Máj v máji

Na dnešní procházku jsme se vydali na menší okruh s hlavním cílem slavnou vyhlídkou Máj.

Auto jsme nechali u Třebsína a po žluté turistické značce došli po loukách k Teletínu. Výhledy se ukazovaly jenom do luk směrem k Sázavě. 

Vyhlídku Máj si pamatuju jako celkem zapomenuté místo, kam rozhodně nevedla turistická značka a muselo se přelézat několik ohradníků, protože někdo si prostě koupil místní louky a celé je ohradil.

Ne že by tam vůbec lidi nebyli, ale bylo jich poměrně málo.

Dneska, asi tak po 10 letech, jsem teda nestačila koukat. Dole u silnice velké parkoviště a na vyhlídku promenáda plná skoro jako Václavák- výpravy v městském oblečení, lidičky se psama, rodiny s kočárkama, všude křik, pobíhající děti....

Na vyhlídce to celé vrcholilo. Ono je to tam ale pro ty malé děti celkem nebezpečné, takže hlavní nápor turistů se držel nahoře, na spodní plošinku šel už jen málokdo... ovšem skupinky a párečky, které si nutně potřebovaly udělat příslušné selfie, těch tam i tak byl dostatek :-)

Nejspodnější vyhlídku obsadila skupina ruské mládeže.. nojo no... Ale aspoň tam byl nějaký prostor udělat pár fotek.

K autu jsme se vrátili okruhem po neznačených cestách.

Cestou zpátky jsme se zastavili v hospodě v Kamenném Přívoze, která byla ale obsazená vodáky a totálně vyjedená, tak jsme nakonec pokračovali až do Jílového.

Na náměstí jsem vyfotila zadní část původně románského kostela sv. Vojtěcha a bývalý dům U Mince, který vlastnil na krátkou dobu alchymista Edvard Kelley. Dneska je v něm regionální muzeum.

Dobře jsme se najedli v restauraci U Dušků, pak jsem vyfotila radnici a pokračovali jsme domů.

Koronavirový Děčínský Sněžník a Český Ráj

Tenhle a minulý víkend jsme podnikli procházky v oblíbených místech.

Minulý týden to byl Děčínský Sněžník, takový evergreen, který se tu už vyskytuje poněkolikáté.

Při výstupu nahoru se nám ukázaly celkem pěkné výhledy směrem na Středohoří...

Nahoře bylo ještě celkem pěkně, mohli jsme sledovat, jak se přeháňky přesunují po kraji a pršelo jenom maličko. Rozhledna byla zavřená, ale občerstvení fungovalo a bylo to jenom pár lidí, žádné davy, tak akorát.

pěkně prší v Děčíně

Když jsme se ale vydali na zpáteční cestu, došlo i na nás, skoro se setmělo, začalo pršet, padat jakési kroupy nebo co, a ochladilo se tak, že jsme málem zmrzli... to jsme už teda neotáleli, Drážďanskou vyhlídku vynechali a k autu spěchali...

Tenhle víkend bylo počasí už o dost příznivější, skoro vedro teda.

Dojeli jsme do Turnova a auto nechali na prostorném novém parkoviště u koupaliště nedaleko nádraží Turnov město. Odtud jsme oklikou přes Mašov vylezli k rozhledně na Hlavatici. Sice je to trochu stranou, ale nějací lidé už tu byli. Na točitých schodech a vyhlídkové plošině se spořádaně střídali :-)

Po červené značce jsme pokračovali dál na Valdštejn, až tolik lidí jsme nepotkávali, tak jsme si říkali, že to nakonec nebude tak strašné.... ale bylo :-)

Na Valdštějně bylo fakt neskutečně narváno. Fronta pěkně dlouhá a ještě narůstala, cesta směrem k Hrubé Skále vypadalo v okamžiku našeho příchodu jak středně zaplněný Václavák. Když jsme ale odcházeli, už to bylo v pohodě.

tady nejsou ty davy tak vidět, spousta lidí byla ještě porůznu okolo

opuštěný most k zavřenému hradu

... a davy, které jsem vyfotila při odchodu

Z Valštejna jsme zamířili na vyhlídkovou trasu, stavili se na vyhlídce U lvíčka a pokračovali na Hrubou Skálu. Všude bylo docela dost lidí, ale v lese se tak nějak přijatelně rozptýlili, tak to docela šlo.

K zámku Hrubá Skála jsem si udělala menší zacházku spodem a vyfotila cestou ještě Adamovo lože a Myší díru.

Místo se původně jmenovalo Venušina sluj. Vytesat ji nechal maltézský rytíř František Adam z Valdštejna v 18. století. Nacházel se zde oltář lásky se sochou milenecké dvojice a Amora a naproti němu velká pohovka se lvy. Dnes je již rozpoznatelná pouze pohovka. Zajímavostí je, že se zde točily scény ze známé pohádky Princ Bajaja.

