Tak co to tady máme?: Na nejvyšší vrchol Šumavy

Tenhle víkend jsme se konečně vydali na dlouho plánovaný a dlouho odkládaný víkend v Nové Peci na Šumavě. Počasí nám nakonec překvapivě přálo a i přes náročnou cestu tam (objížďka a bouračka nad Miroticema) jsme dojeli dobře a mohli se připravit na sobotní výlet.

Usmyslela jsem si totiž, že konečně (!) projdu nejvyšší šumavský hřeben mezi Třístoličníkem a Plechým, což plánuju snad od doby, kdy se tam bylo možné v 90. letech dostat. Bohužel tahle oblast je trochu stranou a taky, když se jede na Šumavu, tak se vždycky jede tak nějak na kola a na hřebeny se nemyslí.

Tentokrát jsem se ale rozhodla, že už je opravdu potřeba starý rest napravit a nakonec se to i za cenu drobných ztrát povedlo.

V sobotu ráno jsme si tedy sbalili věci, Martin nás s Hankou a Jessinou zavezl skoro až do Nového údolí a my se vydali na cestu.

Poblíž rozcestí červené a žluté značky jsem nahlédla do nouzového nocoviště Nové Údolí, nikdo tam ještě nespal, ale v sezóně si dovedu představit, že tu bude pěkně narváno...

O kus dál na čevené značce jsme míjeli nezřetelné pozůstaky obce Nové Údolí. Osada pro strážce hranic a dřevaře byla založena knížetem Schwarzenbergem kolem roku 1795. V roce 1910 byla přes obec od Černého Kříže postavena železnice, která přes německou obec Haidmuhle pokračovala do Pasova. Nové Údolí v té době čítalo 34 domů a 271 obyvatel- z toho 259 německé národnosti. V obci fungovala stanice četnictva, finanční stráže, německá škola, obchod, dva ubytovací hostince, schwarzenberská lesovna, hasičská zbrojnice, taneční parket a železniční stanice. Po druhé světové válce došlo k vysídlení německých obyvatel, přeshraniční železnice byla zrušena. V roce 1948 se obec ocitla za železnou oponou, zbylí osadníci museli obec opustit a domy byly rozbořeny. Z dříve rušné pohraniční osady Nové Údolí zbyla jen jedna bývalá stodola, chalupa se nedochovala žádná.

Asi po třech kilometrech jsme došli ke křižovatce s modrou turistickou značkou, začíná tu Schwerzenberský plavební kanál a stojí tu Rosenauerův pomník, který je věnován právě inženýrovi a zeměměřiči Josefu Rosenauerovi (1735- 1804), který stál u zrodu šumavských plavebních kanálů.

skromný začátek kanálu

Potom už se červená turistická značka začala přibližovat státní hranici a po ní pak stoupat na Třístoličník.

vzadu Boubín (?)

Hochstein- druhý vrchol Třístoličníku

Vrchol Třístoličník leží na česko-německé hranici ve výšce 1333 m.n.m. Německé jméno je Dreisesselstein. Vrcholové partie Třístoličníku jsou tvořeny zaobleným hřbetem protáhlým od severu na jih v délce 500 m s četnými žulovými skalními útvary (věžičkami apod.), které vznikly zvětráváním.

chata je tu jen německá, ale byli jsme rádi i za ni, pivo tam mají dobré

naše trasa z vyhídky, kdesi vzadu Plechý

Z Třístoličníku jsme vystoupali na Vysoký Hřeben a Trojmeznou. Les tu teda po kůrovcové kalamitě působí poněkud depresivně....

vrchol Trojmezné

V sedle pod Trojmeznou se protínají hranice České republiky, Německa a Rakouska. Již od roku 1756 v těchto místech stával hraniční mezník. Ten byl nahrazen v roce 1993 novým modernějším trojbokým žulovým sloupkem, na kterém jsou vyobrazeny státní znaky a názvy jednotlivých států psané vždy v mateřském jazyce dané země.

Od Trojmezí už stačí jenom kousek vystoupat a jsme na Plechým.

Plechý (německy Plöckenstein) je 1378 m vysoká hora ležící na česko−rakouské hranici. Je nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy.

