu řeky k autu, zašli jsme ještě k místnímu centrálnímu kostelíku z roku 1378.


Jinak teda Kolín super. Možná k tomu napomohlo i parádní počasí, ale fakt se nám tam líbilo, pěkné město, upravené, spoustu míst, kam jít.. jako dobrý.

sobota 25. ledna 2020

Karlštejn a Beroun

I v ne moc vlídném zimním počasí jsme se nakonec vydali na kratší autovýlet spojený s procházkama směr Beroun. 
První zastávka se konala na Karlštejně, kde jsem nebyla asi pět let. A to mluvím jenom o průchodu kolem hradu, uvnitř hradu jsem byla někdy pradávno, odhaduju v roce 1993 :-)

Výhodou hnusného počasí bylo poměrně prázdno, pár lidí cestou na hrad i na hradě, ale v pohodě. Většina stánků teda zavřená, ale to nám nijak nevadilo.
Vystoupali jsme na hrad a kupodivu (!) i bez zakoupení předražených lístků na prohlídkové okruhy se dá z hradu něco vidět.
Prošli jsme na nádvoří a po schodech sestoupili ještě k Studniční věži.

cestou na hrad

z nádvoří
Základní kámen nejvýznamnějšího a bezesporu nejznámějšího českého hradu byl položen římským císařem a českým králem Karlem IV. roku 1348 mimo jiné za účelem uložení korunovačních klenotů a svatých ostatků. Dnešní podoba je výsledkem zásadní přestavby v letech 1887-99, která ve snaze vrátit hradu gotický vzhled setřela do značné míry i prvky předchozích slohů.
Jednou z nejvzácnějších částí Karlštejna je kaple sv. Kříže - místo uložení korunovačních klenotů a svatých ostatků. Pozlacená klenba spolu se 127 deskovými obrazy mistra Theodorika vytváří jeden z nejzachovalejších gotických interiérů na světě.

Na nádvoří stojí pěkné purkrabství, které bylo v minulosti mnohokrát přestavováno, dnešní podoba pochází z přestavby na konci 19. století. V současnosti slouží správě hradu, slavnostním obřadům obecního úřadu a reprezentačním účelům.


Nejvzdálenější místo, kam se dá ještě dojít, je Studniční věž. V ní je schovaná hradní studna hluboká 78 metrů. Nemá vlastní pramen, voda se přiváděla štolou z Budňanského potoka, tekoucího pod hradem. Zařízení na vytahování a spouštění okovu tvoří kolo, v němž šlapali lidé a uváděli je do pohybu.

tohle je teda pohled z ochozu u Studniční věže na hrad
Po překvapivě příjemné procházce ke Karlštejnu jsme popojeli ještě o kus dál a trochu se prošli po Berouně. Od parkoviště u nákupního střediska jsme se cyklostezce podél řeky vydali k nádraží a potom pokračovali už rovnou na náměstí.

Městská památková zóna byla v Berouně vyhlášena v roce 1992. Zahrnuje historické Husovo náměstí, které je obestavěno řadou měšťanských domů. Mezi další ceněné stavby patří dobře zachovalé hradby, historické brány do města nebo kostel.



Na náměstí stojí dvě sochy- první je Pomník padlým v 1. světové válce a druhá (před radnicí) je Pomník Mistra Jana Husa z roku 1908. Autory jsou místní rodáci František Velíšek a Josef Kvasnička.



Na protější straně náměstí nás zaujal pěkně zrekonstruovaný dům a vedle dřevěná figurka kozy před krámkem....



Kolem kostela sv. Jakuba jsme ještě prošli k Plzeňské bráně.


Barokní podoba tohoto kostela pochází z roku 1736. Další významnou obnovou kostel i jeho interiéry prošel v letech 1903-07 pod vedením architekta Josefa Fanty.

Nedaleká Plzeňská (nebo také Horní) brána byla od počátku 14. století součástí městského opevnění. Střežila obchodní cestu z Prahy do Plzně a až do roku 1752 se v ní vybíralo clo. Původně gotická věž byla poté několikrát přestavěna a opravována.
 

pohled směrem k náměstí, vzadu je vidět druhá brána zvaná Pražská neboli Dolní
Došli jsme po celkem frekventované Plzeňské ulici zpátky k autu a jeli zase domů. Přeci jen bylo dost lezavo a to slibované sluníčko se fakt dneska neobjevilo.