Klášterec nad Ohří a Ostrov nad Ohří

Po industriální krajině u Mostu jsme zatoužili přeci jenom po troše té zeleně a klidu. Zastavili jsme se tedy v Klášterci nad Ohří, kde jsem nikdy předtím nebyla. Městečko mě překvapilo, je takové uklizené, pěkné a zelené.

Z náměstí jsme prošli zámeckým parkem se spoustou úctyhodných stromů až k lázním. Dají se tu ochutnat tři prameny- Evženie, Klášterecký a Městský. Všechny jsou celkem chutné (narozdíl od hnusných karlovarských), studené a připomínají takovou silnější minerálku. Akorát rozdíl mezi nimi jsem prakticky nepoznala.

Cestou zpátky jsme to vzali podél Ohře a otevřely se nám pěkné pohledy na místní tmavě červený zámek. Je ze 16. století, byl renesančně přestavěn, vypálen švédským vojskem a poté barokně přestavěn. Poslední přestavba proběhla v tehdy módním novogotiském slohu po požáru v roce 1856.

Další zastávka na cestě do Karlových Varů byl Ostrov (nebo také Ostrov nad Ohří).  Už dávno jsem chtěla vidět zdejší proslulou sorelu a nebyla jsem zklamaná. Prošli jsme se jenom krátce po nové části města a Mírovém náměstí. Slavný Dům kultury a domy v okolí jsou pěkně zrekonstruované. Prostě sympatické místo a věřím, že se tu dobře bydlí. 

Zaujalo nás, že tu většina lidí chodí i takhle do města...v teplákách.. ale tak, proti gustu :-)

Mostecká hnědouhelná pánev

V pátek jsme se vydali prozkoumávat Severočeský kraj směrem k Mostu a potom ještě dál k Varům. V okolí Mostu jsme se zastavili na několika místech s výhledem na pěknou industriální krajinu. Ono to má i něco do sebe, třeba tady je pěkný pohled na elektrárnu Počerady, která produkuje tady v hnědouhelné pánvi nejvíc elektřiny.

 

Cestou dál jsme se stavovali na místech, kde dřív prosperovala řada obcí, často i větších se zámkem, vždy s kostelem, náměstím atd. Stačí se podívat na stránky o zaniklých obcích, na okraji hnědouhelných lomů je jich spousta. Třeba tady to byly Bylany, narozdíl od ostatních podobných míst, tady je alespoň vidět zbytek zábradlí a mostek.

Kousek dál je obec Vysoké Březno, kde je pěkně zrekonstruovaná kaplička sv. Antonína Paduánského a také obrovský starý statek, poněkud méně zrekonstruovaný.

Když jsme popojeli kousek dál, dostali jsme se na vyhlídku na povrchový lom Vršany. Měli jsme štěstí a na vyhlídce se zrovna vystřídali s jakousi školní výpravou. Jejich paní průvodkyně ochotně  poskytla výklad i nám. Zřejmě byla zaměstnankyní lomu nebo těžařské společnosti, takže jsme se spoustu zajímavého dozvěděli. 

Ovšem zabrousit na otázky typu prolomení těžebních limitů, už zase až tak dobrý nápad nebyl. Nicméně, rypadlo pěkné, přepravní pásy dlouhé a takovéhle výhledy se jen tak nenajdou, takže fajn :-)

Vzadu ta skvrnka v kopci je zámek Jezeří, tam se chystáme někdy příště.

Cesta z Ostrova přes kousek Německa na Děčínský Sněžník

V sobotu jsme se vydali na pěkný výlet na Děčínský Sněžník. Cestou do Ostrova, kde jsme nechávali auto, jsme se zastavili u krásného smírčího kříže u mezi Libouchcem s Tisou. Literatura (konkrétně kniha Kamenné kříže Čech a Moravy) o něm říká, že jde o pískovcový klínový kříž opatřený z obou stran letopočtem 1626. Připomínal prý místo a čas násilné smrti potulného mastičkáře, původně stával asi jinde, ale byl přesunut na periferii obce.

