Bílina a Bořeň

Bílinou jsme doteď vždycky jenom projížděli a ze silnice to nevypadalo na úplně marné město :-) A taky vzhledem k tomu, že na Bořeni jsem byla asi tak před dvaceti lety a moc jsem si to zrovna nepamatovala, jsme se v sobotu rozhodli tenhle rest napravit a na menší výlet na Bořeň se vydat.

Protože auto je v servisu, sedli jsme v Ústí nad Labem Západ na vlak a do Bíliny pěkně v klidu dojeli vlakem.

Vlakové nádraží v Bílině bylo vystavěno jako součást přeložky tratě z Mostu do Oldřichova v roce 1968. Asi před 6 lety byly zbourány budovy v okolí nádraží a bylo tam postaveno nákupní centrum. Okolí nádraží to nakonec asi i prospělo..

Město Bílina vzniklo jako přemyslovské hradiště. V 11. století se v podhradí rozrůstala osada a ve 13. století přešla osada v městečko.  To se později proslavilo zejména díky léčivým pramenům nazývané Bílinská kyselka. Od počátku 19. století se město zapsalo v novodobé historii jako lázeňské a proslulo svými léčebnými lázněmi s přírodní minerální vodou.

Do centra jsme od nádraží procházeli kolem bývalé synagogy. Ta vznikla v roce 1895 přestavbou staršího obytného domu,  bohoslužby se zde konaly do roku 1938. V poválečném období budova opět získala svůj obytný charakter, oprava začala v roce 2011.

Od synagogy jsme prošli na náměstí.

Dominantou náměstí je 68 m vysoká barokní radnice, vystavěná v letech 1908 - 1911 podle projektu vídeň­ského architekta Schmieda. První zasedání městské rady v no­vém sídle se konalo 18. srpna 1911. Roku 1908 slavila monarchie 60 let vlády císaře, proto byla novostavba podle tehdejších zvyklostí pojmeno­vána Jubilejní Radnicí císaře Františ­ka Josefa I.  

Kousek od náměstí je arciděkanský kostel sv. Petra a Pavla a nad ním zámek. Barokní zámek vznikl přestavbou hradu, je veřejnosti nepřístupný.

kostel sv. Petra a Pavla

centrum zábavy.... docela pobavilo :-)

Po zelené značce jsme prošli centrem města i okrajovou vilovou čtvrtí a konečně odbočili kolem zahrádek k lesům a loukám. Náš cíl Bořeň se nám ukázal v celé kráse :-)

pohled na Bílinu a elektrárnu Ledvice

Bořeň (něm. Borschen) je největší povrchový znělcový (fonolitový) útvar ve střední Evropě. V třetihorách byla při sopečné činnosti nadzvednuta podložní rula a do vrstev druhohorních křídových slínovců se vklínil mohutný útvar fonolitu. Ve čtvrtohorách byl fonolit erozí vypreparován a vytvořil unikátní kupu. Už v 17. století opěvoval zdejší přírodu Bohuslav Balbín, v roce 1791 tu byl přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt, na Bořeň opakovaně vystoupil i slavný německý básník a milovník přírody J. W. Goethe (jak jinak :-).

Výstup byl docela v pohodě, bylo tam překvapivě hodně lidí.

na odkrytých částech kopce se nachází vzácná květena (hvězdice alpínská, lýkovec)

první vyhlídka směrem k Mostu asi v půlce stoupání

směr Středohoří

dole je vidět lázeňský areál, náš další cíl

Trochu kluzkou cestou (ovšem dolů to bylo horší) jsme se vydrápali až na vrchol. Ten je proslulý kruhovými výhledy, dneska to ovšem bylo trochu slabší, ani Milešovka nebyla vidět...

úplně vzadu vykukuje Most s Hněvínem, v popředí výrazný Zlatník

Bílina, vzadu Ledvice

Středohoří moc vidět není...

Pod kopcem je stará chata, která byla postavená v r. 1928, dlouho tu bývala restaurace a penzion, dnes je už pro turisty uzavřená.

Kousek od chaty bývala za první republiky Alpínská zahrádka neboli Alpinum (Borschengarten) založená v r. 1929  Franzem Kotrbou. Ten založil na úpatí Bořně alpskou zahradu, ve které rostly různé druhy růží, vřesu, cyprišů. Hitem se však staly skalničky. Záměrem bylo seznámit prostý lid s dovezenou alpskou květenou a předevsím s květenou hory Bořně, která se řadí nepochybně mezi nejvýznamnější a nejzajímavější botanické lokality v České republice. Květena území čítá téměř 500 druhů vyšších rostlin. Bořenská zahrada byla později obohacena o další část, a sice o jakýsi park lesní a domácí zvěře.

