Podzimní Budapešť- část 3

Poslední den jsme se vydali na Andrássyho třídu, což je nejznámější a nejvýstavnější ulice Budapešti, která se přes více jak dva kilometry táhne od Baziliky Svatého Štěpána až k Náměstí hrdinů.

Moc nás to ale nezaujalo, došli jsme jenom k Opeře a tam vlezli do metra.

Maďarská státní opera je postavena v novorenesančním slohu s prvky baroka. Stavební práce započaly roku 1875 a dokončení se opera dočkala v roce 1884, kdy byla také slavnostně otevřena. Její stavbu inicioval císař František Josef I. s cílem předčít operní domy v Drážďanech či Paříži, což se nakonec také částečně povedlo.

Staré metro linka M1 budapešťského metra je hovorově nazývaná Földalatti a z místního metra činí nejstarší metro v kontinentální Evropě a a druhé nejstarší metro na světě hned po londýnském.

Uvedena do provozu byla již v roce 1896. Důvody k jejímu vybudování byly dva; ten první a veskrze praktický vyplýval z neutěšené dopravní situace v této lokalitě, kterou mělo vyřešit právě metro. Druhým důvodem pro její výstavbu byly, stejně jako třeba v případě Rybářské bašty či Hradu Vajdahunyad, oslavy milénia.

Dnes je linka zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO, což ji z hlediska historické hodnoty jednoznačně řadí mezi ty vůbec nejdůležitější památky v Budapešti. Zařazena byla jednak kvůli době svého vzniku, ale také díky svému řemeslnému a uměleckému zpracování. Na stanicích najdeme podpěrné sloupy s dekorativními prvky vyrobené z litiny, nápisy stanic vypálené do keramických dlaždic (těmi jsou jinak vykládané prakticky celé stanice) a řadu secesní výzdoby.

Földalatti není úplně klasické metro, jak ho známe dnes, čehož si všimnete ihned poté, co ho navštívíte. Při vstupu do něj totiž prakticky jen sejdete o pomyslné patro níž a už stojíte na nástupišti. Nejsou zde žádné desítky metrů pod povrchem ukryté tunely a nekonečné eskalátory. Linka totiž vznikla tak, že se „jen“ vyhloubil dostatečně široký a dlouhý výkop, který se po vybudování infrastruktury zakryl.

Vystoupili jsme hned u lázní Szechenyi.

Jde o jeden z největších lázeňských komplexů v Evropě. Založil je Vilmos Zsigmond, hornický inženýr, který inicioval vrty v městském parku. Provizorní lázně však časem neodpovídaly požadavkům doby, a tak byly podle plánů Győzőa Cziglera v roce 1913 vybudovány dnešní budovy lázní. V roce 1927 byly rozšířeny o dámské a pánské "lidové lázně" a letní koupaliště, v 60. letech přibyla společná termální část.

Po projití kousku parku jsme došli ke zdejší největší atrakci- hradu Vajdahunyad.

Hrad Vajdahunyad, stejně jako Rybářská bašta a Náměstí hrdinů s Památníkem tisíciletí, patří mezi památky v Budapešti, které byly vybudovány k oslavám tisíce let od obsazení Karpatské kotliny maďarskými kmeny, která se konala roku 1896. Sloužil jako kulisa oslav a nepočítalo se s tím, že by zde měl stát natrvalo. Původně byl taky postaven ze dřeva a papíru, ovšem Maďaři si ho oblíbili natolik, že bylo rozhodnuto o jeho seriózní výstavbě z kamene a cihel. Stavba byla započata roku 1904 a dokončena byla v roce 1908.

Stavba samotná je slepeninou několika architektonických stylů, a to románského, gotického, renesančního a barokního. Nejdominantnější částí celé stavby je gotické křídlo, které je replikou starého maďarského hradu. Ten dnes leží na rumunském území (Transylvánie) a podle něj je celá stavba také pojmenována – Vajdahunyad. Dnes se ve vnitřních prostorách hradu nachází Maďarské zemědělské muzeum, což je mimochodem největší muzeum tohoto zaměření v Evropě.