Na zámku bylo podobně lidí jako na Valdštějně, jenom jsem vyfotila kapli a most a pokračovali jsme dál dá skal.

Došli jsme až na silnici z Hrubé Skály do Sedmihorek a z ní odbočili na neznačenou cestu, po které jsme se dostali k Mariánské vyhlídce.

Kousek pod vyhlídkou už je Symbolický hřbitov horolezců neboli Cintorín. Jedná se o symbolický hřbitov tragicky zahynulých horolezců. Původní myšlenka, vytvořit takovou památku na tragicky zesnulé horolezce, patří sochaři a horolezci V. Karouškovi. Nápad byl však realizován až rok po jeho tragické smrti v roce 1971. Jeho jméno bylo jedním z prvních umístěných na tento památník.

Z cintorínu jsme prošli skálama dolů k pramenům a kolem oblíbeného Podháje a zavřeného kempu v Sedmihorkách jsme po zelené značce zamířili do Turnova.

Původně jsem myslela, že půjdeme spíš skalním městem dál po žluté. Nakonec jsme se ale rozhodli zkusit úplně jinou cestu po cyklostezce rovnou do Pelešan a po zelené až ke stanici Turnov město a k autu.

Cyklistů bylo všude docela dost, ke konci fakt dost teplo a dusno.

Z Žatce k vodní nádrži Nechranice

V dnešním krásném slunečném dni jsme se rozhodli trochu se projít po dosud skoro neznámých místech. Plánovali jsme do těchdle končin jet letos o velikonocích, ale bohužel, člověk míní a koronavirus mění.

Alespoň dneska jsme se teda vydali na kratší výlet podél vody

Zaparkovali jsme na okraji Žatce a přešli přes most s ocelovou obloukovou konstrukcí z roku 1896, který nahradil původní nejdelší řetězový most v Evropě.

Cesta vedla (překvapivě) skoro pořád podél vody, míjeli jsme nejrůznější zátočiny, na okraji Žatce jez a kousek dál další. Pes byl nadšený, protože si mohl podle libosti odskakovat koupat a brodit, což je pro něj procházka snů.

Město samotné jsme tentokrát vynechali. Tím, že jsme parkovali přímo dole u vody, nechtělo se mi vracet a šplhat do centra do kopce a pak zase zpátky k vodě Radši jsme zvolili cestu přírodou a město nechali na jindy.

Před obcí Přívlaky jsme přeci jen od řeky odbočili a dál postupovali po prašné polní cestě. Tady bylo vidět, jak je letos sucho, každý cyklista za sebou zvedal mračna prachu, takže komfort pro chodce nic moc.

Nahoře před obcí Stranná se ale otevřel pěkný výhled na řeku.

Ze Stranné jsme po silnici popošli do další vesnice- Vičic. Tam je asi jediná "starší" zajímavost na trase- místní zámek.

Na místě staršího menšího objektu si nechal zřejmě Jan Jindřich ze Štampachu po roce 1614 postavit lovecký zámeček s hospodářským dvorem. Vičice po Bílé hoře připadly s celým ahníkovsko-prunéřovským panstvím Martinicům, roku 1702 zde pobýval i císař Josef I. Od roku 1789 se střídali majitelé, posledním soukromým majitelem byla rodina českokamenických podnikatelů Preidlů. Ti jej používali pro správu panství a hospodářské účely. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví a příliš zachovale teda nevypadá.

Od zámku jsme nakonec nepokračovali po modré značce, ale vzali to kus po silnici, potom vrchem přes louku a pole k hrázi vodní nádrže Nechranice. Cesta to byla docela náročná, navíc dostat se přímo na hráz nebylo jen tak. 

Vičice z dálky

Trochu mě zklamalo, že po hrázi přehrady se pěšky nedá vůbec jít. Je tam jenom jakési vyhlídkové místo, jinak vede ale po celé hrázi poměrně frekventovaná silnice, takže pro pěšáky to tam vůbec není.

Vodní nádrž Nechranice byla vybudována v letech 1961-1968. Její součástí je sypaná hráz, která má výšku 50 m a délku 3 280 m, je tak nejdelší hrází tohoto typu ve střední Evropě.

Nádrž má maximální hloubku 46 metrů a rozlohu 1338 ha.

Při stavbě nádrže bylo zatopeno 6 obcí - Běšice, Chotěnice, Čermníky, Dolany, Drahonice a Lomazice.

Nechranice slouží jako zásobárna vody pro průmysl a energetiku, protipovodňová ochrana a místo pro rekreaci, jako je plachtění a rybaření.

Na okraji hráze jsme se alespoň krátce podívali k vodě a po hrází a zpátky domů už pokračovali autem.

