Tak co to tady máme?

sobota 4. srpna 2018

cesta na východ 2- Orlické hory

Cestou do Orlických hor jsme se ještě museli zastavit v podhůří. První zastávka byla v Novém Městě nad Metují. Doplnili jsme tu zásoby, dali si zmrzlinu a prohlédli si náměstí a zámek se zahradou. Město samotné na mě působilo příjemným dojmem, centrum je oddělené od památkové části, takže působí civilně a klidně. Našli jsme tam na jednom místě všechno, co jsme potřebovali.

zámek byl založen původně jako pozdně gotický hrad spolu s městem v roce 1501. Po požáru byl v roce 1526 Pernštejny opraven a v polovině 16. století přestavěn v renesančním stylu. V letech 1652 – 1665 se zámek znovu upravoval, raně barokně. V roce 1908 byl zakoupen průmyslnickou rodinou Bartoňů z Dobenína. Ta ho nechala adaptovat na své reprezentativní rodinné sídlo za pomoci arch. Dušana Jurkoviče v letech 1909 – 1912, které bylo upraveno k pohodlnému a trvalému bydlení. Pozdější úpravy interiérů ve 20. a 30. letech 20. století realizoval arch. Pavel Janák. Významnou osobností, která zámek navštívila, byl sám prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Ten na zámku přenocoval v roce 1926.

Více zde: https://www.region-orlickehory.cz/turisticke-zajimavosti/hrady-zamky-zriceniny/zamek-nove-mesto-nad-metuji/

typické podloubí na náměstí

Největší atrakce- zámek stojí na místě starší tvrze. Při založení byl zahrnut do opevnění města, je však od města oddělen výrazným příkopem. Byl rozšířen Pernštejny během 16. století a za hrabat Lesleů barokně přestavěn v letech 1655–1661 podle plánů Carla Luraga. V letech 1909–1913 byl upraven podle plánů Dušana Jurkoviče pro nové vlastníky průmyslníky Josefa a Cyrila Bartoně z Dobenína. Jurkovič navrhl také originální zámeckou zahradu s dřevěnými stavbami. V roce 1948 byl zámek Bartoňům zkonfiskován. Ve státní správě zůstal až do roku 1992, kdy byl v restituci vrácen Josefu Bartoňovi Dobenínovi a zpřístupněn veřejnosti.

tohle je už na náměstí

Další naší zastávkou byla Dobruška. Udělalo se strašné vedro, takže jsme jenom z náměstí došli k rodnému domku F. L. Heka.

náměstí s radniční věží

před radnicí stojí socha F. L. Věka (je teda použita rovnou Jiráskova a televizní varianta jména)

Domek představuje dobře dochovanou ukázku dobrušské předměstské architektury 18. století. Dne 11. 4. 1769 se v něm narodil František Vladislav Hek, známější jako hlavní postava Jiráskova pětidílného románu F. L.Věk. Od roku 1972, kdy František vešel do podvědomí lidí díky televiznímu seriálu, je v rodném domku zřízena stálá expozice.

Hek byl synem obchodníka z Dobrušky. Základní školu začal navštěvovat v Dobrušce, ale dokončil ji roku 1782 v Praze, kde žil od roku 1779. Po té v Praze studoval na piaristickém gymnasiu. V této době také navázal první kontakty se skupinkou českých vlastenců.

V polovině osmdesátých let se vrátil do Dobrušky, protože musel převzít kupecký obchod svého otce, v němž kromě prodeje zboží denní potřeby půjčoval i české noviny a knihy. Později zde zřídil i externí pobočku Krameriova vydavatelství Česká expedice.

tohle je dům, ve kterém měl Hek svůj obchod

Z Dobrušky už jsme dojeli do Deštného v Orlických horách. Centrum obce nestojí za moc, je tu pěkný kostel a okolí je protkáno naučnými stezkami. Pro děti je tu Kačenčina pohádková stezka, na které se občas dá vidět keramická postava Kačenky..

autobusovou zastávku tu ale mají světovou

Kostel svaté Máří Magdaleny v Deštném je barokní a zřejmě vznikl mezi lety 1723-1725 na základě projektu Jana Blažeje Santinoho- Aichela na objednávku hraběte Františka Karla II. Libštejnského z Kolowrat na místě původního starého gotického kostela. Ačkoli Santiniho autorství nelze přímo doložit, je velmi nepravděpodobné, že by Santini nestál u zrodu tohoto kostela. Ve prospěch jeho autorství totiž hovoří celá řada skutečností vyplývajících nejen ze Santiniho činnosti na panství Rychnov nad Kněžnou, ale taktéž ze slohového rozboru stavby.