V Ostrově jsme zaparkovali na osvědčeném místě před hospodou a kempem Pod Císařem a vydali se na cestu.

Vystoupali jsme nad Ostrovské skály, abychom se mohli pokochat výhledem a potom vrchem po neznačených cestách i necestách pokračovali směr Německo.

Cestou k Soví bráně jsme potkali pěkný historický rozcestník z roku 1840.

Po německé straně jsme postupovali podél hranice k jezírku Fuchsteich. Bylo u něj příjemné posezení a jezero mělo takovou zvláštní zelenou barvu, jako kdyby byly v podloží vápence, což teda asi nejsou, tak nevím, čím to. Rozhodně tam bylo ale krásně klidno a uklizeno.. nojo, Německo :-)

Po neznačených cestách jsme od Fuchsteichu došli ke Kristinu hrádku. Býval to lovecký zámeček, dneska je to načančaný hotel, ve kterém se zrovna konala svatba.

Svatebčané se trousili ve slavnostním oděvu a na nás, co jsme vystoupili z lesa, divně koukali :-) Tak jsme přestali mlsně obhlížet posezení a vydali se na Děčínský Sněžník.

Výstup to byl krátký a za chvilku už jsme se mohli kochat výhledem. Tenhle je na německou stranu, kdyby byla fotka větší, jsou tam vidět všechny "steiny", ale takhle bohužel....

Pod rozhlednou funguje pořád stejný stánek s občerstvením

A výhled je odtud směrem na Bukovou horu, Klíč, Ještěd a spol. (ale viditelnost nebyla opět moc dobrá).

Poté, co jsme si užili výhledů, jsme sestoupili ze Sněžníku a kolem opravené Hřebenové boudy jsme se vrátili po červené značce do Ostrova, kde jsme si dali zaslouženou večeři s pivem Klášter.

Zahrádky, Holany a Valdštejnská alej

Na dnešní výlet jsme se vydali do Zahrádek, Holan a okolí.

Ze Zahrádek jsme vyrazili směrem k Valdštejnské aleji, ale nejdřív jsme zašli k zámku- zdálky vypadá relativně dobře, ale když se člověk podívá pořádně, zjistí, že střecha chybí. Pořád žiju v tom, že požár, který zámek poničil, byl relativně nedávno, ale ono to bylo už v roce 2003 (!). nojo, nějak to letí. 

Zámek přesto vypadá, že částečně funguje, v době našeho odjezdu všude parkovalo hodně aut a do zámku proudily davy lidí. Zámecký park je volně přístupný a na obnovu zámku je vypsaná sbírka.

Valdštejnská lipová alej je asi 300 let stará a vede ze Zahrádek do jedné z nejstarších bažantnic v Čechách. Ta sousedí s oborou, kde na pískovcové skále stojí hrad Vřísek. Ten bych hodně ráda někdy viděla, ale bohužel se k němu nedá dostat, je v soukromém vlastnictví.

Valdštejnská alej je považována za jedno z nejkrásnějších stromořadí u nás, končí kamenným mostkem přes Bobří potok.

Pohled od aleje směrem k Vlhošti a Ronovu.

Dorazili jsme do Holan- myslela jsem, že Holany jsou vesnice, ale dle jejich stránek jde o městys, který byl v době Karla IV. dokonce povýšen na město.

Okolní rybníky jsou nádherné, ale nechali jsme si je na příští výlet a vypravili se zpátky k Valdštejnské aleji a dál až ke kostelu sv. Barbory.

Kostel svaté Barbory byl původně renesanční (vznik kolem roku 1550), později zbarokizován. U schodiště k hřbitovu stojí barokní sochy sv. Prokopa a sv. Václava z 18. století. Kostel je jediným pozůstatkem vsi Mnichova, která zanikla ve třicetileté válce.

