Z Kouřimi do Českého Brodu

V sobotu jsme se vydali na menší výlet kombinovaný s autovýletem a to směrem do Kouřimi.

Kouřim je krásné městečko, což už zjistilo velké množství filmařů. A ani se jim nedivím, na některých místech včetně náměstí se dochovala parádní stará dlažba a vůbec je to tu celé malebné.

Město Kouřim vzniklo ve staré sídelní oblasti Čech, v místech starého pravěkého osídlení, jehož počátky sahají do mladší doby kamenné (4. tisíciletí př. n. l.). Královské město tu založil pravděpodobně český král Václav I., a to již před rokem 1250. Prvními osídlenci byli němečtí kolonisté ze Saska. První písemná zmínka o městě je z roku 1261. V roce 1334 zničil Kouřim požár, město ale bylo díky iniciativě tehdejšího moravského markraběte a zemského správce Karla (pozdějšího císaře Karla IV.) rychle obnoveno. V letech 1402-03 bylo město i celý kraj postiženo těžkým drancováním uherského vojska. V roce 1421 se kouřimští radní bez boje vzdaly husitskému vojsku, nicméně při obsazování města bylo vypáleno cisterciácké probošství sv. Martina.

Velkou pohromou byla pro vzkvétající město třicetiletá válka, která ukončila postavení Kouřimi jako jednoho z nejvýznamnějších měst Českého království, a také násilná rekatolizace v 1. pol. 17. století, která vyhnala do emigrace značnou část inteligence.

Město pak postupně upadalo a ocitlo se na periferii veškerého dění, ovšem díky tomu si zase dodnes uchovalo naprosto jedinečnou atmosféru dávno zašlých časů a tento „genius loci“  

Město bylo vystavěno na půdorysu půlkruhu vypjatého k východu, s rozlehlým náměstím uprostřed a obehnané mohutným opevněním Náměstí má rozlohu 16 250 m² a je jedním z největších náměstí středověkých měst v České republice, poprvé bylo vydlážděno již v roce 1536. Většina měšťanských domů byla do dnešní podoby upravena po velkém požáru města v roce 1811. Uprostřed jižní části náměstí stojí původní středověká radnice a v jeho jižním koutě kostel sv. Štěpána a zvonice.

My jsme zaparkovali na náměstí, obhlédli informační centrum a místní možnosti občerstvení a pak jsme se vydali směrem ke kostelu.

Arciděkanský kostel byl budován současně se stavbou města v 60. letech 13. století jako trojlodní bazilika a je zajímavou ukázkou tzv. burgundského slohu. Chrám se přes četné požáry zachoval téměř v původní podobě. Poslední požár (1670) byl nejničivější, neboť při něm shořely i kostelní věže se spojovacím mostem a střechy nad celým chrámem. Další požáry v letech 1687 a 1690 dovršily dílo zkázy. Třicetiletou válkou zničená Kouřim neměla prostředky na obnovu, takže na ni vyhořelý chrám čekal 17 let. Barokní oprava se protáhla až do roku 1740, kdy snížené kostelní věže dostaly dnešní zastřešení.  

Ze zrušeného kostelního hřbitova je možné obdivovat náhrobky vsazené do obvodových zdi chrámu.

Od kostela jsme se malebnými uličkami po žluté značce dostali na rozcestí u kouřimského lomu. Skoro mě to překvapilo, jaké se kousek od centra nacházejí dramatické skály. Musela jsem tu kdysi dávno být, ale nepamatuju si to ani trochu.

Po žluté značce jsme vystoupali k Lechově kameni a pokochali se odtud výhledem na město.

Název skalky pochází zřejmě z 19. století a je odvozen od bájného knížete Lecha, který měl být bratrem praotce Čecha. Když se Čechův lid usadil pod Řípem, Lech a jeho věrní vyrazili dál na východ. Čech se s nimi loučil nerad a naléhal na bratra, aby mu z místa, kde se usadí, dal znamení ohněm a kouřem. Lech tak učinil a od těch dob se místo, které si vybral, nazývá Kouřim. Alespoň tedy podle kronikáře Václava Hájka z Libočan...