V Deštném jsme nocovali a obrazili spoustu hospod.

Druhý den jsme se vydali na výlet na Šerlich a Velkou Deštnou. Na Šerlichu nás dostihl přeháňkový mrak, tak jsme se na chvíli schovali dovnitř. Když jsme ale vyrazili, stejně jsme zmokli, protože mraky se nad horama honily furt.

Chata na Šerlichu byla postavena Klubem českých turistů v Hradci Králové podle projektu arch. B. Fuchse. Základní kámen byl položen 14.6.1924, veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil.

21. 9. 1938 byla Masarykova chata přepadena nacisty z Freikorpsu, pokus o vypálení naštěstí nevyšel. Počátkem října 1938 byla chata evakuována. Němci potom chatu přejmenovali na Hitlerbaude a v průběhu války zde byly ubytovávány rodiny fašistických pohlavárů, zotavovali se tu ranění piloti, bylo tu i středisko Hitlerjugend. Počátkem padesátých let se z Masarykovy chaty stala jen "chata ČSTV na Šerlichu". Další dvojí přejmenování spadá do období roku 1968, a konečně od roku 1990 nese opět Masarykovo jméno. Osudy jména sdílela i prezidentova busta. Nejdříve u chaty vydržela tři roky (1935-38), pak čtyři (1949-53) a opět čtyři roky (1968-72). Zatím poslední návrat se udál v roce 1990.

výhled cestou k chatě

pod Velkou Deštnou je malé občerstvení

Na Velké Deštné si pamatuju takovou malou rozhlednu... ovšem najednou jsem zjistila, že už tu není!

Dočetla jsem se, že Velká Deštná se mohla až donedávna chlubit hned dvěma nej - je to nejvyšší hora Orlických hor, a zároveň měla na svém temeni nejmenší rozhlednu tohoto pohoří. Byla jí vyhlídková věž ze čtyř otesaných kmenů spojených do tvaru pyramidy. Ve výšce pouhých pěti metrů se nalézala jednoduchá vyhlídková plošina. I těchto pět metrů však stačilo na to, aby se z ní otevřel úchvatný kruhový rozhled.

Rozhledna byla postavena v srpnu 1992 díky pionýrům z Náchoda. Věnovali ji panu Štefanu Matejíkovi, místnímu hajnému a bývalému členu Horské služby v Deštném, k jeho šedesátinám. Od té doby se jí říkalo Štefanova vyhlídka. V roce 2003 byla již značně chatrná rozhledna nahrazena novou, opět dřevěnou, o něco málo vyšší konstrukcí. I ta však v drsných podmínkách brzo zvetšela, a proto byla v roce 2010 stržena. Velká Deštná tak nyní zůstává bez vyhlídkové stavby. (Již dříve se objevovaly snahy o vybudování "klasické" rozhledny, ať už z kamene nebo kovu, pro komplikace při jednáních s majitelem pozemku Janem Kolowratem Krakovským však nikdy nebyla žádná stavba realizována).

hm, tak nic

naštěstí jako úkryt místní kešky slouží tahle pěkná miniatura :-)

Kousek pod vrcholem je konečně pěkný výhled (zamlžený)

Od roku 1845 zde byla zřízena Anenská sklářská huť, která však již dnes není v provozu. A proč vlastně název Luisino údolí? O pojmenování se zasloužil tehdejší majitel solnického panství Antonín Slivka, rytíř ze Slivic horské údolí pojmenoval podle své matky Marie Luisy, huť pak po své manželce Anně.

Více zde: https://www.region-orlickehory.cz/turisticke-zajimavosti/zajimava-mista/luisino-udoli/

Sešli jsme z kopce až do Luisina údolí. Osada se připomíná roku 1828 jako dřevorubecká, patřící původně k obci Jedlová. Dnes chalupy slouží pro rekreaci a je zde hájovna. Za svůj název vděčí tehdejšímu vlastníku solnického panství Antonínu Slivkovi, rytíři ze Slivic, který osadu pojmenoval po své matce. Zrovna tam ale žádná idylka nebyla, probíhají tam nějaké stavební práce...

