Podzimní Budapešť- část 1

Asi po třech letech jsme se zase vydali na prodloužený víkend do Budapešti. Prodloužili jsme si ho nakonec docela dost, jeli jsme už ve středu a vraceli se v neděli.

Dlouho očekávaná cesta tam proběhla docela v klidu, byla jsem ráda, že jsme se rozhodli pro vlak- nemuseli jsme se obávat, co se zase stane na D1 nebo jestli nás nezdržej na hranicích. Navíc nás cesta z Ústí i s přestupem v Praze vyšla časově i cenově asi tak stejně jako cesta autobusem jenom z Prahy.

Ubytovali jsme se přes booking nedaleko nádraží Keleti.

nádraží Keleti po příjezdu- uvnitř moc pěkné není

Na ubytovatele jsme chvíli čekali, dům zvenku vypadal dost hrozně (v průvodci psali, že spousta domů není v ideálnim stavu a jsou na nich vidět díry po kulkách... nevím, jestli z války anebo z roku 1956?). Když se prošlo průchodem, tak uvnitř už to bylo pěkné, všude pavlače, zjevně tu má spousta bytů okna přímo na pavlač, vlastně asi všechny.

jsou to teda díry po kulkách??

Apartmán byl miniaturní, sice krásný nový, ale teda dost nepohodlný. Do postele se lezlo po nebezpečně vypadajícím žebříku do patra a dole nebyl ani stůl, takže člověk snídal na pohovce s kafem na židli. Na přespání asi dobré, ale na cokoliv jiného moc ne...

Nicméně první den jsme byli rádi, že jsme ubytovaní, a vydali jsme se jenom na krátkou večerní procházku do židovské čtvrti, docela to tam žilo (ostatně minule jsme spali přímo v jejím centru a byl tam fakt rachot až do rána).

Druhý den ráno už jsme se vyzbrojili třídenní permicí na MHD a vydali se do víru velkoměsta. Nejdřív naše cesta vedla metrem na Széll Kálmán tér a odtud jsme vystoupali na Hradní vrch (Várhegy). Místo středem ulicema jsme to vzali okolo po baštách, kde byli pěkné pohledy na Budínské kopce.

řada děl před Muzeem vojenské historie

podle mapy jde o sochu husara

Od bašt jsme viděli na pozůstatky kostela Sv. Máří Magdaleny. Zůstala z něj vlastně jenom věž, kostel byl zničen za druhé světové války.

Potom už jsme nemohli vynechat zdejší největší turistické atrakce. Je to už trochu notorieta, ale tak když už jsme tu byli, nakoukli jsme taky :-)

Matyášův kostel (oficiálně je vlastně zasvěcen Panně Marii, ale častěji se o něm mluví jako o kostelu krále Matyáše) původně vznikl ve 13. století, přežil obléhání v roce 1686 (kdy došlo ke zničení okolí hradu při dobývání města z tureckých rukou, Turci ho používali jako mešitu) a v 19. století byl zgruntu přestavěn architektrem Frigyesem Schulekem, znovu byl hodně poškozen na konci 2. světové války, kdy se tady hodně bojovalo.

Rodové jméno Matyáše Korvína pochází z latinského corvus, tedy havran a tento pták se objevoval najeho heraldice i každém svazu slavné korvínské knihovny.

Kromě toho byly v Matyášově době zaznamenány pověsti o původu rodiny. Podle jedné byl Jan nemanželským synem Zikmunda Lucemburského, jehož císař zplodil s jednou transylvánskou dívkou z rodu Morzsinai. Ta prý dostala od Zikmunda prsten, jímž se měl jeho syn později prokázat. Přestože prsten odnesl havran, byl jí navrácen a podle pověsti se jím Jan Hunyadi skutečně prokázal po příchodu na Zikmundův dvůr. Havrana s prstenem v zobáku najdeme kromě Matyášova kostela i na mnohých jiných místech v Maďarsku. Mimo jiné i ve znaku Maďarské pošty.

detail havrana ze jedné z věžiček kostela- fakt má prsten

socha Sv. Trojice před kostelem

Rybářská bašta má čistě dekorativní charakter, její zvlněná bílá hradba má prý symbolizovat maďarské kmeny, jež dobily Karpatskou pánev a architekt Schulek ji navrhl jako doplněk sousedního chrámu.

