Bečov nad Teplou a Krásno

Na velikonoční pondělí a cestu domů jsme měli původně docela smělé plány. Chtěli jsme se podívat na Kladskou a do Pramenů a pokračovat do Bečova nad Teplou a Krásno. V noci ale zřejmě ještě muselo sněžit, protože ráno bylo venku překvapivé množství sněhu a od cesty malýma silničkama do hor nás to docela odradilo. Nakonec jsme se rozhodli vzít to oklikou přes Mariánské lázně, dojet do Bečova a Kladskou a Prameny tentokrát vynechat. 

Cesta do Bečova proběhla bez problémů, jenom jsme si jaksi pozdě všimli, že jediná lávka přes Teplou spojující město a parkoviště je zavřená z bezpečnostních důvodů. No, sice je pěkné, že teď tak úzkostlivě dbají o naši bezpečnost, ovšem kudy se teda k tomu zámku sakra dostaneme? Fakt se nám nechtělo dělat kilometrové zacházky po frekventované silnici, tak jsme prostě zábrany podlezli a přes lávku prošli.. a přežili.

V Bečově probíhají kovářská sympozia a jejich výsledky všude možně zdobí město.

Pohled na náměstí s kostelem sv. Jiří a Mariánským sloupem ze 17. století.

Zámek byl vybudován v letech 1750-53 v těsné blízkosti středověkého hradu v místě bývalého předhradí. Pro vybudování zámku bylo využito raně barokní opevnění, které navrhl Jan Lacron v období třicetileté války a z něhož byla realizovaná pouze malá část v podobě dělostřelecké bašty.

Dvoupatrový zámek, zvaný v dobových pramenech Nový nebo Dolní, nechal vybudovat v polovině 18. století tehdejší majitel bečovského panství Dominik Ondřej z Kounic. Architekt barokní budovy využil zmiňovanou baštu jako substrukci pro rozměrnou polygonální věžici a zachoval i renesanční portál předhradí z doby kolem roku 1540, který využil jako vstupní portál zámku. Přístup do něj byl realizován zděným mostem neseným osmi hranolovými pilíři. Na mostě jsou umístěny kamenné sochy Jana Nepomuckého a jezuitského světce Jana de Gotto z roku 1753.

V interiéru zámku stojí za pozornost zejména knihovna a zámecká kaple. Velkému zájmu návštěvníků se těší románský relikviář sv. Maura, který je po korunovačních klenotech druhou nejcennější zlatnickou památkou na území České republiky.

Bečovský hrad vznikl nad osadou Bečov na začátku 14. století. Chránil důležitou křižovatku zemských cest a snad sloužil původně jako celní místo. Hrad Bečov byl střediskem panství, k němuž náležela největší část Slavkovského lesa, kde se těžilo stříbro, cín a jiné kovy. Již v roce 1314 je znám jako sídlo Boreše z Oseka a Rýzmburka. Právě z dolováním cínu souviselo založení Horního Slavkova (po r. 1335). V roce 1399 vydali Rýzmburkové (původně páni z Oseka) první privilegia pro město Bečov, které vzniklo pod hradem na místě bývalé slovanské osady. Hrad byl během bojů třicetileté války těžce poškozen a následně opuštěn.

most zespoda

Odpoledne se vyjasnilo, dokonce sluníčko se občas ukázalo. My jsme zamířili k rozhledně Krásno. Od parkoviště jsme došli k Dlouhé stoce. Jde o vodní kanál a významnou technickou památku ze 16. století, která sloužila k zajištění přísunu vody pro pohon těžebních zařízení.

Kousek dál po bahnité cestě jsme už dosáhli slavné rozhledny.

Krásenská rozhledna je jednou z nejpodivuhodnějších rozhleden v zemi. Důvodem je neobvyklý tvar, kdy po obvodu se jako spirála vine vnější schodiště. Základna věze je 11 m široká, vyhlídková terasa je ve výšce 25 m a má v průměru již jen 3 m. Tato kuriózní stavba vznikla na základě návrhu sochaře W. Russe a architekt Fritz Hoffmann, který se údajně nechal inspirovat legendární babylónskou věží. Obec Krásno využila projekt pro nouzové práce, kdy v době hospodářské krize v letech 1933-35 stavba zajistila práci místním nezaměstnaným. Stavba měla pozvednout cizinecký ruch v blízkosti lázeňských měst Karlovy Vary a Mariánské Lázně. V roce 1997 byla rozhledna rekonstruována.

původně vedle rozhledny stávala turistická chata

Výhledy se úplně nekonaly, přesto pár fotek

pohled na severovýchod, vpravo údolí Teplé

dole údolí Teplé

směr Bečov a Slavkovský les

Slavkovský les směrem na západ

Když jsme se dost pokochali rozhlednou, zamířili jsme do obce Krásno, kde jsme se v rychosti stavili u kostela. 