Nakonec jsme došli do Deštného a rozhodli se, že přímo v chatě na Šerlichu jednu noc přespíme. Bylo to docela fajn a ráno jsme dostali výbornou snídani.

Pak jsme pokračovali po dost opuštěné části Orlických hor do Neratova. Krajina je tu moc krásná, taková nedotčená :-).

V 80. letech ze sudetského Neratova, dlouhé vesnice s více než dvěma tisíci obyvateli, zbyli dva stálí obyvatelé a pár chalupářů. Domy byly prázdné, osiřelé a z kostela, který už neměl ani střechu, vyrůstaly stromy.

Právě ten kostel se stromy uviděl jednou Josef Suchár, který tam zabloudil, když pro děti připravoval orientační běh. Bylo to rok poté, co byl tajně vysvěcen na kněze, a ani on netušil, že ho brzy čekají dva zcela zásadní životní obraty.

Prvním bylo, že za dva roky padl režim a on se mohl stát farářem veřejně. Druhým, že se jako farář za dalších pár let do Neratova vrátil a založil komunitu, která dnes dává práci nejvíc lidem v celém širokém okolí.

Zdroj: https://bydleni.idnes.cz/vesnice-neratov-bydleni-na-vesnici-zachrana-kostela-fyo-/dum_osobnosti.aspx?c=A170215_164801_dum_osobnosti_web

fara

hřbitov je tu už taky upravený

Po návštěvě Neratova jsme zamířili do Rokytnice v Orlických horách. Cestou jsme se jen krátce zastavili u pěchotního srubu na Holém, který byl vybudovanám v roce 1937 jako součást provorepublikového pevnostního opevnění. K nedaleké Haničce už se nám moc nechtělo, proudily tam davy lidí.

V Rokytnici v Orlických horách jsme navštívili místní infocentrum, kde jsem si úspěšně stáhla nové keše. Jinak se tu zrovna připravovala velká pouť se spoustou stánků a atrakcí. Docela jsme byli rádi, že to hlavní nastane až tu nebudeme (klasická pouť se strašidelným hradem, střelnicí s růžema a taky řadou "novodobých" atrakcí, hluk neskutečný).

Zaparkovali jsme přímo u zámku. Původně vodní tvrz z r.1567 nechal Kryštof Mauschwitz z Armenruh v roce 1600 zbořit a postavit pozdně renesanční zámek. Svoji současnou podobu dostal v r. 1855 za hraběte Josefa z Nostic. Zajímavá je výzdoba zámecké kaple v prvním patře.

náměstí

Z náměstí jsme ještě zašli na okraj městečka, abychom viděli místní židovský hřbitov.

První židé se do Rokytnice stěhovali na přelomu 17. a 18. století, kdy panství patřilo hraběti Nostitzovi. Ten také v roce 1718 udělil židům právo zřídit vlastní hřbitov na pozemku, z něhož platili nájem (údajně 30 krejcarů ročně). Židovská komunita zde nikdy nebyla nijak početná. Za druhé světové války byli židé z Rokytnice uvězněni v koncentračních táborech a hřbitov poničen. V nedávné době byl ale hřbitov alespoň zčásti restaurován a v současnosti je i pečlivě udržován.

Z Rokytnice jsme se vrátili na "polskou" stranu hor, abychom viděli Zemskou Bránu.

Zemská Brána je chráněný přírodní výtvor a oblíbené výletní místo. Je tak pojmenován skalnatý úsek Divoké Orlice protínající pod osadou Čihák napříč snížený hřbet Orlických hor. Řeka zde vyhloubila romantické údolí v pevných, ale rozpukaných rulách a pronikla tak do vnitrozemí Čech. Balvanové úzké řečiště lemují v úseku několika set metrů výrazné rulové skály, které opravdu působí dojmem vstupní brány do Čech. Tomuto přirovnání napomáhá i kamenný most s jedním obloukem na začátku údolí, po němž řeku překonává silnice z Českých Petrovic do Bartošovice v Orl. horách, Byl postaven českými a italskými kameníky v letech 1901 -1903.

Po trase naučné stezky jsme došli až k Pašerácké lávce. Ta byla původně postavena vrchností pro potřeby dřevorubců a formanů svážejících dřevo z panských lesů. Především v nočních hodinách však začala být využívána k paši různého zboží. Na kladské straně stával dřevěný mlýn, který prý sloužil jako prodejna pašovaného zboží i úkryt pro pašeráky. Pašování vyvrcholilo po první světové válce. Dnešní podoba lávky pochází z roku 2002, kdy byla obnovena po ničivé povodni v roce 1999.

