Podél Pokratického potoka

Dneska jsme se vydali na menší procházku údolím Pokratického potoka kousek od Litoměřic. Auto jsme nechali pod Malým Hradištěm (také zvaným Malý Kamýk, normální Kamýk s hradem je kousek odtud), na které jsme i vystoupali. 

Je to menší kopec, ale nahoře je krásný výhled (teda když je trochu pěknější počasí) a skalky s dobře viditelnou sloupcovitou odlučností čediče.

Fotky nic moc, ale byla to jedna ze dvou vyhlídek celého dne :-)

Pokračovali jsme v cestě podél potoka. I přes poměrně chladné počasí už jsme našli spousty sněženek, bledulí a další kvetoucí kytky, jejichž jména ani neznáme...

 /proběhla identifikace- devětsil/

/a tohle teda asi taky devětsil, akorát bílý :-)/

Cestou podél potoka jsme míjeli i tábor nedaleko Lbína, kam jsem jako dítě jezdila. Řadu let jsem občas procházela okolo po červené značce, ale ikdy jsem nesešla k potoku se podívat. Většinou bylo léto, tábor byl v provozu, tak se se to jaksi nehodilo.. No a dneska jsem si říkala, že přijdeme rovnou podél potoka, sezóna táborů není, tak se konečně kouknu. Ovšem přišla jsem pozdě- zarostlé baráky, které pro nás jako malé děti byly vrcholem tajemna, ještě stojí, ovšem tábor jaksi ne. Jenom nějací pánové zřejmě pálili jeho zbytky a byly vidět hromady trosek z budov... nojo, už je to hodně let

Podél Pokratického potoka jsme došli až k prameni. Vytéká pod mysliveckým srubem a je tam taky docela hezké jezírko.

výhled na louku a do kraje

Přes Dlouhý vrch jsme se vrátili dolů do Skalice. Cestou jsme ještě míjeli tzv. Rotterův kámen. Deska tu byla na skále umístena na pocest lesního inspektora Ottomara Rottera ze Skalice. V roce 1925 totiž Ottomar Rotter oslavil 40. výrocí své služby ve funkci zdejšího lesního inspektora. Na jeho pocest a s uznáním jeho zásluh byla tehdy na skále usazena pametní deska a skála byla po nem pojmenována.

Nedaleko se nachází druhá dnešní vyhlídka.. výhled směr Radobýl a Házmburk

Mezi Ústím a Teplicemi

Za cíl dneší procházky jsme zvolili oblast mezi Ústím a Teplicemi, je to tak trochu oblast nikoho- z části je to krajina původní, pole, lesíky, roklinky a nově se rozrůstající výstavba rodinných domků z teplické strany a zčástí krajina rekultivovaná po zrušení lomu Chabařovice ze strany ústecké.

Dolování uhlí začalo v téhle oblasti někdy v 18. století, nejprve pro vlastní potřebu místních, potom se začali prosazovat větší těžaři a společnosti a dolovalo se ve větších hloubkách. Největší doly byly důl Milada I. a II.,  důl Albert, Marie Antonie, Elisabeth, Adolf Ernst, důl Felix Waldemar. Po druhé světové válce se i v této části uhelného revíru prosazovala nová technologie dobývání zajištující větší vydobytí uhelných zásob z větších hloubek.

Těžba hnědého uhlí zde byla ukončena v roce 1997.

Cestou z Ústí jsme se ještě stavili na pár zajímavých místech. Nejdřív v Trmicích, kde jsem vyfotila zámek a kostel.

Zámek ve stylu tudorské novogotiky nechal podle projektu H. Ferstela postavit hrabě A. Nostic v letech 1856–63. Od jeho dědiců ho odkoupil C. Wolfrum a věnoval ho městu Ústí jako sídlo muzea. Po rekonstrukci v 80. letech slouží jako reprezentační kulurní centrum.