Po válce zahrada zanikla a byla rozebrána na skalky místních zahrádkářů. Dodnes zbyla jenom brána, kamenné terasy a opuštěné schody. Fakt zajímavé místo, o kterém jsem netušila a na které nás zavedla místní keš.

zarostlé schody

takhle to tu kdysi vypadalo

Po zelené značce jsme se už jenom spustili dolů k silnici, kterou jsme podešli, a vypravili se na průzkum lázní. 

Z dětství si je pamatuju jako totálně zničené a zarostlé místo, které se nám líbilou svojí atmosférou zašlé slávy. Teď to tam vypadá úplně jinak, překapilo mě, jak je to všechno krásně upravené. Dle všeho po restitučních časech lázně koupila firma Bohemia Healing Marienbad Waters, která provozuje stáčírnu, minerálku úspěšně prodává a do budov investovala spoustu peněz. Našla jsem třeba rozhovor, kde manažer ze společnosti vypráví o tom, že ve své kategorii je bílinská kyselka nejlepší na světě a chtějí tu zřídit školicí středisko i vysokou školu (!). No, uvidíme :-)

https://usti.idnes.cz/rozhovor-mf-dnes-s-manazerem-bilinske-kyselky-karlem-bastou-pr0-/usti-zpravy.aspx?c=A170323_2314304_usti-zpravy_vac2

Léčivé účinky místní alkalické kyselky znali již Přemyslovci, kteří odpařováním vody získávali léčivou sůl. Od 17. století získala léčivá kyselka věhlas i za hranicemi města. V druhé polovině 18. století nechali Lobkovicové vybudovat v Bílině lázně. V roce 1782 byl otevřen nově postavený léčebný pavilon a kolonáda. Lázeňské novorenesanční budovy byly postaveny v roce 1885 až 1900, včetně empírové kolonády. V areálu lázní je postaven pomník lázeňskému lékaři F.A.Reussovi, kterýž se zasloužil značnou měrou o rozkvět lázní. Mezi lázeňské hosty patřili J. W. Goethe, Karel Havlíček Borovský a cestovatel A. Humboldt.

hlavní budova, ve které je stáčírna

vlevo "inhalárium"

památník F.A. Reusse, lázeňského lékaře

vzadu vykukuje Bořeň

Amfiteátr a letní kino v parku

pohled rozbitým oknem do starého altánku s pramenem Bílinské kyselky

starý altánek s pramenem

lesní kavárna "Kafáč"

most na kraji parku už cestou ven

Vzhledem k tomu, že už při prohlídce parku začalo lehce pršet, byli jsme docela rádi, že hned před parkem je útulná hospoda a zastávka vlaku, na kterou jsme zamířili. Cesta vlakem zpátky se teda trochu zdramatizovala, protože v Teplicích musela přijet záchranka pro strojvůdce našeho vlaku, který prý zkolaboval... No, nakonec jsme přestoupili na rychlík a v pohodě dojeli do Ústí. Snad se pan strojvůdce rychle zotaví, my jsme rozhodně byli docela rádi, že se mu to nestalo někde cestou v plné rychlosti...

silvestrovské Prášily

Po vánočním cestování přes celou republiku ze západu na východ jsme se pro změnu vypravili ze severu na jih a na Silvestra vyrazili do šumavských Prášil.

Na Šumavě bylo překvapivě hodně sněhu, takže cesta tam byla docela zajímavá, ale do Prášil jsme dojeli nakonec bez problémů. Byli jsme ubytovaní v chatě Klubu českých turistů. Jak nám posléze vysvětlili přítomní turisté, postavili si ji sami v devadesátých letech a od té doby tam každý rok jezdí. My ostatní menší skupinky (chata je fakt hodně velká) jsme se tam dostali jen díky tomu, že skalních turistů ubývá, přestávají jezdit, a tak se místa uvolňují. Nicméně pán, který nás o silvestrovském večeru oslovil, tak nějak naznačoval, že bychom se měli do činnosti klubu taky zapojit, turistické trasy nemá kdo značit, mladších lidí je tam třeba a tak :-) no uvidíme...

Prášily vznikly v 18 století, kdy tu byly založeny sklárny těžící z množství nedotčených lesů všude kolem. Lorenz Gattermayer tu založil dvě sklárny (Hořejší a Dolejší) na výrobu zrcadlového skla s brusírnami a leštírnami. Po sedmileté válce koupil statky hrabě Kinský a sklárny pronajal Christianu Ferdinandu Abelemu. Za Abelů se prášilské podniky rozrůstaly, v roce 1787 v obci otevřeli školu a o šest let později začali se stavbou kostela. Počátkem dvacátých let 19. století prášilské sklárny i jejich doplňkové provozy zanikly kvůli stavbě Vchynicko - tetovského plavebního kanálu (zajistil lepší prodej dřeva do vnitrozemí než jeho neefektivní využívání ve sklárnách). Do opuštěných domků sklářů se nastěhovali dřevorubci a lesní dělníci. V roce 1918 koupil objekty bývalých brusíren Kašpar Eggerth a zařídil v nich papírny. Poslední majitelkou podniku byla papírnice Marie Eggerthová-Böhmová. Za ní se ještě ve 30. letech 20. století vyráběl v papírnách ruční papír. Ten používal rád Josef Váchal, který tu byl častým hostem. 