Říšská orlice

V ústecké Brné je místo, které mě opravdu překvapilo. Prý má být na protilehlém kopci vidět ze stromů vysázená říšská orlice, kterou tam umístili někdejší obyvatelé jako poctu nacistickému hnutí. 

Nakonec jsme se prošli až k hradu Střekov a cestou jsme posuzovali "orlici" z různých úhlů. Je teda pravda, že tvar by tam byl. Docela by mě zajímala nějaké konkrétní historická data, ale to asi nebude lehké najít..

V té souvislosti jsem zavzpomínala, jak vždycky když projíždím kolem Zubrnic, vzpomenu si na kamarádku, která mi v dětství tvrdila, že nad Zubrnicema je vysázeno ze stejných důvodů nápis "Hitler". Jakýsi nápis tam opravdu je, i když existují i názory, že to Hitler není, že jde jen o pozůstatek lesnických zásahů.

K tomuhle nápisu jsem našla i pár článků a fotografií, ale asi si to nafotím sama až půjdeme někdy na Bukovou horu nebo na Náčkovickou rozhlednu..

Teplice

Teplice se za posledních pár let taky hodně změnily. Při sobotní procházce jsme si prohlédli taková ta notoricky známá místa;

Zamířili jsme směrem k zámku a Pravřídlu. Pravřídlo je nejsilnější a nejstarší teplický pramen, jehož hloubka je 51 m. Nad pramenem je nápis, že voda v Pravřídlu není pitná (to bylo vždycky? Já bych skoro řekla, že jsme ji právě ochutnávali, ale jistá si nejsem :-)

Prošli jsme se kousek zámeckou zahradou a na zámecké náměstí.

K lázním jsme to vzali okolo kašny náměstí Míru. Je to teda spíš fontána, která v roce 2002 nahradila meteorologický sloupek. Zajímavostí je, že až do roku 1946 tady stála čtvrť obytných domů, které tvořily centrum původního města.

Prošli jsme do "lázeňského centra", prohlédli si Kamenné lázně a vyfotili si zajímavou sochu koně v lázeňském parku.

Jak jsem se dočetla, socha vyjadřuje radost a uvolněnost a je z roku 1994 od sochaře Stanislava Hanzíka.

Zpátky k autu do centra jsme se vraceli kolem kostela Sv. Alžběty, novogotické stavby z roku 1877 od předního vídeňského architekta Heinricha von Ferstela.

Co na mě z Teplic ale udělalo asi největší dojem bylo vlastně prázdné místo. Z dávných dob si pamatuju, že v lázeňském centru byla krásná stará budova, která byla totálně zdevastovaná a člověku připomínala zašlou slávu krásných lázní. Byla to budova Městských lázní- plným jménem Jubilejní lázně císaře Františka Josefa z roku 1908. I přes velké investice se bohužel takhle krásná budova stala obětí různých čachrů z 90. let, v jejichž důsledku leta chátrala, až byla zdemolována. Tady je o tom článek.

http://teplicky.denik.cz/zpravy_region/mestske-lazne-padaji-k-zemi20080911.html

takhle vypadala budova v posledních letech existence (fotky jsou vypůjčené z netu)

a takhle vypadá místo, kde budova stála, dneska... škoda

Sedlo

Poprvé v životě (alespoň co si pamatuju) jsem vystoupala na výrazný vrchol Sedlo nad Litoměřicema.

Sedlo je poměrně zajímavý vulkanický kopec, který dominuje Verneřickému Středohoří.

Na jeho táhlém hřebenu jsou různé skalky- svrchnokřídové usazeniny

Pár výhledů:

 (tady je vidět Úštěk s jezerem Chmelař a za ním Vlhošť)

(zde výhled směrem na Středohoří)

Pár skalek:

A kříž na vrcholu