Kostel Narození Panny Marie v Trmicích byl postaven na přelomu 17. a 18. století jako barokní, v současnosti je novogotický. Proslavil se hlavně tím, že kvůli zadlužení trmické farnosti byl určen k aukčnímu prodeji. Občanské sdružení pro záchranu kostela  však vybralo peníze a vykoupilo kostel, takže se stalo jeho novým majitelem.

Přímo pod dálnicí se tu ještě nachází památník na 204 let nepřetržitého dolování a existenci důlních provozů v Trmicích, památník tvoří autentický důlní vozík na vysokém žulovém podstavci. 

Cestou jsme se ještě stavili u kapličky v Koštově- stojí totiž přímo pod dálnicí, takže to vypadá fakt zajímavě..

Další zastávka byl pomník Přemysla Oráče ve Stadicích. Místo je to poněkud profláklé, ale tak když jsme jeli okolo, zastavili jsme se a udělali pár fotek.

"Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův"

Výhled směrem na Krušné hory od Kvítkova.

  
Tohle docela pěkné místo s posezením nedaleko Nových Dvorů je bývalý lom na porcelanit, jehož těžba byla ukončena v roce 1996. Následná rekultivace byla součástí projektu likvidace dolu Chabařovice.

 

Italské hory

No, trochu jsem váhala, jestli sem vůbec nějaké fotky z hor dávat.. ale nakonec to teda udělám, abych měla památku a tak :-)

Byli jsme lyžovat v Italských Dolomitech a hlavní můj problém je ten, že pořádně nedokážu identifikovat místa na výhledech. Z mapy to jde těžko poznat a navíc si už nepamatuju, odkud a kterým směrem byla ta která fotka focená :-)

První den jsme lyžovali na Plose- je to široké, hluboko zaříznuté údolí rozkládající se na hranici Sarntalských Alp a Dolomit hned u Brixenu. Počasí bylo asi nejhorší za celou dobu, takže skoro žádné fotky nemáme. Nahoře dost fičelo a vrcholky zakrývaly mraky, místy i sněžilo, lyžovali jsme většinou spíš níž a bez výhledů (ale zase to byl první den, tak to tolik nevadilo).

Druhý den se všechno rapidně zlepšilo. Na Kronplatzu bylo úplně parádně, prosluněné počasí a parádní výhledy. Sice taky hodně lidí, ale co už. Já Kronplatz moc nemusím, spoustě lidí se ale děsně líbí, že to je veliký kopec, ze kterého vedou dolů sjezdovky do všech stran. Jsou fakt krásné, s moderními vleky, široké a upravené. Pro mě osobně je to ale takové nepřehledné, vždycky nahoře trvá, než se zorientuju a tak nějak mi chybí ta správná členitost a rozmanitost. Výhledy byly ale samozřejmě pěkné.

/podle mých spekulací by tohle mohly být pohledy směrem na Sellu a Marmoladu, ale nevím to jistě :-)/

Panorama směrem ke Cortině (?)

Kronplatz z protějšího kopce

Další den následovala Sella ronda- okruh po spoustě lyžařkých středisek soustředěných okolo skalního útvaru Sella. Vyjížděli jsme ze St. Christiny vedle Val Gardeny a nejdřív fotili (asi) Mont de Seur.

Dál jsme pokračovali přes Colfosco, Arabbu  a Passo Pordoi.

Sella (?)

Pohled z protějšího Col Raiser nebo Secedy na Sellu

z ubytování ve Viums/ Fiume nedaleko Brixenu

No a poslední den jsme byli lyžovat v menším, ale úplně úžasném středisku Ratschings. Je to kousek od Brenneru na severních svazích sedla Jaufenpass, sjezdovky jsou tu všech typů a vyznačují se zvlněným terénem s mnoha hupy- my jsme je překřtili na Hobitín. 

Počasí bylo opět skvělé, sjezdovky nádherné a výhledy taky.