před baštou je socha krále Štěpána, zakladatele uherského národa

.. a prosklený hotel Hilton postavený na pozůstatcích dominikánského kláštera a jezuitské koleje tak nějak charakterizuje dobu svého vzniku

detail z domu na Úri utca

sochy v podloubí

tenhle havran s prstenem byl na bráně u paláce

Budínský palác byl od středověku královským sídlem, na jehož osudu se odrážely osudy uherského státu. Největšího rozkvětu zaznamenal právě za vlády Matyáše Korvína, který tu nechal vybudovat nádherný renesanční palác plný tehdejších vymožeností. Po turecké okupaci (Turci okupovali Budapešť od bitvy u Moháče 1526 do r. 1686, kdy byli po dlouhém obléhání poraženi) zbyly z palácen jen trosky, které Habsburkové, noví uherští panovníci, srovnali se zemí. Postupně tu vzniklo nové sídlo, podstatně rozšířené v 19. století, žádný panovník tu ale nikdy nežil. Po první světové válce se tu usadil admirál Horthy a setrval tu až do německého puče roku 1944. Po obléhání Budína v roce 1945 zůstal palác zase v troskách (Budapešť byla na konci války obléhána Rudou armádou 5 měsíců, byly zničeny mosty přes Dunaj a Hradní vrch zůstal v troskách). Teď je obležen turisty a v budovách je spousta muzeí a galerií.

Jednou z největších zajímavostí je Matyášova fontána. Postavy z bronzu znázorňují legendu o dívce zvané Szép Ilonka (neboli krásná Helenka), která se setkala s králem na honu, zamilovala se do něj, a když zjistila jeho pravou identitu, zemřela žalem, když si uvědomila beznadějnost svých tužeb...

to je ona

Muž se sokolem představuje králova kronikáře, který příběh zaznamenal

Od fontány jsme prošli průchodem na vyhlídkovou plošinu; z druhé strany hradu jsou už davy turistů a konečná lanovky Sikló.

socha Evžena Savojského

výhled dozadu na Parlament a řetězový most Széchenyi Lánchíd

Gellért- hegy s citadelou a sochou

na jedné z vyhlídkových plošin je socha Immaculaty- zřejmě nová

Po mírných obtížích s hledáním cesty jsme sestoupili k řece na Várkért bazár a rozhodli se popojet tramvají někam, kde se bude dát najíst a odpočinout.

Shodou náhod jsme dojeli do malebné čtvrti Óbuda, ve které se (mezi paneláky) zachovalo spousta míst s malebnými patrovými domky a skoro vesnickou atmosférou.

Nedaleko Kolosy tér jsme se dobře najedli a taky objevili sochu Ference Puskáse. Sochu vytvořil slavný sochař Gyula Pauer podle fotografie, na které hraj Puskás na ulici v Madridu s malými Španěly. Proč je socha zrovna tady se mi nějak nepodařilo zjistit, nevypadá to, že by tu Puskás třeba bydlel... i když i nedaleká ulice je podle něj pojmenovaná, tak třeba jo.

Nedaleko se nachází jeden ze dvou římských amfiteátrů v Budapešti- ten vojenský (druhý je civilní a je u pozůstatků římské osady Aquincum ještě dál podél řeky). Když jsme tu byli minule, dalo se vejít dovnitř a procházet se mezi zdmi, to bylo docela dobré. Tentokrát byl všude zákaz vstupu.

Když jsme pokračovali dál ulicemi Óbudy, došli jsme až k jejímu centru v okolí Fo tér.

Kostel sv. Petra a Pavla stojí ještě před rušnou křižovatkou s nadjezdy, ostatní až za ní.

sousoší svaté Trojice

z náměstí v Obudě starém městě

mapa říká, že jde o sochu námořníka Sindibáda

Hned u náměstí je známé sousoší Imreho Vargy, jde o sochy v životní velikosti s deštníky. Vargovo muzeum je v té samé ulici.

V bývalém paláci Zichyů je muzeum Lajose Kassáka, což byl maďarský básník, prozaik, malíř, esejista.. prostě všeuměl. Od náměstí nevypadá palác nic moc, ale má hodně křídel a teprve když člověk projde do nádvoří, uvidí ty nejpěknější části.