Gesta Hungarorum (v překladu Činy Uhrů) je kronika neznámého královského notáře pod označením Anonymus či Magister P., která vznikla okolo roku 1200 nebo o něco málo dříve ve 12.století. Oblíbenou sochou v areálu Vajdahunyadu je právě Anonymus, tento neznámý kronikář, od Miklóse Ligetiho z roku 1903. Vyfotit ji bez pózujích teenagerů nebo chichotajících se turistek byl skoro zázrak.

V parku bylo překvapivé množství stanů. Nejdřív jsme se dohadovali, jestli je to snad kemp nebo nezvykle rozlehlé tábořiště bezdomovců, abychom nakonec zjistili, že je to dlouhodobá protestní akce proti záměrům na vykácení části parku a následné výstavbě jakéhosi centra. Nějaká stavba už tu i probíhá, ale vypadá to jen na rekonstruci nedaleké vodní plochy, která slouží v zimě jako kluziště. Tak zřejmě jsou zatím aktivisté úspěšní...

Stejně jako Vajdahunyad byl i Památník Tisíciletí na nedalekém náměstí Hrdinů vybudován při příležitosti oslav tisíce let od příchodu maďarských kmenů na území Karpatské kotliny v roce 896.

Památník Tisíciletí má několik částí. Tou hlavní je uprostřed náměstí umístěný a 36 metrů vysoký sloup. Na jeho vrcholu stavitelé usadili sochu archanděla Gabriela, který v rukou svírá apoštolský kříž a svatoštěpánskou korunu králů. Na podstavci paty sloupu je pak sedm jezdeckých soch. Ty znázorňují maďarská knížata, v jejichž čele stanul kníže Arpád. Další nepřehlédnutelnou částí památníku je kolonáda tvořená dvěma čtvrtkruhovými křídly umístěnými za sloupem.  Na podstavcích těchto dvou křídel můžeme vidět dalších 14 soch významných osobností maďarské historie, především pak uherských králů. Před sloupem je potom umístěn ještě hrob neznámého vojína.

Ze severozápadu a jihovýchodu je Náměstí hrdinů ohraničeno dvěma impozantními budovami. Jedná se o Muzeum krásných umění a Dům umění.

Muzeum krásných umění

Dům umění

Sobotu jsme pojali jako den parků, tak jsme se z Městského parku přesunuli rovnou na Margaretin ostrov. Byla sobota, takže tam byla spousta lidu, ale příjemná atmosféra, spousta piknikujících, hrajících různé hry...

Markétin ostrov (Margin sziged) je 2,5 km dlouhý a 500 m široký, je pojmenován po sv. Markétě, která tu ve 13. století žila v dominikánském klášteře. Bylo tu spousta klášterů, které byly ale za turecké nadvlády zničeny.

na začátku ostrova je fontána, která mění každou chvíli intenzitu a typ tryskání, takže se na ní dá dívat fakt hodně dlouho

v parku je taky spousta starých krásných stromů

Secesní vodárenská věž z roku 1911 dnes slouží jako rozhledna a výstavní síň.

Kaple sv. Michala byla původně ze 13. století, zrekonstruována byla z ruin v 19. a 20. století, původní se dochoval jen zvon.

Na konci ostrova vedle japonské zahrady se dá najít hudební pavilon (nebo kašna), který byl postaven v roce 1936 jako replika původní kašny z roku 1820. Tu postavil strojní inženýr Peter Bodor v transylvánském městě Marosvásárhely (nyní Târgu Mureş, Rumunsko. Každou hodinu hraje hudbu a socha Neptuna na střeše se otáčí. Za 2. světové války byla skoro zničena.