 

Milešovka

V sobotu jsme konečně (!) vystoupali na královnu Středohoří Milešovku.

Cestou jsme se zastavili v Kletečné u zajímavého pomníku. Původně byl totiž odhalen císaři Josefu II. (dne 03.07.1884). Zda se na podstavci nacházela socha nebo jen busta císaře, není známo. Nástavec byl po první světové válce vyměněn za pluh a byl tak změněn z pomníku věnovaného „lidovému císaři“ na pomník „osvoboditeli sedláků“. Odhalení pomníku se uskutečnilo 30.09.1923. Osvoboditelem sedláků se míní Hans Kudlich- byl poslancem ústavodárného říšského sněmu, kde v roce 1848 podal návrh na zrušení robotních povinností, který byl posléze přijat.

Po rozehnání ústavodárného shromáždění uprchl Kudlich do Švýcarska a potom do USA, kde se aktivně zapojil do Lincolnovy kampaně za zrušení otroctví. Císař František Josef I. Kudlicha roku 1867 omilostnil, takže mohl několikrát navštívit příbuzné v monarchii. Přesto žil až do své smrti ve Spojených státech.

Na Milešovku jsme začali stoupat stylově z Milešova. Je tu pěkný zámek, ale ten jsme minuli (je v něm stejně tuším domov důchodců) a vyšli rovnou po červené směr vrchol. 

Tu jsme ale za chvilku opustili a zašli se podívat ke kapli. Původně tu bylo jenom sousoší Kalvárie (z roku 1747). Jeho donátorem byl tehdejší majitel zámku Milešov a přilehlého panství Zikmund Gustav Hrzán Kaplíř z Harasova. Pravděpodobně na počátku 19. století bylo vlastní sousoší Kalvárie dodatečně zakryto otevřenou kaplí.

Všechno to dlouho chátralo, ale kupodivu dneska už je kaple se sousoším krásně opravená, sochám sice chybí končetiny, ale tak aspoň něco- pozdě ale přece.

Potom už jsme se konečně vydali na Milešovku, částečně po neznačených cestách okolo, nakonec jsme ale stoupali klasicky po červené. Měli jsme trochu smůlu, dole sice občas vykouklo i sluníčko, ale vrcholek kopce stále setrvával v mlze. Hospoda, která při minulé návštěvě normálně fungovala, je zavřená a nabízí se k pronájmu, klasické kamenné občerstvení naštěstí fungovalo.

Po

Nejvyšší hora Českého středohoří (837 m) je nejméně od 20. let 19. století turistickým cílem. Hora je mohutným asymetrickým trachytovým kuželem, vyzdviženým zejména z druhohorních sedimentů v mladších třetihorách. Během čtvrtohor bylo postupně podpovrchové vulkanické těleso vypreparované erozní činností vody a větru.

V říjnu r. 1904 byla na vrcholu Milešovky vystavěna z místního lomového kamene (za pouhých 14 měsíců v extrémních podmínkách) budova meteorologické observatoře a řádná pozorování byla zahájena od roku 1905. Jedná se o nejstarší horskou meteorologickou observatoř v českých zemích, která je navíc zařazena do mezinárodní synoptické a letecké sítě meteorologických a referenčních klimatických stanic. Z věže observatoře, vysoké 18 metrů, přístupné za poplatek i pro turisty, je kruhový rozhled; za mimořádně příznivých podmínek jsou vidět i Krkonoše. Na vrchol od 19. století vystupoval velký počet turistů, vědců (včetně A. von Humboldta) i významných osobností, nevyjímaje panovníky (např. pruský král Friedrich Wilhelm III.).

Sotva jsme sestoupili dolů, počasí se i nahoře zlepšilo a Milešovka se ukázala v celé kráse. Docela škoda, v konečně se mohly ukázat i nějaké ty výhledy, Budeme muset někdy zase nahoru.