Jen o kousek dál je místo, kde stávalo slovanské hradiště zvané Stará Kouřim. Podle archeologů to bylo jedno z největších slovanských hradišť v Čechách. Slované se tu usídlili už v 6. století a k největšímu rozkvětu své hradiště přivedli v 9. a 10. století. Při vykopávkách se tu našly kromě řady hrobů i základy zvláštní stavby, která byla sice jen asi pět metrů široká, ale zato devadesát metrů dlouhá. Snad se v ní scházeli bojovníci z družiny místního vládce a nebo se jednalo o místo, kde se před přijetím křesťanství provozovaly nějaké náboženské obřady.

Dneska je tu kaplička sv. Víta.

Z vršku jsme sešli k silnici a cestou narazili za plotem na stádo daňků.

Naše další cesta vedla po místních asfaltkách do obce Toušice a potom po modré značce podél potoka Výrovka zpátky. Docela nás potěšilo, když část silnice byla čerstvě vyasfaltovaná a pro auta uzavřená.

V Kouřimi jsme se občerstvili v kavárně na náměstí a pokračovali do Klášterní Skalice. Tohle místo jsem doteď znala jenom z fotek a vždycky jsem se sem chtěla i podívat.

Za Karla IV. tu vznikl v roce 1357 poslední cisterciácký klášter v Čechách, pojmenovaný „ad Graciam beatae Virginis“. Jeho fundátorem byl Dietrich von Portitz, listinou ze dne 12. listopadu 1357 potvrdil fundaci pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Odtud víme, že základní kámen kláštera položil olomoucký biskup Jan za účasti samotného císaře Karla IV. a mnoha duchovních a světských hodnostářů. Bulou z 12. prosince 1357 potvrdil v Avignonu fundaci papež Innocenc VI. 

V listině ze dne 8. listopadu 1400 vzal král Václav IV. klášter do své ochrany a v roce 1419 osvobodil klášter od berní na dalších dvacet let. Ale už v dubnu 1421 bylo nedaleké město Kouřim obsazeno husity a lze předpokládat, že tehdy došlo i na klášter ve Skalici, který husité zničili. Byly tu ještě pokusy o obnovení kláštera, ale po josefínských reformách byla budova obnoveného kláštera přestavěna na zámek.

Z někdejšího kláštera se zachoval pilíř, který stával v křížení klášterního kostela, dále část zdiva klášterního chrámu a nevelké části konventní budovy.

Je teda pravda, že na fotkách to vypadá trochu efektněji než ve skutečnosti. Kromě sloupu tu nic není, do vedlejší budovy je vstup zakázán.

My jsme tedy po obhlídce popojeli o kousek dál do Lipan k mohyle slavné husitské bitvy.

výhled od mohyly do kraje

Bitva u Lipan se tu odehrála v neděli 30. května 1434. Vojáci utrakvisticko- katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech. Porážka sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné straně uzavřít dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v zemích Koruny české.

Lipanská mohyla Karla Koutka byla odhalena roku 1881. Už před jejím vznikem se tu konala řada táborů lidu, v roce 1918 se tu konal protestní tábor, na kterém poslanec Emil Špatný vyjádřil naději, že příští tábor bude už vládnout český lid. V roce 1939 tu přísahalo věrnost 23 československých generálů, dodnes se tu každý rok konají vzpomínkové akce.

Cestou domů jsme se krátce zastavili ještě v Českém Brodě. Dominantu náměstí tvoří kostel se zvonicí.

