Do Českého Ráje, cesta příjemná je, dudlajda II.

Když se začal rýsovat mimořádně teplý a slunečný říjnový víkend, rychle jsme si zajistili přespání v Podháji v Sedmihorkách a začali plánovat vycházky.

Všechno pěkně vyšlo, dokonce jsme i relativně (na nás) brzo vstali a v sobotu ráno vyrazili...

První zastávka byla v lesích nedaleko Žehrova. Oblast mezi Žehrovem Kostí a Dobšicemi tvoří husté lesy se spoustou skal a skoro žádnými turistickými trasami. Skály jsou tu přitom krásné, vyhlídky většinou směrem na Ještěd a lesy jehličnaté a dobře prostupné. Procházeli jsme místy po cestách, místy jen tak po pěšinách nebo lesem, fakt krásná oblast...

Výhled na Ještěd poblíž místa zvaného Kabanův kout

Další výhled s Ještědem a Ralskem už při cestě zpátky

Ještě jsme tu v lesích měli další zajímavý zážitek- asi v polovině trasy se k nám přidal cizí pejsek, mladá bíglice, pěkně čisťoučká s obojkem a nenuceným chováním. Nejdřív jsme si mysleli, že patří k nějakým houbařům a vrátí se k nim.. Když se ale asi tak 6 km pořád vracela k nám, už nám to začalo být divné :-)

Přeci jenom jsme teda začali být nervozní a řešili, co s ní, přeci jen už jsme byli hodně daleko od místa, kde se objevila, tak jsme si říkali, že i kdyby si vyšla do lesa, není jisté, že se zvládne vrátit. Po telefonátu na policii, co s takovým psem, začala ta opravdová zábava. Martin měl sice pravdu, když tvrdil, že policie má nakonec povinnost se o psa nějak postarat a přijet.. ale jako obvykle nastane nějaké to ALE :-)))

nejdřív nás totiž policie z Turnova odkázala na starostu nedalekého (asi) Žďáru, že ten si pro psa přijede a musí se o něj postarat. No tak jo. Starosta ze Žďáru se ale hlavně staral o to, kde jsme psa našli (což jsme logicky nebyli schopni tak úplně určit- pojem v lese mezi ... nikomu tak nějak nestačil a na otázky- "co je to za katastr?" jsme zase jaksi neuměli odpovědět my). Každý z účastníků diskuse nakonec došel k závěru, že to není jeho rajón. Starosta neustále opakoval, že jsme mimo jeho rajón a že si snad nemyslíme, že si vezme domů nějakého psa. Martina vyprovokoval ke sdělení, že není kompetentní :-)) asi z toho týden neusne :-))

Policisté byli ochotnější, ale taky to nebyl jejich rajón. Ti z Turnova říkali, že kompetentní asi budou ti z Mnichova Hradiště, státní policie dokonce řekla, že v nejhorším přijede, ale bude to za dlouho, protože jsou u nehody. Nakonec jsme se rozhodli vyjít z neurčitého sdělení toho nekompetentního starosty, že v Dobšicích je nějaký bígl, co často utíká. 

Když jsme se nedobrali žádného výsledku po sérii telefonátů, dojeli jsme i se psem (kterému se jízda autem teda vůbec nelíbila) do nedalekých Dobšic, vystoupili v centru a první člověk, na kterého jsme natrefili, byl majitel fenky. Tak dobrý teda, pán i pes měli radost, zúčastnění policisté měli taky radost a jakou radost jsme měli my! Majitel říkal, že s fenkou má těžký život, protože pořád chodí do lesa, že už neví, co s ní.... tak snad se to nějak vyřeší

to je ona... (ani jsme se nezeptali, jak se vlastně jmenuje)

Rozradostnění šťastným koncem beznadějné situace jsme se jeli ubytovat do Sedmihorek, dali si malé občerstvení a před setměním ještě vyrazili na Hrubou Skálu...

prvorepublikový hotel Štekl

klasicistní kostel sv. Josefa z roku 1812

Hrad Skálu postavil kolem roku 1350 Hynek z Valdštejna. Po Valdštejnech vlastnili zámek páni z Jenštějna, Zajícové z Házmburka a Smiřičtí. Od posledních členů rodu Smiřickách koupil zámek Albrecht z Valdštejna, od něj pak Lexové z Aehrenthalu, kteří v 19. století nechali zámek romanticky přestavět. Po válce převzal zámek stát, bylo tu rekreační středisko ROH, teď hotel.

My jsme se pokochali výhledem na Kozákov a Myší dírou a po asfaltce sestoupili do lázní Sedmihorky.

V lázních Sedmihorky funguje tak maximálně parkoviště a u něj občerstvení, trochu škoda....

Vodoléčebné lázně tu založil turnovský lékař Antonín Vincenc Šlechta v letech 1839-41. Název získaly podle minerálního pramene „Sedmihorka“ a k léčbě byla využívána metoda jesenického léčitele Vincence Priesnitze. Po 2. světové válce byly Lázně Sedmihorky znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH.

busta zakladatele lázní od J. V. Myslbeka

Noc v Podháji byla docela v pohodě, přestože penzion byl až po střechu narvaný neuvěřitelným množstvím dětí (teda i s rodiči samozřejmě, ale těch dětí bylo fakt hrozně hodně). Noci jsme se trochu obávali, ale bylo to v pohodě a taky jsme byli unavení. 

Ráno jsme využili výhodné polohy penzionu, po snídali sbalili věci, dali všechno do auta a vyrazili zase do skal.

Zkratkou přes Bukovinu jsme pak po modré a zelené došli k Drahoňovicím, kde jsme si prohlédli pěknou skalní bránu.

Po cyklostezce jsme pokračovali směrem na Kacanovy a po neznačených cestách se pak propletli až ke Kopicovu statku. Cestou jsme míjeli (už známý) rybníček se sochama.

rybník Šulcák II v podzimním hávu

Zezadu jsme potom došli ke Kopicově statku a cestou si prohlédli i část zdejších reliéfů.

Kopicův statek je Významná památka lidového stavitelství Pojizeří z roku 1787, postavená rolníkem Jiřím Jirošem. Před statkem stojí cenná socha svatého Jiří Drákobijce z r. 1806 a v rokli pod ním se nachází mnoho skalních reliéfů, které vytesal pozdější majitel a sochařský samouk Václav Kopic. 

Od Kopicova statku jsme po neznačené cestě pěknou roklí došli na žlutou značku a po ní pak k občerstvení na Valdštějně. Tentokrát jsem se k hradu ani nevydala, stačilo mi to z dálky...

Zpátky jsme zvolili klasickou cestu přes vrchem přes vyhlídky. Pořádně jsme se zastavili na vyhlídce  U lvíčka (asi potisící jsem vyfotila ty stejné skály :-))

Teplo bylo snad ještě větší než v sobotu, my si ještě trochu užili skal a vydali se k domovu.