Původně jsme tu chtěli přespat, ale všude bylo docela dost lidí, koupali se v řece a tak. Rozhodli jsme se tedy popojet do Kostelce nad Orlicí. Tam jsme si nejdřív prohlédli kostel Nejsvětější Trojice- byl od 13. století součástí jednopatrové budovy kláštera řádu křižovníků (cyriaků), který byl v 15. století vypálen husity (pozůstatky kláštera byly objeveny roku 1956). Pobořený kostel osiřel a byl obnoven roku 1452. Z časů obnovy po husitských válkách pochází kamenný základ hlavního oltáře, stůl, na němž jsou čtyři erby rodu Jiřího z Poděbrad. Zvláštností kostela je malba, která znázorňuje dvě podivné postavy (prý čerty). Já jsem teda obešla celý kostel, ale čerty jsem nenašla...

Nakonec jsme nocovali hned za kostelcem u řeky Orlice. Večer zase přišla bouřka, ale v autě nám to až tak nevadilo. Druhý den jsme se rozhodli zdolat Kralický Sněžník.

pátek 3. srpna 2018

cesta na východ 1- Broumovsko, Adršpach a okolí

Předposlední červencový víkend jsme se vydali na dovolenou a tentokrát jsme ji pojali jaksi volně- jeli jsme prostě na východ, měli jsme nějaká místa, která chceme vidět a to bylo tak všechno :-)

Nakonec to ale nebylo tak špatné, člověk se může zařídit podle momentální situace a libovolně měnit plány, jak se mu to hodí.

Projeli jsme přes Mladou Boleslav, Jičín, Trutnov a Hronov do Police nad Metují.Tam jsme nejdřív navštívili místní prodejnu Penny :-)

Ovšem protož je Police malá, stačilo přejít ulici a viděli jsme asi největší místní pamětihodnost- klášter Benediktinů. Klášter byl založen roku 1213 břevnovskými benediktiny; původně raně gotické budovy z let 1306 byly přestavěny v letech 1676 - 1772.

Kousek za klášterem jsme cestou na náměstí míjeli hezkou budovu bývalé školy z roku 1785. V přízemí se nacházely dvě třídy, v patře byty pro učitele. Ve škole se učilo až do roku 1856, dnes součást Památníku města Police nad Metují.

Na náměstí nejvíc zaujme budova radnice. Budova byla postavena roku 1718 jako soukromé sídlo inspektora nad klášterními statky Františka Antonína Hradeckého, snad podle plánů Kiliána I. Dientzenhofera. Roku 1740 byla koupena městem od opata Benna II. jako radniční budova. Radnice roku 1842 vyhořela, původní cibulovitá věž byla nahrazena roku 1876 novou osmibokou věží ve slohu tudorské gotiky.

v podloubí radnice

Uprostřed náměstí je asi naše nejoblíbenější místo- pramen Julinka s výbornou vodou. Po dobu pobytu v broumovském výběžku byla naším vítaným a opětovně navštěvovaným zdrojem vody. Jde vlastně o artéský vrt hluboký 70 metrů, který byl dokončen za éry starosty Viléma Pellyho v roce 1906. Dnešní podoba pramene je z roku 1958, kdy byla při úpravě náměstí nahrazena kovová plastika ženy.

Z Police jsme kousek popojeli a začali stupat na stolovou horu Ostaš. Už dávno jsem tu nebyla, je tu ovšem pořád stejně pěkně.

Ostaš je stolová hora, která v dávných dobách sloužila jako útočiště pro polické obyvatelstvo, které se zde ukrývalo ve skalách během válek. Tyto časy připomínají i názvy některých skalních útvarů – např. Zrádce nebo Sluj českých bratří. Území Ostaše zpřístupňuje okružní turistická stezka: nachází se tu dvě menší skalní města - Horní labyrint a Dolní labyrint s Kočičím hradem.

My jsme prošli horní labyrint.

Zrádce

výhled z Krtičkovy vyhlídky

asi nejznámější útvar- Čertovo auto

V místním kempu nasadili hodně přísný režim, sprchy jsou na žetony, parkoviště placené a všude cedule se zákazama. Zřejmě to tu bylo oblíbené místo na přespávání v autě. My jsme teda taky s tou myšlenkou koketovali, ale nakonec jsme sjeli dolů a tábořili jsme krásně na louce u Metuje.