Na místě dnešního děkanského kostela sv. Gotharda stával románský kostelík, který nechal vystavět biskup Jan I. Původní románské zdivo se dochovalo jak v lodi, tak v sakristii. V rané gotice byl kostel přestavěn na trojlodní baziliku se dvěma věžemi v průčelí. Na její výstavbě se podílela arrasovská stavební huť. Kostel byl poškozen za husitských válek a obnoven ve stylu vrcholné gotiky. Další úpravy proběhly za renesance, podstatněji však jeho dnešní podobu ovlivnilo až baroko. Tehdy byly zbourány gotické věže a vybudováno nové průčelí. Poslední úpravy proběhly na začátku 20. století.

 

Cestou domů jsme se ještě chtěli stavit u nedaleké tvrze v Tuchorazech, ovšem potvrdilo se, že je pro nás asi zakletá. Už minule jsme ji nezvládli a tentokrát je tam nějaká silniční uzavírka, která nás odklonila zpátky k hlavní silnici, do centra se vůbec dojet nedalo. No, tak ji halt necháme zase na příště.

Sázavský klášter a okolí

V krásném sobotním počasí jsme se (konečně!) vydali taky na výlet. 

Tentokrát jsme dojeli kousek pod Stříbrnou Skalici, kde jsme zaparkovali u hospody Na Marjánce. Odtud jsme se po červené značce vydali po celkem frekventované silnici směrem k Sázavskému klášteru. Cesta naštěstí brzo ze silnice odbočila a vystoupala na hřebínek táhnoucí se podél řeky.

První vyhlídka, na kterou jsme vystoupali, se jmenuje Kříž na skále. 

kříž na skále tam taky je

dokonce dva

a výhled na řeku...

Na stromě visela cedulka s místní pověstí, smutnou samozřejmě...

Kousek dál je další hezká vyhlídka, nazvaná Rufusova. Tam mi došla baterka do foťáku, jak jinak...

Po červené jsme pokračovali ke kapličce sv. Prokopa a dál ke kapli svaté Anny u hřbitova. Potom už jsme sešli vilkovou čtvrtí přímo k Sázavskému klášteru.

Tady to máme rádi. Naposledy jsme tu byli před víc než čtyřmi roky, pokaždé je tu příjemně, málo lidí a taková poklidná atmosféra. Možná je to teda tím, že jsme tu nikdy nebyli v plné sezóně, anebo máme jen štěstí. 

obrázek není skoro vidět, ale zcela jistě tam bude něco se svatým Prokopem a ďáblem..

Počátky sázavského kláštera jsou spjaty s osobou sv. Prokopa (+ 1053). Kníže Oldřich roku 1032 založil na ostrohu v ohybu řeky Sázavy nový klášter, do něhož byl jako opat uveden právě sv. Prokop. Liturgie v novém klášteře probíhala ve staroslověnštině a díky přízni knížecí rodiny se sázavský klášter brzy stal centrem staroslověnské kultury u nás a udržoval kontakty s podobnými centry po celé východní Evropě. 

Historie staroslověnské liturgie na Sázavě skončila definitivně rokem 1097, kdy Vratislavův syn Břetislav II. slovanský konvent rozehnal a opatem dal jmenovat břevnovského probošta Dětmara. Sázava se tedy změnila v klášter latinského ritu, ale tradice literární tvorby přetrvala. V 70. letech 12. století v tomto klášteře vznikla kronika Mnicha sázavského, jedno z významných děl českého středověku. V té době existoval už i cyklus svatoprokopských legend, které dokreslovaly úsilí o kanonizaci zakladatele kláštera. Opat Prokop byl svatořečen roku 1204.

V návaznosti na tuto událost byla započata výstavba nového klášterního chrámu. Románská bazilika byla postupně přeměňována na rozlehlý síňový kostel v gotickém stylu. Po roce 1315 se začal stavět i nový konvent, ale do husitských válek nebyl dokončen. Ani kostel nebyl dostavěn a dodnes stojí jeho obvodové zdivo s věží jako připomínka velkých plánů.

