Hradec Králové

V neděli jsme se rozhodli využít zlepšení počasí a vydali se na vlastivědnou procházku po Hradci Králové. Už dávno jsem se chystala na podrobnější průzkum tohohle města, kdysi jsem tu sice byla, ale je to fakt hodně dávno a v Hradci je určitě co objevovat.

Zaparkovali jsme u nákupního centra a vydali se nejdřív do městského parku. Šimkovy sady jsou nejrozsáhlejším parkem ve městě a vznikly podle návrhu Josefa Gočára v letech 1932-35. Proběhla tu rekonstrukce, jsou tu jezírka, lávky, lavičky, celkově upravené a příjemné prostředí.

Přes Kubištovy sady jsme pak došli až k řece Orlici, kde je spousta architektonicky významných vil- třeba Wiplerova vila, která byla postavena v novorenesančním stylu pro gymnaziálního profesora Karla Wiplera v roce 1902. Zřejmě si tenkrát gymnaziální profesoři stáli společensky a finančně o hodně lépe než dneska...

Bohužel počasí nakonec až tak dokonalé nebylo, dost se zatáhlo a začalo krápat. Když jsme obcházeli bývalé pěchotní kasárna, začalo už pršet hodně. Naštěstí to netrvalo dlouho, tak jsme asi po 20 minutách schovávání pod stromy mohli pokračovat směr náměstí.

Vzali jsme to po schodišti postaveném v letech 1909-1910 podle plánů Josefa Gočára. Schodiště je vyrobeno z armovaného betonu a hlavní dominantou je půlkruhový oblouk se zavěšeným osvětlením a svislými hranolovými žebry.

Nad náměstím ještě visel černý mrak, ale už nepršelo. Obešli jsme si ho trochu a já si ještě odskočila k zahradním terasám, kam je psům vstup zakázán.

Mariánský sloup z roku 1717, za ním kostel Nanebevzetí Panny Marie

bývalá pozdně barokní radnice

Z téhle strany náměstí vede k terasám Karla Otčenáška schodiště Bono publico. Svým názvem odkazuje na „veřejné dobro“, vystavěno bylo na místě původní Rybářské fortny, která stejně jako pozdější schodiště vyúsťovala na náměstí mezi biskupskou rezidencí a domem U Špuláků. Je krásně opravené a hraje v něm vážná hudba podle rozvrhu...

Mezi Gočárovým schodištěm a schodištěm Bono publico se nacházejí terasovité zahrady.

Po návratu na náměstí jsme obešli katedrálu a zadem se vydali k Labi.

Katedrála sv. Ducha je gotická cihlová trojlodní stavba z počátku 14. století. Dlouhý, pětiboce uzavřený presbytář s dvojicí věží po stranách se připojuje k stupňovitému trojlodí. Za vlády Jiřího z Poděbrad byl kostel obnoven a přestaven, poslední regotizační úpravy proběhly v druhé polovině devatenáctého století. Vedle katedrály je Bílá věž, na kterou se dá vystoupat, my nešli, pes by nesouhlasil...

Pustili jsme se Dlouhou ulicí k místům, kde stával původní královský hrad. Na jeho místě byl pak v letech 1709 - 1714 postaven zámek. Do jeho stavby byl začleněn i purkrabský dům z let 1585 - 1586 s renesančním severním průčelím a štítem. Nynější vzhled budovy mají na svědomí přestavby z konce 18. století. K semináři je přilehlá budova dnes již zrušeného seminárního kostela sv. Jana Nepomuckého.

Hned vedle sídlí Klicperovo divadlo, v budově z roku 1885 podle návrhu architekta Viktora Weinhegsta.

Přes Malé náměstí se sochou cyklisty jsme zahnuli do Žižkových sadů.

Kovová skulptura od sochaře Tomáše Misíka připomíná architekta Alexandra Pura, který se v uplynulých desetiletích významně podílel na tváři města. Znázorňuje ho jako cyklistu v místech, která mu byla blízká- mezi Klicperovým divadlem a divadlem Beseda, na jejichž rekonstrukci se architekt podílel.

Cestou jsme minuli ještě bývalou synagogu, vystavěnou v letech 1904-1905 v maurském stylu podle návrhu Václava Weinzettela. Vysvěcena byla v září 1905. Na průčelí synagogy je umístěn nápis v hebrejštině - V příbytek Boží jsme chodívali společně. Dnes slouží jako kavárna a kanceláře.