Panství Prášily a Dlouhá Ves náleželo před první světovou válkou Schwarzenberkům, majetek přešel do rukou státu v letech 1929 až 1930.  Za Schwarzenberků byly Prášily známy také jako centrum společenského a hudebního života horní Šumavy. Živo bývalo zejména v hostinci U tetřeva, kde bylo kasino a k tanci pravidelně vyhrávala dechovka. Hudební archivy zaznamenávají dokonce prášilský valčík a polku.

 

Katolický farní kostel byl postaven v letech 1802 - 1803 na místě dřevěné kaple z 1756. Po zabrání obce do vojenského újezdu (5.2.1952) byl přestavěn na kulturní dům - promítalo se zde, poté sloužil jako tělocvična. Kostel nebyl udržován, proto byl v 70. letech opuštěn a poté, co se začala naklánět věž, KS SPP Plzeň vydala 14.11.1977 souhlas se zbouráním, odstřelen byl 4.1.1979.

stará brána mezi bývalým kostelem a farou

stará fara zůstala na svém místě

pěkný nákres, jak se kostel využíval. Vtipné je hlavně to, jak v 60. a 70. letech byl v kostele kulturní dům, výčep a tělocvična...

Z kostela zůstaly jenom základy, které navíc v době naší návštěvy byly pod sněhem. Vzadu mezi těmi stromy je ještě starý hřbitov, který se upravil z ruin za pomoci příspěvků potomků původních odsunutých obyvatel. Tam jsme ale byli za tmy, takže fotky nemám.

Při prvním (a posledním) našem běžkovýletě jsme zamířili po zelené značce směrem na Hůrku a vraceli jsme se za vytrvalého sněžení a vichřice přes Vysoké Lávky a Prášilský Potok zpátky.  Cesta na Hůrky byla sice vytrvale do kopce, ale jinak příjemná, ještě tolik nefoukalo.

Hůrka je zaniklá sklářská ves. Kromě skláren, kostela a obytných budov tu stával zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna. Po odsunu německého obyvatelstva tu byl vojenský prostor se střelnicí a všechny budovy byly zničeny s výjimkou hřbitovní kaple

bývalou obec připomíná chráněné stromořadí

vzadu je vidět jediná zachovaná budova- bývalá hřbitovní kaple

V kryptě hřbitovní kaple svatého Kříže bylo původně pochováno (ve skleněných rakvích) 23 členů sklářského rodu Abelů včetně jejich rodinného lékaře MUDr. Josefa Klostermanna. V roce 1952 skupina podnapilých vojáků z nedaleké posádky násilím vnikla do krypty a rakve rozstřílela. Poté se prý někteří z nich pokoušeli s mrvými tančit. Nakonec pozůstatky této akce zahladili zakopáním na hůreckém hřbitově. Do několika měsíců poté prý všichni tito vojáci postupně zemřeli na infekci.

Cestou zpátky jsme to vzali po žluté k rozcestí Prášilský potok a potom podél silnice do Prášil. Pod lesem se ukázaly pěkné výhledy z místa, kde bývala obec Vysoké lávky (Hohenstegen).

Osadou procházela stará Vintířova stezka od Dunaje přes Hartmanice do Sušice. Byla tvořena 17 staveními a bydlelo tu 79 obyvatel. Po 2. světové válce byla srovnána se zemí.

Cestou zpátky podél silnice sněžilo a fakt hodně foukalo, takže pohodlná a celkem rovná cesta byla dost utrpení...

Na Silvestra došlo ke změně počasí- v noci pršelo a přes den bylo snad 10 stupňů, takže všechno masivně tálo. Rozhodli jsme se tedy pro pěší vycházku na Frantův most a Gsenget.

Sníh byl hodně rozměklý a na začátku cesty i docela chyběl, když jsme ale vystoupali ke Gsengetu, už se to místy bořilo docela dost. Potkali jsme ještě jednu skupinu chodců se psem a zrovna v místě, kde si psi začali hrát, se vzadu vynořil jediný běžkař, který si (samozřejmě) mumlal nadávky, když nás míjel :-)

Jestli ovšem nepřipadne, jsou tam ty neprojeté stopy stejně k ničemu.

Frantův most

Gsegnet je dnes zaniklá osada, založená v roce 1772 za tehdejších majitelů panství Kinských. Prvním osadníkem byl jistý Johann Georg Frisch, který zde spolu s pěti dalšími muži podnikl mýcení hraničního lesa. V roce 1910 tu bylo šest domů s 30 lidmi, všichni se živili hlavně zemědělství a hlásili se k německému jazyku.

A to byl poslední výlet roku 2017...