Husitské války znamenaly pro Sázavu zkázu, stejně jako pro jiné kláštery. Zamýšlený velkolepý chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele nebyl dokončen, protože v roce 1421 byli řeholníci rozehnáni a klášter i jeho majetky se dostaly do rukou pánů z Kunštátu. Roku 1502 jsou jako majitelé Sázavy uváděni Slavatové z Chlumu, ale jejich majetek byl v roce 1547 zkonfiskován ve prospěch královské komory kvůli účasti v odboji proti Ferdinandovi I.

Činnost kláštera byla částečně obnovena až po roce 1663. Budovy byly raně barokně přestavěny pod vedením Václava Víta Kaňky, který při přestavbě vycházel z původní gotické podoby kláštera. Chór nedostavěného chrámu byl zaklenut a vznikl tak nový konventní kostel, který byl později po roce 1789 zasvěcen sv. Prokopu. Vrcholně barokní přestavba podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera po ničivém požáru roku 1746 dala komplexu zcela novou podobu. Gotické budovy byly zbarokizovány a křídla konventu byla rozšířena.

Roku 1785 byl Sázavský klášter v rámci josefínských reforem zrušen a přešel opět do soukromých rukou. Sloužil pak jako venkovské  sídlo zámeckého charakteru, což si v 19. století vyžádalo další stavební úpravy. Bylo například zbořeno křídlo se středověkou vstupní jižní bránou. V 70. letech 19. století pak bývalý konvent dostal neorenesanční fasády. V prostoru staré zahrady byla po terénních úpravách zřízena okrasná francouzská zahrada. Nedávný archeologický výzkum v těchto místech odhalil základové zdivo původního románského kostela sv. Kříže pro laické obyvatele kláštera vysvěceného roku 1070. Od roku 1951 je klášter v držení státu a od roku 1998 je národní kulturní památkou.

Všechno v okolí je spjato s postavou svatého Prokopa, který ještě před tím, než se stal opatem kláštera, žil jako poustevník v Posázaví. Podle legendy jej lidé z okolí spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem. To je taky místní vysvětlení vzniku brázdy mezi Chotouní a Sázavou.

Prošli jsme si klášter, dali zmrzlinu v protější cukrárně a pokračovali přes řeku ke studánce Vosovka.

Podle pradávných pověstí se u studánky Vosovky setkal poustevník Prokop s přemyslovským knížetem Oldřichem,  který pronásledoval ve zdejších lesích bílého jelena. Prokop zraněné zvíře ošetřil vodou ze studánky a jeho rány se okamžitě zacelily. Setkání vyústilo v rozhodnutí obou mužů založit v místě Prokopovy poustevny slovanský benediktinský klášter (1032).

V roce 1713 vybudovali sázavští mniši nad studánkou, která vykazovala léčivé účinky, dřevěnou kapličku sv. Prokopa. V roce 1750 ji přebudovali do kamenné podoby. Opodál pramene vystavěli teplé i studené vanové lázně. Ty zanikly začátkem 20. století při budování železniční dráhy. V roce 2010 Město Sázava okolí studánky s kapličkou opravilo a arcibiskup pražský Dominik Duka kapli vysvětil. 

Po neznačené cestě jsme vystoupali zase nad řeku k pěkným loukám u obce Dojetřice a před Dojetřickou hájovnou jsme se napojili na žlutou turistickou značku.

výhled na město z druhé strany řeky

zajímavý křížek těsně před Dojetřicema

Pěknou cestou lesem jsme nakonec sestoupili k nádraží Stříbrná Skalice a dál došli zpátky k autu přes řeku. Hospoda Na Marjáně nám přišla docela vhod, zřejmě je v sezóně (a když je voda) hlavně vodácká, ale i mezi místními je hodně oblíbená. Na závěr výletu nám občerstvení přišlo docela vhod.