Žižkovými sady jsme prošli k řece, prostranství před Tyršovým mostem dominuje budova Muzea východní Čech. Krásná secesní budova muzea byla vystavěna v letech 1909-1912 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Má tvar kříže, nad jehož středem je vybudována prosklená kupole. Výrazný vstupní portál je po obou stranách osazen pětimetrovými sochami sedících žen, představujících alegorie Historie a Průmysl. Před budovou se nachází kruhová fontána.

Labe před soutokem s Orlicí

Měli jsme už docela hlad, tak jsme odbočili z nábřeží a hledali nějakou hospodu. Při té příležitosti jsem si na třídě Karla IV všimla cedule, že tu sloužil strážmistr Arazim :-) To jsou teda věci, já myslela, že v Brně...

Na Tyršově nábřeží stojí řada soch, tady na tu se dalo třeba hrát.

O kus dál už jsme přes řeku prohlíželi Malou vodní elektrárnu Hučák, další zdejší secesní architektonický skvost podle návrhu architekta Sandera.

Naproti němu stojí slavná budova gymnázia podle návrhu architekta Josefa Gočára postavená v letech 1925-1927. Dvoukřídlá cihlová budova na pravém břehu řeky Labe položila základy konstruktivismu v české architektuře. Původně gymnázium neslo jméno jednoho ze zakladatelů samostatného Československa Aloise Rašína. Od roku 1940 bylo jméno změněno na gymnázium J. K. Tyla.

socha Vítěze od Jana Štursy

Přešli jsme přes jez a došli až k soutoku Labe a orlice. Jiráskovy sady jsou opět krásně upravené, všude spousta kachen a taky jedna odrzlá nutrie, která si něco chroupala nedaleko chodníku a lidma se nenechala vůbec rušit.

Pár metrů od soutoku je bronzové sousoší muže a ženy, které soutok symbolizuje. Autorem sousoší, které bylo odhaleno v roce 1934, je Josef Škoda.

Člověk by to skoro odhadl na nějakou mileneckou scénu, a on soutok. Labe bude asi ten muž (?)

soutok Labe a Orlice s kachnama

Přes park jsme se stočili zase k Labi a cestou míjeli dřevěný kostel sv. Mikuláše. Původně stál ve východoslovenské obci Habura, pak byl prodán do Malé Polany a následně zakoupen v roce 1935 pro město Hradec Králové.

Přes Pražský most jsme opět přešli na druhou stranu řeky. Tento jednoobloukový ocelový most z roku 1910 je nejstarším silničním mostem v Hradci Králové. Architektonicky byl navržen Janem Kotěrou.

Rozhodli jsme se vzít to trochu oklikou a k cestou zpátky k autu si prohlédnout i modernější část města. Gočárovou třídou jsme došli na Ulrichovo náměstí a kolem obchodního centra a knihovny to vzali na Labský most. Pěkná městská turistika to byla!

Valašsko zas a znovu

O prodlouženém víkendu jsme se v sobotu se psem vydali z rozcestí Syrákov na rozhlednu Vartovna a potom dál až zpátky do Vsetína. Počasí bylo parádní, výhledy docela taky, akorát jsem se nedokázala úplně zorientovat, takže jsem většinou přesně nevěděla, na co se dívám...

pohled cestou na Vartovnu směrem k Valašským Kloboukům

další pohled tím směrem, ale výš, v popředí už málokdy viděné kupky sena

blížíme se k Vartovně

daleký výhled kamsi k Bílým Karpatům

Rozhledna Vartovna je fakt moc hezká a poměrně nová, stojí tu od roku 2009.

Od rozhledny jsme pokračovali po modré turistické značce na Vsetín. Cestou jsme (kromě občasných výhledů a bohužel častých velkých bahnitých kaluží) míjeli památník tajného setkání evangelíků.

V pátek 12. května 1780 došlo na rozhraní Seninky a Liptálu k jednomu z největších tajných setkání evangelíků před vyhlášením tolerančního patentu. Na pobožnost se však dostal vizovický rychtář se svými dráby a chtěl kazatele odvést do Vizovic. Vtom však lidé obstoupili kazatele, vrhli se na dráby, zbili je i rychtáře a odňali  jim pušky. Když svítalo, táhli evangelíci pěti proudy v počtu 4 000 lidí za zpěvů do lesů k Hošťálkové a k Pržnu. Na paměť této události byl dne 5. července 2010 na hranici Seninky a Liptálu odhalen skromný kamenný pomníček.

