Výlet do Příbrami

Po dlouhé době zaplněné sněhovými nadílkami a mrazem jsme se konečně vyhrabali na skoro jarní výlet, a to tentokrát do Příbrami.

Kdysi dávno jsem tam byla, ale jenom na Svaté Hoře, nic dalšího jsme neviděli. Tentokrát jsme to teda pojali poměrně komplexně a obešli zajímavých míst mnohem víc.

Auto jsme zaparkovali na náměstí J. A. Alise v Březových Horách. Zdejší novorenesanční kostel sv. Vojtěcha z konce 19. století byl zasvěcen podle tehdy nejvýnosnějšího dolu.

Březové hory bývaly samostatným městem, k Příbrami byly připojeny až v roce 1953. Už od 14. století se tu dolovalo stříbro a v 16. století vznikla hornická osada povýšená v 18. století na město. Největší slávy dosáhly Březové Hory na přelomu 18. a 19. století, kdy bylo postupně zaraženo pět hlubinných dolů. Objem vytěženého stříbra poté dosahoval až 97 % veškeré těžby tohoto kovu v rakousko-uherské monarchii a Březové Hory se tak staly hlavním producentem stříbra v Evropě. Od počátku 20. století nastal postupný úpadek těžby, přesto se zde díky státním dotacím těžilo až do roku 1978. Po ukončení těžby bylo v několika důlních objektech vybudováno hornické muzeum, které je v současnosti největším hornickým muzeem v Česku.

V okolí náměstí a pod ním je k vidění řada bývalých hornických chalup, my se vydali k té zrekonstruované, která je součástí skanzenu.

Kousek odtud už jsme obhlíželi první krásně zrekonstruovaný bývalý důl. Je to Ševčinský důl s hornickým skanzenem a protější Hornické muzeum.

V hornickém skanzenu je za normálních okolností expozice o historii hornictví na Příbramsku, jsou tu repliky báňského žentouru, rumpálu a zvoničky. Z ochozu Ševčinské věže ve výšce 27 metrů je prý kouzelný výhled do okolí. Dá se sklouznout do podzemí po 51 metrů dlouhé klouzačce, svézt se hornickým vláčkem do štoly a zkusit další řadu atrakcí.

Přes plochu zrevitalizovanou na park jsme se dostali k dalšímu dolu- Vojtěchovi. Jde o rudný důl, který je také součástí muzea a skanzenu. Založen byl v roce 1779 a jako první na světě dosáhl v roce 1875 hloubky 1000 metrů.

Vedlejší důl Anna jsme už minuli a pod kostelem sv. Prokopa prošli vilovou čtvrtí až k nádraží a kolem něj do centra Příbrami na náměstí T. G. Masaryka.

Zdejší kostel sv. Jakuba Staršího je původně gotický, současná podoba je z roku 1869, barokní zařízené pochází ze zrušeného kláštera v Mariánské Týnici.

Nedaleký zámeček Ernestinum vznikl z původní tvrze, v roce 1849 v něm díky prudkému růstu těžby stříbra vzniklo vzniklo montánní učiliště, které v roce 1894 získalo status vysoké školy (ta přesídlila do Ostravy v roce 1946).

Cestou jsem zaznamenala první venkovní jarní květ na okně jednoho domu :-)

Za Ernestinem začíná oblast středních a základních škol, které nás na velikost Příbrami celkem překvapily svou velikostí a monumentálností.

Na nedaleké Václavské náměstí jsem se chystala hlavně kvůli místu, kde působil František Drtikol- měl tu svůj první ateliér než odešel do Prahy. V knize Dějiny světla jsme se totiž v souvislosti s jeho dětstvím a mládím dočetla taky hodně o městě Příbram, kde se narodil a hornickém prostředí, ze kterého Drtikol sám přímo nepocházel, ale měl ho kolem sebe. Jako malý chlapec taky zažil důlní neštěstí na Mariánském dole, což je v knize podrobně popsáno.

Z Václavského náměstí jsme už začali stoupat na Svatou Horu. 

Barokní areál a poutní místo  tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 × 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1660–1673 za účasti architekta Carla Luraga. 

Centrum areálu tvoří bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Už na přelomu 15. a 16. století tu vznikla malá svatyně, kde byla umístěna soška Panny Marie, kterou do Příbrami dříve přinesl arcibiskup Arnošt z Pardubic. Současný původně gotický kostel získal barokní podobu po roce 1658 díky Carlu Luragovi, je obklopen ambity s freskami zachycujícími dějiny chrámu a zázraky, které se tu udály.

Je zde 13 kaplí, z toho 4 velké nárožní se zvonicemi, uprostřed ambitů je 3 metry vysoká terasa z tesaných kvádrů se čtyřmi schodišti a 62 sochami.

V obchůdcích vedle něco stánků fungovalo, takže jsme si mohli dát kafe a vypít si ho na lavičce, paráda. Potom jsme kolem Mariánské studánky a křížové cesty sestoupili dolů do Příbrami.

Velkou část Příbrami kolem náměstí 17. listopadu tvoří příjemné činžáky z padesátých let, taková sorela. 

Prošli jsme až k Mariánské štole, která sloužila od roku 1871 k dopravě rudy z dolu Marie na tzv. "Vojtěšská prádla". Dnes tu můžou návštěvníci sfárat a zblízka se seznámit s prací starých havířů. Je tu i expozice důlní katastrofy z roku 1892.