Margaretiným ostrovem projíždí autobus, což je dost příjemné a dá se tak snadno dostat tam i do centra. My jsme v centru zase hledali místo, kde se najíst, ale zase jsme nebyli moc úspěšní. Příště budeme asi muset věnovat víc času domácí přípravě. Zvolili jsme tedy opět strategii odjezdu z centra a najedli jsme se nakonec (ne moc dobře) blízko jezera Feneketlen. To se nazývá "bezedné", protože prý pohltilo celý kočár. Za jezerem je obrovský neobarokní chrám sv. Emmericha, který uchovává pozůstatky sv. Emmericha (překvapivě :-), knížete kanonizovaného v 11. století.

Tohle místo mělo jednu výhodu, prošli jsme kolem chrámu a začali stoupat krásnou vilovou čtvrtí rovnou nahoru na Gellért. A šli jsme netradičně z druhé strany.

Gellért, nebo také Gellértova hora je místo velmi oblíbené turisty. Na vrcholu hory se nachází takzvaná Citadela, což je pevnost vybudována v polovině 19. století Habsburky. Dnes v ní nalezneme vojenské muzeum. Před citadelou bylo po druhé světové válce postaveno majestátní Sousoší svobody oslavující vítězství ruských vojsk.  Sousoší jako takové je složeno ze sochy řecké bohyně vítězství Niké posazené na vysokém podstavci a dalších dvou soch reprezentujících boj proti zlu a pokrok. Celkem zajímavé je, že socha byla původně vytvořena (v roce 1943) pro admirála Horthyho na památku jeho padlého syna.

Dolů jsme zamířili zhruba k hotelu Gellért,  chtěla jsem ale najít jednu sochu, která mě docela zaujala, když jsem byla v Budapešti asi před dvaceti lety, a od té doby se mi ji znovu najít nepovedlo. Jde o sochu Deszó Szaba. Vždycky jsem si myslela, že to je nějaký turecký dobyvatel nebo tak něco a teprve teď jsem si vyhledala, že jde o maďarského spisovatele známého především svými anitsemitskými názory.

Cestou dolů jsme taky shodou náhod míjeli švédské velvyslanectví, kde působil slavný zachránce Židů Raoul Wallenberg. Alespoň to jsme tak pochopili z pamětní desky. Nikde se mi k tomu nic dalšího najít nepodařilo..

Prošli jsme parkem až dolů a zboku si prohlédli hotel Gellért.
Hotel Gellért s lázněmi byl postaven na místě třinácti léčivých pramenů podle návrhů Sebestyéna, Hegeduse a Sterka mezi lety 1912 a 1918 ve stylu nejčistší secese. Ze strany od Dunaje je hotel s fasádou s okny a elegantními balkóny; ze strany hory Gellért jsou lázně imitující lázně římské: turecké kopule, indické stúpy, mušlové ornamenty, antické venuše a venkovní bazény zdobené glazovanou mozaikou. Už několik návštěv si slibuju, že tam musíme... ale pořád nic, tak příště už určitě :-)

vchod do lázní

pramen před hotelem

Na úpatí kopce je známý kostel ve skále, naproti vchodu pak stojí socha svatého Štěpána.

v pozadí Most Svobody

tahle socha mě tak nějak pořád baví :-)

Szabadság híd neboli Most Svobody byl postaven mezi roky 1896 a 1896. 16. ledna 1945 byl ustupujícími vojsky Wehrmachtu spolu s ostatními mosty přes Dunaj zničen. Obnoven byl po válce jako první a jako jediný v původní podobě.

 

Už jsme toho měli po všech těch parcích a sochách docela dost, tak jsme program ukončili. Poslední den jsme měli ještě celé dopoledne volno, tak jsme se zajeli podívat na Uměleckoprůmyslové muzeum a pak se prošli zpátky.

Uměleckoprůmyslové muzeum je mistrovským dílem maďarské secese postavené mezi lety 1893 a 1896 podle plánů Ödöna Lechnera a Gyuly Pártose. Zvenčí dominuje obrovská kupole, interiér evokuje orientální nádheru se střešními halami obklopenými dvoupodlažními arkádami. Dlaždice na střechu byly speciálně vyrobeny světoznámou firmou Zsolnay.