Vzhledem k tomu, že jsme toho měli pro první den docela dost, vrátili jsme se tramvají k parlamentu a trochu krkolomně dojeli na ubytování. Budapešťská doprava je nakonec celkem jednoduchá, alespoň v centru. Stačí, aby člověk pochopil ty základní principy a už to jde dobře. Nám se to teda podařilo až následující dny :-)

Okolí Krásného Března

V neděli se udělalo překvapivě pěkně, tak jsem vzala psa a šli jsme se projít alespoň po okolí Ústí.

Vyrazili jsme z Neštěmic přes sídliště Na Vyhlídce nahoru na louky.

První zajímavá věc, kterou jsme cestou viděli, byla bývalá továrna AKO

Moje chytrá kniha o industriální topografii Ústeckého kraje říká, že v roce 1920 začal Antonín Komárek (odtud AKO) s pokusnou výrobou fotografických desek. Šlo to dobře, fotodesky dodával třeba do většiny českých nemocnic zařízených rentgenem, a tak roku 1930 mohl postavit tovární budovu, která byla první svého druhu v Československu. Jako první začal roku 1934 vyrábět 35 mm kinofilm, panchromatické filmy a 16 mm kinofilm. Továrna byla postupně rozšířena, dodávala také různé typy svitkových filmů, fotopapírů, veškerých fotochemických látek a příslušenství k vyvolávání fotografií. Kvalitativně byly filmy Ako Pan srovnávány s tehdejší světovou špičkou a pravidelně dostávaly ceny na nejrůznějších výstavách. Dnes by továrna měla být stále v provozu, vyrábí se tu prskavky a drobná pyrotechnika.

Obešli jsme sídliště Pod Vyhlídkou a loukama se vydali směrem k Žežicím. Výhledy byly překvapivě pěkné a vedro překvapivě velké..

pohled směrem k Bukové hoře

Přes Mlýniště jsme nakonec sestoupili po žluté značce k Pekelskému potoku. Pekelský vodopád jsme tentokrát minuli, nechtěla jsem, aby se Jess ráchala zas ve vodě a tak úžasné to tam zas není. Místo toho jsme ze žluté značky odbočili do kopce po takových zarostlých schodech a po cestě, která se vinula po zdejších zarostlých terasách. Kdysi dávno tu byly vinice, na části kopce jsou zahrádky. Někde jsem snad četla, že tyhle vinice budovali zajatci z první světové války, ale teď už se mi o tom nepodařilo nic dohledat

Na přelomu století to ale zřejmě bylo vycházkové místo, protože na jednom z dnes už zapomenutých míst je pěkná památka- reliéf znázorňující rodokmen rodiny Wolfrumů z roku 1881.

K reliéfu toho taky moc k dohledání není, vlastně nic. Wolfrumové patřili k nejvýznamějším ústeckým podnikatelským klanům, Karl začínal s tkalcovnou a barvírnou, byl spolupodílníkem v Duchcovském uhelném spolku, podílel se na výstavbě železnic. Karl Georg Wolfrum přivezl do města první parní stroj, inicioval založení novin, působil v komunální i státní politice. Ovlivňoval společenský život ve městě, pomáhal financovat například provoz ozdravovny pro tuberkulózní pacienty, kterou na své náklady nechal postavit další ústecký obchodník- Ignaz Petschek. 

Po smrti C. G. Wolfruma (30. května 1888) byly jeho ostatky uloženy ve výpravném mauzoleu rodiny Wolfrum na starém městském hřbitově. Po likvidaci hřbitova po první světové válce byly ostatky přesunuty do nové hrobky na hřbitově v Krásném Březně (ten je odtud asi 500 metrů). Ta je dnes bohužel ve velmi dezolátním stavu.

Na rodokmenu byly zřejmě původně i fotografie jednotlivých členů, dnes jsou už všechny zničené... škoda.

Nakléřov, Bad Gottleuba a Pirna

V sobotním deštivém dni jsme se vydali jenom na kratší výlet, ale i tak to bylo pěkné.

První zastávka byla v Nakléřově. 

Nakléřovský průsmyk (679 m.n.m.) tvoří rozhraní mezi Krušnými horami a Děčínskou vrchovinou. Vždycky v minulosti poskytoval průsmyk strategický přístup do Čech přes hraniční pohoří, vedla tu významná obchodní cesta, tzv. srbská stezka. 30. srpna 1813 tudy prošlo vojsko pruského generála Kleista s jehož pomocí byla tentýž den v bitvě u Chlumce poražena Napoleonova armáda. Generál Kleist za své zásluhy obdržel šlechtický přídomek „von Nollendorf“ tj. z Nakléřova.