Druhý den jsme se vypravili do Broumovských stěn. Zaparkovali jsme u rybníka v Hlavňově a po červené a modré značce pokračovali do Suchého Dolu. Hned za rybníkem jsme míjeli zajímavé místo- památník v místě, kde stávala rodná chalupa evangelíka Jiřího Vostrého Žitavce, který vystupuje v románu Aloise Jiráska Temno. Tento evangelík odešel do exilu do Žitavy, ale odtud pašoval do Čech knihy. Po chycení a věznění si ho vyžádali na stavbu broumovského kláštera, podařilo se mu uprchnout, přesídlil k Berlínu, ale při jeho další cestě do Čech byl chycen a umučen husary při podezření z vyzvědačství.

pohled směrem k Machovu

Došli jsme až k rozcestí nad Slavným a kousek jsme si zašli na Slavenskou vyhlídku.

pohled od Slavného na Ostaš

pohled ze Slavenské vyhlídky k Martínkovicím

Potom jsme už pokračovali po červené značce kolem skalních hřibů směrem k Hvězdě.

Kamenné hřiby jsou tu pěkné a je jich spousta...

Cesta na Hvězdu je docela náročná, protože vede nahoru a dolu a pokaždé, když tu jdu, přijde mi to celkem vyčerpávající. Když už jsme toho měli dost, došli jsme konečně k Supímu hnízdu, odkud už je to na Hvězdu kousek.

pohled ze Supího hnízda směrem k Broumovu

Konečně Hvězda....

historický kamenný rozcestník

V roce 1731 nařídil břevnovsko-broumovský opat Otmar Zinke na místě původního kříže postavit z velkých pískovcových bloků kapli Panny Marie Sněžné. Projektoval ji Kilián Ignác Dientzenhofer. Stavba byla dokončena v roce 1733 a rychle se stala velmi oblíbenou zastávkou poutníků. Josefínské reformy v roce 1787 nařídily odsvěcení a následné zbourání. Odstranění stavby by však bylo velmi nákladné, a tak polický občan, který ji získal v dražbě, pouze nechal vyklidit vnitřek. I tak kaple začala chátrat. Záchrana přišla až roce 1852 a to na základě snažení poustevníka Christiana Goldsteina a hlavně opata Jana Rottera. Kapli opat odkupuje a opravuje. Při této příležitosti nechal opat postavit ještě vedle kaple horskou chatu ve švýcarském stylu.

Po občerstvení u Hvězdy jsme se vydali zpátky k autu Kovářovou roklí.

Večer jsme se ještě zajeli podívat se do Broumova, náměstí je pěkně upravené, klášter prokoukl, pěkné to tam mají.

teda ty sochy uprostřed náměstí jsou trochu divné

Hlavní atrakce- Benediktinský broumovský klášter byl založen ve 14. století, budovy počátkem 18. století přestavěli Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác v barokní slohu. Význam kláštera postupně rostl, stejně tak jako jeho bohatství. V 17. století se tu vystřídla řada významných opatů, nastala tak doba velkolepé stavební, výtvarné a hudební činnosti. V době působení opatů Sartoria a Zinkeho dosáhl řád benediktinů podnikatelskou činností a organizací plátenické produkce několika set domácích tkalců velmi dobrého hospodářského postavení, které mu umožnilo nákladnou výstavbu klášterních objektů včetně tzv. broumovské skupiny kostelů.

V 50. letech tu byl internační tábor pro řeholníky, následně sem byly sestěhovány řeholnice různých řádů, areál chátral. Revitalizace proběhla na přelomu let 2014 a 2015.

Zahrada byla založena okolo roku 1676 za opata Sartoria. V přední části byla vybudována okrasná terasová zahrada v barokním italském stylu s pravidelnými geometrickými ornamenty. Za ní byla zřejmě zelinářská část a v zadní části byl později založen park s barokní kašnou. V roce 2014 prošla zahrada nákladnou revitalizací a úpravami.

My jsme poseděli v příjemné kavárně dole pod klášterem.

Další den jsme se vydali na Čap a do Teplických stěn. Auto jsme zaparkovali nedaleko osady Skály u zámečku Bishofstein.