Kostel sv. Kateřiny je původně gotický, po požáru r. 1858 přestavěn na novorománský. Na bývalém hřbitově nad kostelem je hranolová zvonice ze 16. století.

Projeli jsme Horním Slavkovem a Loktem a zamířili k dálnici na K. Vary. Těsně před nájezdem na dálnici jsme se ještě krátce zastavili u tří parádních smírčích křížů, v okolí Lokte je jich plno.

První kříž z levé strany má přibližně výšku 109 cm, šířku 99 cm a tloušťku 19 cm. Jedná se o žulový kříž se zaoblenými rameny. Na přední straně má celkem nezřetelný vryp kopí, vzadu je vyryt jednoduchý křížek.

Prostřední kříž je nižší a užší; výška cca 101 cm, šířka 95 cm a tloušťka 15 cm. Jedná se o kamenný kříž pravidelného tvaru, který má na odvrácené straně vytesán kříž.

Třetí kříž je celkově nejmenší; výška 88 cm, šířka 64 cm a tloušťka 20 cm. Tento kamenný kříž je jako jediný výrazněji poškozen, má zčásti uražené levé rameno, Ke zbylým dvoum křížům byl přivezen po roce 1988 z cesty do Nového Sedla. Žádnou pověst se mi ke křížům nepodařilo dohledat, škoda.

Tak to by bylo z velikonoc asi tak všechno. Krásné počasí se samozřejmě udělalo až odpoledne, když jsme zamířili domů a v následujících dnech začalo být skutečné teplo. Na druhou stranu, byla sice zima, sluníčko jenom velmi málo, ale nezmokli jsme a až na epizodu s kroupama neutrpěli žádnou jinou újmu, to by na velikonoce celkem šlo...

Mariánské lázně a lázně Kynžvart

V neděli jsme se vydali na opačnou stranu, tj. do Mariánských lázní. Přes noc znatelně přituhlo a i nepříjemně foukalo, procházet se tedy bylo nutné poměrně rychle...

Ještě před příjezdem do města samotného jsme se zastavili u starého židovského hřbitova. Hřbitov byl založen snad roku 1875, dosud se zde pohřbívá. Téměř všechny náhrobky odvezli nacisté, část současných náhrobků pochází z jiných hřbitovů- dva byly přeneseny ze hřbitova v Lázních Kynžvartu, několik desítek cenných náhrobků je ze hřbitova v Tachově.

že by dva náhrobky z Kynžvartu?

U zdi hřbitova mě zaujal hrob profesofa Theodora Lessinga, pořád mi to jméno bylo nějak povědomé. Na internetech jsem našla, že to byl německý židovský filosof, psycholog a novinář, odpůrce nacistů. V březnu 1933 uprchl do Československa a usadil se v Mariánských lázních. Zde na něj však byl 30. srpna 1933 spáchán atentát dvěma henleinovci, Rudolfem Zischkou a Rudolfem Max Eckertem, kteří na něj vystřelili přes okno vily, v níž pracoval. Na následky zranění Lessing zemřel druhého dne v mariánskolázeňské nemocnici. Henleinovští vrazi uprchli do Německa a jeden z nich byl potrestán až po válce. Na jeho hrobě v Mariánských Lázních je nápis: První oběť fašismu v ČSR. O případu vraždy Theodora Lessinga pojednává i československý film Výstřely v Mariánských lázních z roku 1973.

novější hroby

V Mariánských lázních jsme se nejdřív vydali do parku, který vede souběžně s hlavní ulicí. Na jeho okraji je taková zapomenutá budova, ve které bývala dřív i kavárna a kde se od poloviny 20. století dodnes (!) vyrábějí mariánskolázeňské oplatky.