Cestou zpátky jsme procházeli kolem kostela sv. Josefa

Protože jsme měli ještě chvíli času, zašli jsme kousek i na hřbitov Kerepesi. Jde o nejslavnější a jeden z nejstarších hřbitovů v Maďarsku, založený roku 1847. Neměli jsme rozhodně čas ho procházet celý, ale zašli jsme alespoň k výrazné hrobce Batthyányho.

Lajos Batthyány byl uherský šlechtic, maďarský vlastenecký politik a v roce 1849 první předseda maďarské parlamentní vlády. Po porážce vzpory proti císaři byl zajat a odsouzen k smrti. Jeho hrobka je teda fakt monumentální...

Opět jsme odjížděli z nádraží Keleti, tentokrát jsem měla čas ho i vyfotit v příznivějším světle. 

Keleti pályaudvar (Východní nádraží) je největší železniční nádraží ve městě. Budova nádraží byla postavena ve stylu eklekticismu mezi lety 1881 a 1884 a patřila na svou dobu k jedné z nejmodernějších. Stavbu navrhli Gyula Rchlitz a János Feketeházy.

socha Barosse Gábora- to byl maďarský politik (narozený u Trenčína), který se zasloužil a rozvoj železniční dopravy

Poslední ráno v našem apartmánu jsem v koupelně na pračce našla pěkné  (a asi čerstvé) potkaní stopy. Ono asi není divu v těch starých barácích, ne moc zrekonstruovaných, kde máte navíc otevřené okno na pavlač. Naštěstí už to bylo po poslední noci, takže mě to spíš pobavilo.. možná jsem mohla vydírat ubytovatele, aby nám snížil cenu, jinak to prásknu v referencích :-)

Zpáteční cesta vlakem domů byla tentokrát dost utrpení. České dráhy zjevně nerozlišují mezi dálkovými spoji, kde cestují lidé s místenkou a sedí ve vlaku řadu hodin, od lokálních spojů, kde si můžou lidi stát na hlavách. Do vagónů všech EC vlaků prostě prodávají jízdenky každému, kdo si je koupí, takže výsledkem je, že i v dálkových vlacích stojí nad hlavama sedících lidí narvané chodbičky a lidi vestoje cestují klidně z Bratislavy do Prahy. Inu, proč by ne, když si to koupí že...

No, přežili jsme to a na hlavním nádraží v Praze zjistili, že v době mezi koupí jízdenky a naší cestou došlo ke změně jízdních řádů, takže náš vlak, který měl jet z Masarykova nádraží, jede o něco dřív z Hlavního. Naštěstí jsme si toho sami všimli, ale že by někoho napadlo nám to třeba nějak oznámit, když máme jízdenku se špatně vypsaným časem a místem odjezdu, to ani náhodou.

Ono na té zpáteční cestě už člověk tak nějak chápe, že nemůže nic očekávat, všechno už si vybral, a jenom chce být doma. To špatné beztak do příští cesty zas (asi) zapomene :-)

Podzimní Budapešť- část 2

Druhý den jsme se rozhodli podívat na druhý břeh Dunaje a projít co nejvíc z Pešti. Nedaleko ubytování jsme vždycky cestou na tramvaj procházeli kolem paláce New York.

Čtyřpatrový palác byl postaven v letech 1891-95 pro americkou pojišťovací společnost. Perlou budovy byla svého času "nejkrásnější kavárna na světě", mezi lustry z benátského křišťálu a nástěnnými malbami Károly Lotze a Gusztáva Mannheimera se scházela tehdejší společenská smetánka. Dneska tam je v každou denní dobu spousta japonských a jiných turistů. Já jsem ovšem byla měkká a bylo mi hloupé vloudit se dovnitř za účelem focení, takže fotky toho skvostného interiéru nemám :-)

Prohlídku Pešti jsme začali zcela klasicky u Parlamentu. Cestou jsme míjeli pěkné ukázky budapešťské Sorely- dnešní budovy Ministerstva obrany.