Z Plechého jsme odbočili na žlutou značku a po ní začali sestupovat k pomníku Adalberta Stiftera. Ten stojí ve srázu nad Plešným jezerem. Obelisk vypadá jako by sem ani nepatřil- je vysoký 14,5 metr a byl postaven v letech 1876-1877.

Adalbert Stifter, též Vojtěch Stifter (23. října 1805, Horní Planá – 28. ledna 1868, Linec) byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě. Používal také pseudonym Ostade.

Plešné jezero, vzadu vykukuje Lipno

Na památníku jsou vytesány citáty ze Stifterova díla:
"AUF DIESEM ANGER, AN DIESEM WASSER IST DER HERZSCHLAG DES WALDES"
(Na tomto trávníku, u této vody tepe srdce lesa),
"LIEG IN HOHES GRAS GEBETTET, SCHAUE SEHNEND NACH DER FELSWAND"
(Natažen ve vysoké tráve, dívám se toužebne po skalní stene).

Sestup k Plešnému jezeru byl teda docela náročný. Barevně značená cesta končí u památníku a dolů k jezeru vede jenom naučná zážitková trasa "Duch pralesa". Vzhledem k tomu, že klesá skoro kolmo dolů k jezeru, je teda opravdu dost "zážitková". Dole jsme byli docela rádi, že jsme to ve zdraví přežili...

Plešné jezero (1089 m. n. m.) se rozkládá v ledovcovém kotli na severovýchodním svahu Plechého a vzniklo podobně jako ostatní šumavská ledovcová jezera v období pleistocénu ve čtvrtohorách. Ledovec vyhloubil na úbočí hory Plechý kar, který v době meziledové zaplnila voda z tajícího ledovce. Svahový ledovec dosahoval šířky až 1 km a byl nejširší z jedenácti, které na Šumavě existovaly v době čtvrtohor. Tento ledovec navršil celní morénovou hráz 30 - 40 m vysokou, tvořenou mohutnými, mrazovým zvětráváním rozpukanými balvany z plöckensteinské hrubozrnné žuly. Za morénovou hrází, sestupuje tzv. kamenné more až 150 m pod jezero. Na protější straně nad hladinou jezera se tyčí příkrá závěrová Jezerní stěna kotle vysoká 211 m, s obnaženými skalami a suťovými proudy.
Vody jezera od roku 1791, kdy byla celní moréna opatřena výtokovým zařízením, sloužily k napájení Schwarzenberského plavebního kanálu.

U jezera v průběhu času stálo několik chat, nezůstala teda žádná...

Plešné jezero navštívil v srpnu 1868 princ Jan Nepomuk ze Schwarzenberku, což připomíná pamětní kámen. Z něj si princ prohlížel jezero.

Cesta zpátky do Nové Pece už byla poněkud zdlouhavá, částečně jsme šli podél Schwarzenberského kanálu a míjeli jsme sezónní občerstvení v bývalé budově horské služby (bohužel zavřené).

pravé šumavské sáňky

Výlet to byl teda řádný, zvlášť pro nás, netrénované jedince. Večer se hrál hokej a plánovali jsme večeři v hospodě. Ovšem nakonec jsme do žádné hospody nedošli a jen se váleli...

V neděli už jsme pomalu sbalili a vydali se na zpáteční cestu. Na menší procházku jsme se stavili v nedaleké Horní Plané. Náměstí dominuje kostel sv. Markéty. Původně románsko-gotická stavba z druhé poloviny 13. století. Na konci 17. století a pak ještě na začátku a v polovině 18. století byl kostel rozšiřován a barokně upravován.

Před kostelem v horní části náměstí Horní Plané stojí pozdně gotický pranýř z pol. 16. století.

Hned nad kostelem začíná celkem rozlehlý park Adalberta Stiftera. Ne že by tady na Šumavě nebylo něco pojmenováno po Adalbertu Stifterovi na každém rohu, tady to má ale zvláštní opodstatnění- Stifter se totiž v Horní Plané narodil. Zjistili jsme to až pozdě, tak jsme se k jeho rodnému domku nepodívali (nachází se kousek dál po hlavní silnici....)

Ve znaku obce Horní Planá je sedící hnědý medvěd, který v tlapách drží pětilistou rožmberskou růži. Medvěd se v Plané vyskytuje všude, tenhle mě zaujal na kašně :-)