Krátce po 11 hodině dne 31. května 1892 vypukl v Mariánském dole na Březových Horách požár, a to ve sklípku náraziště 29. patra, odkud se rychle šířil. Požár postupně mohutněl, rozšířil se na výdřevu dolu a v půl druhé odpoledne byl požár zjištěn a ohlášen. Řada horníků zprávám o požáru nevěrila, protože k něčemu takovému tady nikdy nedošlo, a odmítla se včas evakuovat. Teprve když už bylo pozdě, vnikla nahoře i dole panika.

Při události zemřelo 319 horníků, mrtvoly byly zdola vyváženy až do 9. června.

Ke stému výročí události byla vsazena do zdi budovy tahle pamětní deska.

Od Mariánské štoly už to bylo zpátky k autu jen kousek, takže jsme usoudili, že jsme z Příbrami viděli skoro všechno důležité a můžeme jet domů na oběd :-)

Zásmuky a Vlčí důl

Novoroční vycházka byla jenom taková krátká u nás do lesa, ale hned 2. 1. jsme se vydali trochu dál a  na trošku delší trasu (teda jen asi 12 km, ne zas kdovíco :-). Zaparkovali jsme v Zásmukách, které jsou od nás něco přes 20 km.

Zásmuky je obec v okrese Kolín, která upoutá hlavně místním zámkem. Barokní zámek s prvky pozdní renesance a psedogotickou fasádou byl postaven v první polovině 16. století Adamem z Říčan. Od skončení třicetileté války až do roku 1948 jej vlastnili Šternberkové. Nyní je zámek trojkřídlá dvoupatrová budova, jejíž půdorys doplňuje hranolová věž. Začátkem 90. let 20. století byl zámek navrácen původním majitelům, kteří se jej snaží postupně rekonstruovat. 

Nedaleko v zámecké zahradě se nachází zámecká grotta neboli okrasný pavilon typu umělé jeskyně s mozaikou lávové strusky z roku 1700.

Před zámkem je ještě pseudorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie a morový sloup.

A kousek pod zámkem stojí místní pivovar, který už pivovarem není.

Po obhlídce pamětihodností v centru obce jsme se vrátili na náměstí a po žluté značce se vydali do bažantnice. Obora s bažantnicí je v Zásmukách zmiňována již roku 1637, za jejího zakladatele je ale většinou považován až Adolf Vratislav ze Šternberka, který držel Zásmuky ve 2. pol. téhož století.

Opět po žluté značce jsme došli až k baroknímu mostu přes Výrovku, na který jsem se asi z celého výletu těšila nejvíc. Most byl na začátku Vlčího dolu vybudován na konci 17. století. Most má 4 oblouky a postaven byl z lomového kamene, uprostřed je vidět podstavec, na kterém stála socha sv. Jana Nepomuckého.

Ve vodě pod mostem nás zaujal zvláštní opracovaný kámen. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že jde o ponornou sochu sv. Jana.

Podél Výrovky jsme pokračovali po žluté značce k dalšímu baroknímu mostu. Toušický most pravděpodobně pochází z 2. poloviny 17 století. Bývaly na něm čtyři sochy světců: svatý Florián a svatý Mikuláš jsou v lapidáriu v Mnichově Hradišti, kopie svatého Gotharda stojí v místním zámeckém parku, svatý Jan Nepomucký je nezvěstný.

Obec Toušice jsme obešli po zamrzlém poli a přes Mlékovice zamířili po silnici a lesní cestě zpátky do Zásmuk. V zatáčce jsem tam objevila poslední mostek, tentokrát jenom malý, barokní asi nebude :-)

Kolem neogotické kaple Narození Panny Marie jsme pak starou lipovou alejí zamířili zpátky do centra Zásmuk k autu.

Počasí bylo teda fakt extrémně hnusné, celý den dost tma, mlha a mírné mrholení kombinované s mrazem. No, domů jsme se už těšili.

Silvestrovský Hlavenec

Poslední den roku 2020 jsme se vydali na menší procházku k jezeru Lhota.

Auta jsme nechali u Čtyř kamenů a první zastávka byla u pomníku císaře Karla VI. 

Pískovcový pomník má podobu baldachýnu o třech stranách. Pod zastřešením se nachází silueta císaře Karla VI. v životní velikosti, na střeše je ztvárněno vidění sv. Huberta s jelenem a skupinou loveckých psů. Pomník vznikl na žádost hraběte Františka Antonína Šporka v letech 1724-25 podle návrhu Ferdinanda Maxmiliána Kaňky. Autorem sochařské výzdoby byl Matyáš Bernard Braun.

Prošli jsme vesnicí a pokračovali k jezeru Lhota.

Jezero Lhota je důkladně oplocené, ale když jsme ho obešli, dostali jsme se i k pláži.

Jezero vzniklo zatopením pískovny, jeho rozloha je 25 ha a hloubka dosahuje místy 7 metrů. Vytěžený písek byl použit na stavbu dálnice D1 a pražského metra. Těžba byla ukončena v roce 1983. Jezero nemá žádný povrchový přítok ani odtok, je využíváno jako koupaliště.

Zpátky k autu už to bylo jenom lesem po cyklostezce. 

Tak tedy šťastné vykročení do nového roku!