Občas se ukazovaly krásné výhledy a když už jsem chtěla poobědvat, narazila jsem na takové vyvýšené posezení, něco jako miniposed s výhledem, kdo by odolal :-)

pes z toho posezení až tak nadšený nebyl

obědový výhled směr Hostýnsko- vsetínská hornatina :.-)

Těsně před sestupem do Vsetína se ukázal ještě výhled směrem do údolí vedoucího k Velkým Karlovicím, to jediné jsem jakž takž poznala, vzadu budou nejspíš Javorníky, nalevo Vsetínské Vrchy.

V neděli jsme se vydali na odpočinkový výlet do Rožnova pod Radhoštěm. Usoudili jsme totiž, že by tam mohlo být míň lidí než obvykle a mohli bychom tedy splnit dávné předsevzetí podívat se zase po letech do skanzenu.

Nejdřív to vypadalo, že náš předpoklad tak úplně nevyšel, protože parkoviště bylo dost natřískané. Pak se ale ukázalo, že se lidi nějak rozptýlili a v samotném skanzenu jich bylo docela málo. Asi to bylo i tím, že tu úplně chyběly autobusy.

Jako první jsme rovnou od parkoviště vystoupali k Jurkovičově rozhledně. Z mých mladých let si na nic takového nepamatuju. Původně jsem myslela, že tu asi byla, ale nebyla opravená. Pak jsem se ale dočetla, že ke stavbě rozhledny došlo až v letech 2010-2011 (plány na stavbu tedy existovaly už od 60. let 20. století a návrh pochází zřejmě opravdu od Jurkoviče).

Rozhledna mě fakt překvapila, je krásná. Výhledy ale nejsou zas tak úchvatné, asi Jurkovič nepočítal s takovým vzrůstem stromů...

Rožnov z rozhledny

Radhošť

Po návratu k parkovišti a koupeli psa v Rožnovské Bečvě jsme zakoupili vstupenky a vydali se do nejstarší části skanzenu- Dřevěného městečka.

Rozsáhlý soubor lidových staveb tu stojí už od počátku 19. století. V areálu se nachází muzeum, kuželna, stodolu, kostel, hostinec a mnoho jiných dobových staveb.

Ze skanzenu jsme se ještě vydali do centra, cestou jsem zjistila, že Rožnov býval taky lázněmi, což jsem nějak nikdy dřív nezaznamenala... Léčilo se tu teda akorát čistým vzduchem a žinčicí, kterou měli někteří hosté předepsáno pít.

hudební pavilon

Lázeňský dům

Na náměstí bylo dost liduprázdno, ono teda bylo taky dost velké vedro. Tak jsme si ho jenom prohlédli a vrátili se k autu.

Poslední den jsme se už vraceli domů a vzali to trochu oklikou. Rozhodli jsme se totiž, že se podíváme na velkou atrakci podhůří Jeseníků- Rešovské vodopády. Stejný nápad teda mělo až překvapivé množství lidí, parkoviště v Rešově byly beznadějně přecpané, parkovalo se kde to šlo... cesta dolů k vodopádům byla taky dost plná.

pohled shora z vyhlídky na vodopád

Rešovské vodopády jsou významným turistickým cílem v přírodním parku Sovinecko a v roce 2013 byla jejich okolí vyhlášeno Národní přírodní rezervací. Hlavní vodopád má výšku 10 metrů. Před vodopádem je na skále přístřešek s výhledem pro turisty. Nad hlavním vodopádem je několik dalších skoků a kaskád a další třímetrový vodopád. Lze se k němu dostat po dřevěných lávkách

Pravda teda je, že při červnových povodních byly místní dřevěné chodníčky hodně zničené, všude na to upozorňovaly cedule. Něco se už podařilo obnovit, ale na jednom místě se muselo obcházet lesem nebo brodit. 

My jsme teda ani nechtěli dělat delší túru a procházet podél vody až úplně na konec, takže jsme se podívali na to hlavní a vraceli se stejnou cestou. Nakonec jsme dobře udělali, protože přesně, když jsme vydupali nahoru do vesnice, spustil se pěkný liják, tak jsme se akorát stihli schovat v hospodě.

Spoustu menších i větších přeháněk jsme pak míjeli i cestou domů přes sedlo Skřítek, Červenovodské sedlo a Hradec Králové. To nám teda už tolik nevadilo...