První zmínka o Skalách a malé osadě na okraji Teplických skal pochází již z roku 1393. Nad touto nenápadnou osadou se vypíná zřícenina hradu Skály, která se původně jménovala Katzenstein - "Kočičí hrad" a sloužila jako výchozí bod pro expanze Matěje Salavy do sousedních zemí. Barokní zámeček byl přestavěn na hotel a restauraci. Fakt příjemné a klidné místo.

Po zelené značce jsme vystoupali na rozhlednu na Čapu. Když jsem tu před lety byla naposledy, ještě nahoře žádná rozhledna nebyla :-) Postavena byla v roce 2014.

vzadu Krkonoše

Teplické stěny

Ostaš a Broumovské stěny

Po zelené a žluté značce jsme pak sestoupili na okruh v Teplických stěnách. Prošli jsme si jeho část, nejlepší byly asi Chrámově stěny.

Puklinová jeskyně v Chrámových stěnách je nejvyšší jeskynní prostorou v celých Adršpašsko-teplických skalách. Na začátku minulého století se tu pro pobavení turistů hrávalo na flašinet. Přístřešek, který flašinetář obýval, tu stojí dodnes.

Po zelené značce jsme vyšli ze skal a po žluté značce, která na ni navazuje nad Janovicema jsme pokračovali po zdejších loukách. Pořád se tu pase spousta koní.

Obešli jsme vrchol Čapu a vrátili se k autu.

zase Ostaš

Na Bischofsteinu se nám tak zalíbilo, že jsme se tam na dvě noci ubytovali. Další den hlásili velká vedra, tak jsme se vydali až k nádrži Rozkoš trochu se vykoupat. Podle rad z internetu jsme si vybrali odlehlé místo dost daleko od hlavních pláží, které prý nejsou vůbec pěkné (a stejně by tam nemohli psi). Sice tam nebylo občerstvení, ale voda byla čistá a koupání fajn.

Cestou zpátky jsme se pak zastavili na krátkou procházku po Náchodě. Na náměstí pod kostelem sv. Vavřince je nová lavička věnovaná Josefu Škvoreckému, místnímu slavnému rodákovi.

... a za ním je hotel Beránek, místo známé hlavně ze Škvoreckého knih. Teď vypadá teda spíš opuštěně.

Na Karlově náměstí je umístěně zajímavá zvonkohra- jedenáct speciálně odlitých zvonků odbíjí čas, hraje melodie, písně a ve vánočním čase i koledy. Zvonkohru tvoří přes čtyři metry vysoký oblouk z nerezové oceli, který tvarem připomíná bránu. Na vrcholu oblouku je miniatura dominanty Náchoda - náchodského zámku, pod níž jsou zvonky zavěšeny.

Nakonec jsme se ještě (místo zámku, kam se nám vlastně nechtělo) zašli podívat na funkcionalistickou Bartoňovu vilu od Pavla Janáka. Více zde https://www.novinky.cz/bydleni/tipy-a-trendy/285245-vila-josefa-bartone-je-reprezentativni-funkcionalistickou-stavbou.html

Počkali jsme až se bude blížit šestá večerní a pak jsme se vydali do Adršpachu. To je totiž zřejmě jediný způsob, jak si v klidu skály projít- počkat, až autobusy s turistama odjedou, pokladna zavře a potom se pustit do skal. Skoro nám přišlo, že skalní město žije ve večerních hodinách takovým paralelním životem. V jezírku se koupají naháči, po skalách lezou horolezci, člověk potká asi i pár místních, ale hlavně (!) všude je totální klid a pohoda. Jenom to teda chce přeci jen přijet něco před šestou, protože potom zase zavřou parkoviště a není kde parkovat. Ale když člověk přijede jenom pár minut před šestou jako se to náhodou povedlo nám, na obecní parkoviště ho ještě pustí a odjet potom může kdy chce.

zřejmě historičtí vandalové

jako všude a jako obvykle- Goethe tu byl

Asi nejvíc nás teda zaujali horolezci, kteří si nad propastí mezi skálama napjali lano a po tom chodili.. zdola to vypadá úplně neskutečně, ovšem vyfotit se to moc nedá.

Nejznámější dominanta- Starosta a Starostová.

Tak nějak jsme už viděli všechno důležité ve zdejším kraji, takže druhý den jsme se rozhodli pokračovat směr Orlické hory.