pohled na budínský hrad a okolí

Kolem Parlamentu je strašná spousta pomníků a soch. Maďaři vůbec sochy a památníky milují, vlastně svou historii a významné momenty asi celkově. Výsledkem je fakt velká koncentrace všech možných soch, cedulí, tabulí a výjevů, zjevná je snaha o co největší monumentalitu... ideálem je sousoší v nadživotní velikosti z bronzu. Člověk se snaží zapamatovat si hlavní jména, co se na pomnících opakují, ale po čase bohužel začne mít ve všech těch Rákoczich, Hunyádych a Tekelych strašný zmatek a svou snahu vzdá (teda možná ne každý člověk, ale já teda jo).

tohle je třeba památník Istvána Tizsa, maďarského předsedy vlády v roce 1903, v r. 1918 byl zavražděn vojáky, kteří mu zazlívali maďarskou účast v 1. světové válce

Parlament neboli Országház, v doslovném překladů Zemský nebo Státní dům, vznikl v 19.

století, protože politici cítili potřebu stavby nové, dostatečně reprezentativní  vládní budovy. Maďarská vláda totiž neměla své stálé sídlo.  Byla vyhlášena mezinárodní soutěž, kterou nakonec v roce 1882 vyhrál známý maďarský architekt Imre Steindl. Stavba začala v roce 1885 a inaugurace budovy proběhla v roce 1896, plně dokončena však byla až v roce 1904. Exteriér budovy byl navržen převážně v novogotickém slohu, ale například kupole je novorenesanční a interiér je novorenesanční a novobarokní. Budova je do jisté míry podobná paláci ve Westminsteru.

Asi sto metrů od předchozího sousoší je památník Lajose Kossutha, což byl nejvýznamější představitel Maďarské revoluce 1848-1849, hrdina národního boje za svobodu a nezávislost. První památník tu byl odkryt v roce 1927, ale byl kritizován pro příliš melancholickou atmosféru. V roce 1950 byl "pesimistický" památník odsunut do města Dombóvár a vznikla nová, optimističtější bronzová socha Kossutha se zdviženou rukou. V roce 2012 byla zahájena celková rekonstrukce náměstí (jmenuje se nám. Lajose Kossutha, jak jinak), v jejíž rámci byla vytvořena kopie původní skupiny soch.

po dalších 200 metrech další socha :-)

socha Františka II. Rákocziho- sedmihradského knížete a vůdce neúspěšného protihabsburského povstání 1703-1711

Naproti Parlamentu je Národopisné muzeum, které je považováno za největší svého druhu v Evropě. Stavba vznikala v letech 1893-1896 podle projektu architekta Alajose Hausmanna, mísí se tu renesance, baroko i klasicismus. 

O pár kroků dál je pro změnu socha Imre Nagyho, maďarského reformního politika a premiéra, který se během povstání v roce 1956 postavil na stranu povstalců a vyhlásil neutralitu Maďarska. Po porážce povstání byl po vykonstruovaném procesu popraven.

.. a pro změnu socha Ronalda Reagana o pár metrů dál, už na náměstí Szabadság tér. (náměstí Svobody)

socha stojí přímo naproti památníku sovětských vojáků padlých při osvobozování Budapešti v roce 1945

Na druhé straně náměstí je pro změnu nový památník obětem německé okupace Maďarska, který vzbudil silné kontroverze; znázorňuje archanděla Gabriela jako symbol Maďarska, na nějž se vrhá německá orlice. Socha musela být instalována v noci za asistence policie, její odpůrci okupují dodnes její okolí a poukazují hlavně na to, že Orbán překrucuje historii a snaží se tvrdit, že za všechno špatné mohou jen Němci. Maďarské úřady se přitom aktivně účastnily všech protižidovských akcí.

více např. zde: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/342894-pamatnik-v-budapesti-postavili-pod-rouskou-noci-odpurci-budou-dal-protestovat.html

okolí sochy je polepeno řadou protestních textů a fotografií z války poukazujících hlavně na pronásledování a vraždění Židů