Z historie Mariánských lázní: šlechtic Hroznata založil v roce 1197 premonstrátský klášter v osadě Teplá, pod jehož správu patřilo i území dnešních lázní. Mniši byli také první, kteří zaznamenali slaný pramen ve svých lesích a dokonce se zde snažili odpařováním získávat sůl. Tato sůl byla později úspěšně prodávána jako projímadlo. Za vlády císařovny Marie Terezie byly minerální vody opět analyzovány a v tomto období se také poprvé objevuje název Marienbad. O vznik lázní se významně zasloužil doktor Johann Josef Nehr – klášterní lékař, který v roce 1779 přesvědčil opata a několik mnichů, aby zkusili lázeňskou kúru. Zjistil poté, že voda v nepatrném množství několikrát denně podávaná upravila trávení, povzbudila chuť do jídla a přinesla opatovi a mnichům osvěžující spánek. Název Marienbad získaly podle první lázeňské budovy postavené u Mariina pramene. Tento pramen byl dávno předtím kvůli pronikavému zápachu nazýván Smradlavý, svůj dnešní název však dostal podle Mariánského obrazu, který blízko pramene údajně připevnil voják vracející se z války jako poděkování za to, že si zde vyléčil svá zranění. O další rozvoj lázní se zasloužil tepelský opat Karel Kašpar Reitenberger, který počátkem 19. století začal s výstavbou lázeňských domů a pavilonů.

Alexandřin pramen

V centru Mariánských lázní je všechno možné i nemožné..

Pomník bývalé synagogy připomíná židovské obyvatele města a synagogu, která stála v místech dnešní proluky na protější straně ulice.

U křižovatky před hotelem Palace nás zaujaly dvě sochy- jde o Franze Josefa I. a Edwarda VII., kteří se tu sešli v roce 1906. Přes ulici jsou i dva prameny pojmenované Augustův a Edwarda VII.

https://www.novinky.cz/vase-zpravy/karlovarsky-kraj/cheb/1297-26246-edward-vii-a-frantisek-josef-i-se-opet-setkali-v-marianskych-laznich.html

Monumentální hotel Nové Lázně byl postaven roku 1896, po revoluci dlouho chátral, ale teď už je zrekonstruovaný a je v něm pětihvězdičkový hotel.

Centrem samotných lázní je Zpívající fontána, ta zatím nezpívá a na kolonádu za ní nesmějí psi. Toho jsme si ovšem všimli až při odchodu, stejně jako v Karlových Varech. Naše Jessina je prostě známý lázeňský korzovač a nikdo s tím nic nenadělá.

socha opata Karla Kašpara Reitenbergera

Novobarokní kolonádu Maxima Gorkého nechal postavit v letech 1888–1889 opat kláštera Teplá. Kolonáda je historickou památkou českého lázeňství, vzácným příkladem dobových staveb, jaké bývaly v minulosti v našich i zahraničních lázních a postupně byly likvidovány nebo modernizovány. Zdejší kolonáda přežila. Její rekonstrukce proběhla v letech 1973–1981.

casino vedle Nových lázní

kolonáda s Rudolfovým a Karolíniným pramenem

Římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí uprostřed Goetheho náměstí a patří mezi vzácné kulturní památky města. Ke vchodu vede 33 schodů, které představují 33 let života Ježíše Krista.

Na Goethově náměstí stojí bývalý hotel Weimar. Budova původního Klebelsberského paláce vybudovaná ve dvacátých letech 19. století hrabětem Franzem Josefem Klebelsbergem, byla přestavěna na hotel v letech 1903-1908 podle projektu architekta Arnolda Heymanna.

Asi nejznámějším návštěvníkem Mariánských lázních je samozřejmě Johann Wolfgang Goethe. Právě v Klebesbergském paláci byl ubytován (byl jedním z prvních hostů právě dostavěného paláce) a tady se seznámil s Ulrikou von Levetzow. Na náměstí je jeho pomník z roku 1993, který nahradil původní pomník „Goethe na lavičce“ z roku 1932.

o Goethových návštěvách v Mariánkách a spoustě souvisejících věcí je vyčerpávající článek zde: https://www.hamelika.cz/?cz_goethe-v-marianskych-laznich-1820-1823,152

Goethovo muzeum

socha nos

Z centra jsem trochu odbočili a okolo městského úřadu pokračovali Ruskou ulicí.

bezejmenná kašna za městským úřadem

V Ruské ulici se totiž nacházejí zajímavé kostely. Ten první byl anglikánský. 
Anglikánský kostel je pozdním dílem londýnského architekta Williama Burgese, byl postaven v roce 1879 z červených ostře pálených neomítnutých cihel podle vzoru anglických románsko-gotických venkovských staveb. Z původního vybavení interiéru je zachována pouze kazatelna a mramorová pamětní deska z roku 1911, připomínající časté návštěvy britského panovníka, krále Edwarda VII.