Konečně na Kopaninu

V dnešním krásném slunečném dni jsme zvažovali, kam se vydat a volba padla na Pojizeří. Se psem jsme se vydali na okruh lesem po keších mezi Mukařovem a Skuhrovem kousek od Malé Skály. Nejsou zde žádné značené trasy, tak byla celkem jistota, že v lesích a na loukách nikoho nepotkáme.

Z Mukařova jsme vystoupali na louku a než jsme zapadli do lesa, vyfotila jsem pohled na vesnici.

Po lesních cestách jsme došli skoro až do Huntířova, kde se ukázal pěkný pohled na Kozákov.

Po dokončení lesního okruhu jsme se potřebovali dostat na Kopaninu. Abychom se vyhnuli vesnici, obešli jsme po lesních cestách a loukách Mukařov a došli na silnici vedoucí z Dalešic do Kopaniny. Byl tam docela velký provoz, hodně cyklistů a motorkářů, takže jsme byli rádi, když jsme z ní sešli na lesní cestu, která se pod Kopaninou napojila na zelenou značku. Cestou jsem ještě vyfotila další pohled na Kozákov v místě zvaném Filka.

Pod Kopaninou bylo ve veliké ohradě stádo jakýchsi krav, které se k nám začaly postupně přibližovat a když jsem dojídala oběd, zjistila jsem, že všechny stojí v nejbližší části ohrady a zírají na psa :-)

Jess z toho nebyla moc nadšená, asi se bála, tak na ně začala štěkat. Ty krávy byly podle internetů Skotský náhorní skot s velkýma rohama a hustou dlouhou srstí, vůbec se nebály a zvědavě šly kus s náma. Měly mezi sebou spoustu krásných maličkých telátek, které s tou srstí vypadala jako plyšová. Ovšem když jsme je nechali za sebou, pes si znatelně oddechl :-)

Pak už jsme dorazili na Kopaninu. 

Projekt na vystavění rozhledny vypracoval již v roce 1893 Ing. František Duba, člen Klubu českých turistů. Ještě na podzim téhož roku byl položen základní kámen rozhledny. 18 metrů vysoká věž byla vystavěna z pálených cihel, na konci zakončená ochozem. Práce byly úspěšně završeny 3. června 1894 slavnostním uvedením rozhledny do provozu.

Z Kopaniny jsme začali sestupovat směrem na Frýdštejn, pod lesem se otevřel krásný výhled na ještě zasněžené Krkonoše.

Z modré značky jsme odbočili na neznačenou lesní cestu, po které jsme došli asi k největšímu překvapení celého výletu, místu, kde stály kdysi největší skokanské můstky v zemi.

Historie skoků na tomto místě začína roku 1929, kdy si zde členové sportovního klubu v Turnově postavili první můstek. Ten postupem času upravovali a zvětšovali až nakonec závodník Felix v roce 1953 před čtyř tisícovou návštěvou skočil rekord můstku 73 metrů. Postupně bylo v plánu postavit místo dřevěné věže ocelovou. K tomu však již nedošlo, dřevěná věž spadla a to byl konec slavného můstku ve Vransku. 

V Bobově jsme se napojili na zelenou turistickou značku, těsně nad vesnicí se otevřel pěkný výhled pro změnu zase na Trosky..

Nad Malou Skálou se otevřel výhled na Skály nad Pantheonem a ještě jsme se těsně nad prvníma domama zastavili na Lesním hřbitově. 

Lesní hřbitov mě docela překvapil. V krásném koutě Malé Skály František Zachariáš Römisch (zakladatel Panteonu) založil roku 1813 panský hřbitov a sám je tady i pochován. Nad jeho hrobem je kamenný pomník se sochou Víry. Pohřbívalo se tu do začátku 2.světové války. Výjimku dostala zdejší rodačka, spisovatelka Jarmila Glazarová, která zde byla pohřbena roku 1977. 

V samotné Malé Skále jsme prošli částí jejího centra. Je tu krásně opravený zámek, bývalý pivovar, kaple.

Karel z Vartemberka nechal v roce 1565 postavit na místě staré tvrze renesanční zámek, později byl upraven barokně, empírově a nakonec získal secesní podobu.

Po 2. světové válce byl zámek využíván k rekreaci zaměstnanců Mototechny. V současné době je v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupný. 

Zámeckou kapli Sv. Vavřince nechal v roce 1869 vystavět Ludvík Oppenheimer, stavebně patří k zámku, ale v současnosti je oddělená silnicí. V roce 1886 byla kaple kompletně zrekonstruována a byla vybavena moderním interiérem. Před kaplí se nachází socha sv. Jana Nepomuckého.

Byl to parádní výlet, prošla jsem končiny, kde jsem nikdy v životě nebyla, všude bylo spousta krásných výhledů, rozkvetlých stromů, pěkné (i když vysilující) to bylo...