V sobotním dni jsme se vypravili projít po Litoměřicích a okolí. Litoměřice nejsou až tak neznámé, ale vždycky je tam příjemně. Možná proto, že je turisté ještě ve skutečnosti neobjevili.
Nejdřív jsme zamířili k Dominikánskému klášteru a na náměstí...
V místní knihovně na náměstí si připomínají mravenčí svět...
Z Mírového náměstí jsme pak prošli k hradu a zadem na Dómské náměstí.
 |
| gotický královský hrad z 2. poloviny 13. století |
Parkem Václava Havla jsme došli k Jezuitské hvězdárně ve věži z původního městského opevnění. Roku 1705 zde byl zřízen vyhlídkový pavilon "Lusthaus", zvaný též "Jezuitská hvězdárna". Parkánová zeď byla zbořena při výstavbě Domu kultury a poté nově vyzděna bez plného respektování historického stavu dle projektu arch. P. Švancara. V objektu se nachází muzeum marionet.
 |
| cestou na Dómské náměstí |
Na Dómském náměstí probíhají opravy, nahlédli jsme do kostela a kolem Máchovy světničky sešli do kavárny.
Známá kavárna Káva s párou se nachází v budově bývalého nádraží.
V roce 1957 zde naposledy projel vlak po staré trati vedoucí tunelem pod historickou částí města. Po přeložení trati k řece byl provoz nádražní budovy ukončen. V letech 2013-14 byla budova vydražena do soukromého vlastnictví a zrekonstruována.
 |
| "Malé Litoměřice" |
Z kavárny jsme sešli dolů a kolem tunelu, kterým původně vedla trať, vystoupali na Parkány José Rizala.
V Jezuitské ulici jsme si prohlédli nejstarší zachovalý měšťanský dům ze 2. poloviny 15. století s dvojitým gotickým štítem, kvůli kterému se mu říká Gotické dvojče.
Kolem sochy Karla Hynka jsme pak prošli znovu na Mírové náměstí a ke kostelu Zvěstování Panny Marie.
 |
| Jezuitské schody jsou monumentální kamenné schodiště vybudované v ose původního mostu přes Labe v roce 1828 |
Protože bylo ještě brzo, rozhodli jsme se navštívit nedaleký Terezín. Tady to pořád vypadá, že se (skoro) nic nemění...
Rozhodnutí založit novou pevnost vydala z podnětu svého syna coby spoluvladaře ještě Marie Terezie 16. prosince 1779. Stavba samotná začala na jaře 1780, Když koncem roku zemřela Marie Terezie, nechal po ní Josef II. přejmenovat pevnost na Theresienstadt. Po deseti letech, v červnu 1790, když byl Terezín dostavěn, dosahovaly celkové stavební náklady na jeho výstavbu 10 milionů zlatých. Plocha opevnění, vnitřního města i uměle vybudovaných záplavových kotlin v okolí zabírá plochu cca 400 hektarů. Jedná se tak o jednu z největších bastionových pevností na světě.
V roce 1782 byl Terezínu udělen status svobodného císařského města, civilní správu město získalo v roce 1830. Od pol. 19. století kasematy terezínské pevnosti sloužily jako vězení pro mnohé revolucionáře, pevnostní funkce Terezína pak byla ukončena císařským výnosem v roce 1888.
Během druhé světové války hlavní pevnost na levém břehu řeky sloužila jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa (mnohdy se nesprávně uvádí, že zde byl zřízen koncentrační tábor). Nacisté zde třídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého nádraží Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Hlavní pevnosti. V době druhé světové války pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů.
Něteré budovy se asi postupně opravují, ale město, respektive pevnost je tak rozsáhlá, že to jde zřejmě velmi pomalu a pořád to tu působí hodně pochmurným a depresivním dojmem...
 |
| bývalá Drážďanská kasárna |
Nahoru na opevnění jsme vylezli naproti Wieserovu domu, což byla soukromá rezidence movitého výrobce a dodavatele stavebního materiálu Kašpara Wiesera postavená v letech 1784-1788. V budově francouzského typu později sídlilo důstojnické kasino.
Naproti je Muzeum pevnosti Terezín a několika průchody se dá projít do vnitřku opevnění.
Asi nejvíc z celé návštěvy Terezína mě zaujaly rytiny na jedné z bran, kterými jsme procházeli. Na internetech jsem zjistila, že se jedná o bránu Poterna III. Mezi obrannými valami se nacházely v letech 1942 až 1945 užitkové zahrady, kde vězni z ghetta pěstovali ovoce a zeleninu.
Táborový život organizovala židovská samospráva podléhající rozkazům SS. Organizovanou složkou byla i stráž ghetta, takzvaná Ghettowache, která sestávala z vězňů. Ti střežili také Poternu III, aby bylo zabráněno útěkům a pašování. Několik čtverečních metrů zdí je tak posetých jmény, čísly vězňů, ale i zobrazeními například židovského chanukového svícnu, Davidovy hvězdy, nebo portréty strážce ghetta. Opakují se letopočty 1942, 1943 a 1944. Jsou tu ale i starší rytiny z 19. a 20.století.
Městem jsme pak prošli k vojenskému dvorku Kavalír 2.
Na dvorku Kavalír 2 se nachází Muzeum geocachingu, Muzeum nostalgie a Muzeum La Grace. Živě je tu asi spíš v létě o sezóně, teď tu bylo pusto a prázdno...
Zpátky na náměstí jsme prošli kolem rekonstruované jízdárny a empírového kostela Vzkříšení Páně, který původně sloužil jako vojenský posádkový kostel.