Kousek od náměstí je budova bývalé Poštovní spořitelny (Országos Postatakarékpénztár) v ulici Hold. Když v roce 1901 Ödön Lechner (1845 - 1914), jeden z nejvlivnějších architektů maďarské secese, tuto budovu dokončil, okamžitě se mu od současníků dostalo uznání. Průčelí opatřil Lechner symboly zlatých včel, lezoucích po čtyřhranných sloupech, aby dopravily své úspory až do kupole ve tvaru úlu.

nádherná je prý taky střecha ze zelených, žlutých, modrých a hnědých šestihranných dlaždic plná květin, andělských křídel, tureckých turbanů a dračích ocasů.
Když se jeden z Lechnerových žáků svého učitele zeptal, proč vytvořil tak okrasnou střechu, když ji z ulice nikdo neuvidí, mistr prý odvětil: "Ptáci ano."

Cestou na Erzsébet tér jsme si odskočili podívat na baziliku Sv. Štěpána. Původně jsme si mysleli, že se podíváme dovnitř na tu ruku, ale byla tam taková fronta už jenom na lístky, že jsme si to rozmysleli a šli radši hledat nějaké záchody (taková městská klasika halt :-)

Římskokatolická bazilika sv. Štěpána je nejvýznamnější duchovní stavbou v Maďarsku. Je pojmenována na počest prvního uherského krále a světce Štěpána (975–1038), jehož mumifikovaná ruka je uložena v relikviáři.

Na náměstí Erzsebét tér je hned za fontánou umístěno ruské kolo, jízdy jsou ale poněkud předražené, takže se tam ani turisté nehrnou, a to je v Budapešti co říct...

Po Váci útca jsme pak zamířili k Velké tržnici.

Váci utca (česky Vácká, nebo Vacovská ulice, německy Waiznergasse, podle města Vác neboli Vacov) je nejstarší budapešťská obchodní ulice, je přeplněná a na každém kroku vás oslovují naháněči do restaurací, což teda nesnášim. Když ale procházíte Peští, těžko se jí vyhnete...

Ve Velké tržnici se nám při poslední návštěvě fakt líbilo, připadalo nám to tam takové autentické a vůbec prostě pěkné. Chystali jsme se dát si tam proslulý langoš nebo něco jiného a koupit nějaké ovoce. Možná to bylo tím očekáváním, ale mně osobně tržnice tentokrát poněkud otrávila- celá byla neuvěřitleně natřískaná turisty, jídelní částí se nedalo skoro ani projít, natož se tu najíst. Když jsme si chtěli vybrat broskve, prodavač nás okřikl, ať na to nesaháme. Tady je prostě zvykem, že člověk řekne, co chce, a prodavač mu to sám nandá, žádné přebírání... No, vypadli jsme bez nákupu a jeli se najíst jinam.

Tržnice je z roku 1896, s ocelovou konstrukcí

Večer jsme se vydali do lázní Király, z toho ale fotky (naštěstí) nemám. Bylo tam fakt hodně turistů, z toho hodně českých :-), možná jsme měli místo v pátek jít spíš ve čtvrtek. Ale jinak to bylo fajn, malé, komorní atmosféra, lehce zašlé, prostě pěkné. Cestou z lázní, po pivu na nedaleké zahrádce jsme se trochu prošli po nábřeží. Kupodivu můj obyčejný automat dokázal vyfotit i nasvícené stavby cestou.

protestantský kostel Szilágyi Dezső

Naše jediná procházka po nejslavnějším mostě. Řetězový most vznikl v letech 1839-1849 podle návrhu uherského hraběte Istvána Széchenyiho z roku 1839, po němž je pojmenován.

Na druhé straně řeky jsme procházeli kolem slavné sochy Malé princezny. Původní socha měří jenom 50cm a byla vytvořena v roce 1972 László Martonem podle jeho dcery, která si často hrála na princeznu. Zvětšená kopie byla v roce 1990 umístěna naproti hradu.

Tramvajema jsme se nakonec už docela unavení úspěšně dostali zpátky do apartmánu, bylo toho protentokrát už dost...