Obcí Nakléřov pochodovaly armády během třicetileté války, sedmileté války, Napoleonských válek. Napoleon Bonaparte z věže místního kostela řídil boje svých vojsk.

Do konce 19. století byl Nakléřov čistě německou obcí a ani po vzniku Československa se to moc nezměnilo. Po 2. světové válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a Nakléřov byl po čase úplně vylidněný.

pohled na místa, kde stával Nakléřov od bývalé rozhledny

u silnice stojí bohatě zdobený sloup z roku 1800, býval na něm litinový kříž

Barokní kostel sv. Josefa byl postaven v letech 1679 až 1683, v roce 1956 se objevil ve filmu Dědeček automobil. v roce 1975 byl kostel odstřelen, na jeho místě měl vzniknout monumentální památník Rudé armádě. To se naštěstí nerealizovalo. Od roku 1992 se na místě nakléřovského kostela nachází prostý dřevěný kříž, darovaný německými rodáky, odsunutými po druhé světové válce.

Přes silnici stojí Kleistův pomník připomínající vítězství v bitvě u Chlumce v roce 1813. Postaven byl v roce 1913 u příležitosti stého výročí zmíněné bitvy.

Další zaniklá stavba je rozhledna Karla Weisse pojmenovaná po vedoucím představiteli Horského spolku (do roku 1923 známá jako Císařská rozhledna). Byla postavena v roce 1913 u příležitosti stého výročí bitvy u Chlumce (jak jinak). V lednu 1944 se rozhledna zřítila během prudké zimní bouře. Německé úřady měly v plánu ji po skončení války obnovit pod názvem rozhledna Adolfa Hitlera, po válce už tedy obnovena nebyla. V roce 1952 se její ruiny staly cvičným terčem ve vojenském výcvikovém prostoru, pak byly rozebrány jako stavební materiál. V současnosti existují plány na stavbu nové rozhledny... no, tak uvidíme.

tady byla rozhledna

zarostlé keři jsou tu zbytky schodů, různé kameny...

Naše další zastávka byla nedaleko lázní Bad Gottleuba. Bad Gottleuba-Berggießhübel (ano, je to jedna obec vzniklá spojením dvou) je lázeňské, dříve hornické město nedaleko Pirny. V oblasti byly ve vrcholném středověku objeveny ložiska železné rudy, stříbra i mědi. V 2. polovině 19. století bylo započato s rozvojem lázeňství, mezi lety 1909-1913 zde byl vystavěn léčebný ústav, který funguje dodnes. Jde o unikátní komplex 34 secesních budov. 

Vzhledem k tomu, že se rozpršelo, prošli jsme jenom takový okruh v okolních lesích a do města jsme ani nesešli, do lázeňského komplexu se stejně prý nedá jít a navíc pršelo.

Hned u místa, kde jsme parkovali, byl krásný smírčí kříž. Nic k němu se mi ale nepodařilo dohledat.

Poslední zastávka byla Pirna, naštěstí přestalo pršet, tak jsme se rozhodli si ještě trochu prohlédnout centrum města. Pirna není moc velké město, ale má zachované historické jádro a celkově je to docela příjemné místo.

tady jsou vidět zbytky (základy) staré brány a socha zřejmě připomínající minulost Pirny jako obchodního centra. Potěšilo, že popisky na tabulích byly i česky

vzadu věže radnice a kostela Panny Marie

Kostel Sv. Jindřicha byl zřízen jako součást dominikánského kláštera, založeného kolem roku 1300.  Od roku 1952 byl katolickou obcí postupně upravován a dnes slouží bohoslužbám. V sousedním areálu bývalého dominikánského kláštera je městské muzeum.

Dominantou města je Kostel Panny Marie postavený v letech 1502-1546. Jeho mohutná kamenná věž je sice výrazná, ale zblízka nejde vůbec vyfotit :-)

radnice

vpravo je internát dvojjazyčného Schillerova gymnázia, kde bydlí studenti z Čech

měšťanský dům

Už se připozdívalo a chtěli jsme ještě rychle do obchodu, tak jsme se teda otočili k domovu. Víc musíme projít město někdy příště, hrad Sonnenstein jsme tentokrát třeba nezvládli vůbec...