Nedaleko stojí pravoslavný kostel sv. Vladimíra byl postaven především pro lázeňské hosty z Ruska. Je pozoruhodný svou neobyčejnou architekturou a bohatým interiérem. Ozdobou kostela je vzácný ikonostas, také je zde sbírka ruských ikon, některé ze 17. století, a kovových bohoslužebných předmětů. Vesměs jsou to dary lidí, kteří se v Mariánských Lázních léčili.

To bylo z Mariánských lázní už všechno, vrátili jsme se k autu a do Lázní Kynžvart. Tam jsme podnikli ještě odpolední procházku po místních pamětihodnostech a pramenech. První fotky máme ale z prvního dne, kdy jsme ještě navečer obešli zámek.

Ten je znám především jako bývalé letní sídlo rakouského kancléře Klemense von Metternicha. Zámek nechal postavit hrabě Philipp Emmerich Metternich v letech 1681-91. Za éry státního kancléře Metternicha v letech 1820-33 byl upraven ve vídeňském klasicistním stylu. Autorem úpravy byl architekt Petr Nobile. Kancléř nebyl iniciátorem přestavby, ale také významných kulturních a diplomatických setkání. Na zámku soustředil rozsáhlé sbírky od přírodnin po umělecké předměty a kuriozity. V Metternichově knihovně je uloženo několik tisíc svazků a řada vzácných rukopisů. Atmosféru panského sídla dokresluje rozlehlý anglický park s řadou doplňkových stavbiček.

Lázně Kynžvart se nacházejí trochu nad obcí. Jde vlastně o pár pramenů a řadu lázeňských budov plus bazén. Do roku 1950 se zde po dobu skoro 100 let léčili dospělí, nyní však jsou lázně určeny jen dětským pacientům, trpícím problémy horních cest dýchacích a kožních onemocnění.

prameny Helena a Viktor

stromy pod lázeňskými budovami jsou poněkud ořezané

lázeňské budovy

pramen Richard- snad jediný pramen, který mi chutnal a dal by se jako normální minerálka pít

Od lázní jsme prošli lesem k Lesnímu domovu. Asi to bývala jedna z lázeňských budov, ale teď je to dle všeho soukromé a hodně opevněné... Lesem jsme sešli k dalším pramenům, které ještě patří k lázním, ale nacházejí se až u silnice na Mariánky, cca kilometr od ostatních budov a pramenů. Jsou tu Liščí prameny, Kančí pramen a Jezevčí pramen. My jsme stihli obejít jenom Liščí a Kančí pramen, když se začalo ozývat podezřelé hřmění a hned potom se spustilo pěkné krupobití. Nechali jsme tedy prameny pramenům a vydali se radši zpátky do obce. Krup napadlo několik centrimetrů a postupem čase se krupobití změnilo v hustou chumelenici. Vycházeli jsme za celkem jarního, občas i slunečného počasí a vrátili se obalení sněhem. Naštěstí to nebylo tak daleko...

Liščí prameny- oproti ostatním teda nic moc

V Lázních Kynžvart jsme procházeli samotným centrem, kde jsme vlastně náhodou narazili na místní pamětihodnost- dům New York. Dnes to tak úplně nevypadá, ale je to významná pozdně barokní památka na kraji bývalého židovského ghetta.

Stavebníkem domu byl obchodník a panský Žid Joel Baruch, který roku 1769 koupil, respektive přikoupil zadní část budovy hospody a vzápětí zde postavil rozlehlý dům, dokončený roku 1771. Rod Baruchů měl významné postavení u metternichovského dvora, později přesídlil do Prahy a Vídně, kde jeho členové v 19. století získali jako bankéři baronský titul "von Königswarter". Dům si pak r. 1778 pronajal a po deseti letech odkoupil velkoobchodník s hedvábným a vlněným zbožím Benjamin Wolf řečený Berliner, syn berlínského rabína. Berliner byl významným podnikatelem, držitelem privilegovaného obchodního spojení s textilními manufakturami. R. 1786 se stal "rychtářem" místní židovské obce. Jako majitel domu je připomínán naposledy roku 1810. Poté získala dům rodina velkoobchodníka Sigismunda Hoffmana, r. 1848 zřídil v domě kupec Anton Zucker koloniál. Další z Zuckerů, Wilhelm, přestoupil r. 1857 na katolickou víru a podle jeho dcery usazené v Americe byl dům nazván New York.

V roce 1949 byl dům konfiskován československým státem a od té doby budova chátrá. V roce 1990 ho získal bezúplatným převodem Český svaz ochránců přírody a od roku 1998 je tento dům v soukromém vlastnictví.

Co se týče neděle, bylo toho opravdu už docela dost, takže jsme všechny nápady na další možný program nechali na velikonoční pondělí.