Tata, Szekesfehervár, Veszprém

Náš další cíl bylo poměrně malé a nenápadné město Tata. Ovšem průvodce nás nalákal, když ho popsal jako "malé jezerní město, které vyzařuje nejpůvabnější atmosféru za mlžných dopolední, kdy hrad, mlýny a jezdecká škola na břehu jezera vypadají jako přízraky ze zašlých dob" :-) Tak něco takového jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.

Zaparkovali jsme u místního obchodního centra (při nákupu překvapilo, že v Maďarsku se ani v obchodech ani restauracích nemusí nosit roušky, člověk si připadal skoro jako by ni nebyl rok 2021!). Od parkoviště jsme se vydali k vlastně jediné skutečné místní pamětihodnosti, což je hrad.

Hrad ze 14. století kdysi sloužil jako lovecká základna krále Sigismunda. Turci i Habsburkové ho však při válčení těžce poničili a z původní stavby se dochovala jenom jediná rohová věž. Obytná část hradu byla pak opravena v roce 1897 při příležitosti návštěvy Františka Josefa II.

Od hradu jsme se podél jezera vydali do anglického parku. Ten obklopuje Malé jezero a byl založen roku 1870 po vzoru klasických anglických parků. Z římských a benediktýnských stavebních zlomků tu vznikla umělá zřícenina kostela...

Kolem Starého jezera jsme se pak vrátili zpátky k hradu. Kromě jiného se Tata vyznačuje tím, že tu bývalo velké množství mlýnů na kanálech v okolí jezera, některé se dochovaly dodnes.

Kromě všech pamětihodností jsme v Tatě natrefili asi na nejlepší zmrzlinu celé dovolené. Výborná byla ze stánku u jezera a ještě lepší ze zmrzlinárny mezi parkem a jezerem.

Další cíl bylo město s jazykolamovým názvem- SZÉKESFEHÉRVÁR. Zábava je už jenom snažit se to celé plynule a srozumitelně vyslovit. V překladu to je ovšem Stoličný Bělehrad a to už se vyslovit dá.

Podle legendy jde o místo, kde se po příchodu do země usadil kníže Arpád a kde založil svůj rod. Dle všeho jde o nejstarší uherské město. Jméno Székesfehérvár vzniklo ze slova fehérvár, které označovalo "bílý hrad" knížete Gejzy, jehož syn Štěpán zde založil královské sídlo (szék). Jako středisko snah o civilizaci Maďarů bylo město latinsky pojmenováno "Alba Civitas" nebo "Alba Regia" (bílé město). Středověké město zcela vyplenili Turci a dnešní Székesfehérvár vděcí za svůj vzhled Habsburkům a za paneláková sídliště na předměstí německému protiútoku v roce 1945.

My jsme si při podvečerní procházce vlastně jenom vychutnávali jeho příjemnou atmosféru, lidi sedící v kavárnách a pěkná zákoutí...

vykopávky základů katedrály, v níž byl pohřben král Štěpán

Székesfehérvár jsme si užili a druhý den zamířili ještě blíž k jezeru Balaton do Veszprému. Město vyrostlo na pěti pahorcích, které spojuje bludiště uliček směrem ke staré čtvrti. Stejně jako Stoličný Bělehrad se Veszprém stal biskupským sídlem za vlády knížete Gejzy, který konvertoval ke křesťanství v roce 975. Ve středověku byl Veszprém sídlem uherských královen a místem jejich korunovací. Odtud pochází i jeho titul "město královen". V 16. století bylo město zcela zničeno a vydrancováno. K jeho obnově došlo až po roce 1711.

Těsně před hradní čtvrtí se nachází trojúhelníkové náměstí Óváros tér, které z jedné strany obklopují secesní a z druhé barokní a rokokové budovy. Většina staveb má růžové, modré a "tereziánské" žluté fasády, což byly barvy, které císařovna nařídila používat na veřejných budovách po celém habsburském mocnářství. Náměstí dominuje radnice a bohatě zdobené měšťanské domy.

Archanděl Michael bojuje s ďáblem (asi)

Do Hradní čtvrti neboli Várhegy se vchází Bránou hrdinů. Jde o novorománský portál postavený v roce 1936 na památku obětí první světové války.

Na vedlejší barokní Požární hlídkovou věž jsme chtěli vylézt, ale měli jsme smůlu, byla zavřená.

Na hlavním náměstí Szentháromság tér (neboli náměstí nejsvětější Trojice) stojí biskupský palác a katedrála sv. Michala založená v 11. století. Její současná podoba je ale výsledkem novorománské úpravy z let 1907- 1910. Z původního kostela se dochovala jenom krypta.

Okolo katedrály se dalo ještě sejít k Benedekskému vrchu s pěkným výhledem na město a okolí.

Udělalo se docela vedro, takže po vymotání se z uliček jsme se začali těšit na další cíl naší cesty- Balaton.

Štúrovo, Ostřihom a Vysegrad

Z Trnavy jsme pokračovali k maďarským hranicím a před jejich překročením jsme se zastavili ve Štúrovu. To se původně jmenovalo Parkan a teprve v roce 1948 se na počest Ľudovíta Štúra přejmenovala na Štúrovo . Na rozdíl od Ostřihomi se tu nic moc zajímavého nenachází, asi nejznámější jsou zdejší termální lázně, které jsme si pak odpoledne taky vyzkoušeli :-) 

mohutný Dunaj a bazilika na protějším břehu

Ve Štúrovu jsou na turisty připraveni, takový langoš burger nám dal dost námětů k přemýšlení. Ostatně i řecký langoš uvnitř se salátem nebo čím, popřípadě langoš posypaný cibulí (?)... no, fantazii se meze nekladou. Možná by šla z langoše vyrobit i maková buchta nebo španělský ptáček...(?)

Prošli jsme se kousek podél Dunaje a slovensko- maďarskou hranici překonali na mostě Marie Valérie, maďarsky Mária Valéria híd. Tento most byl postavený v roce 1895 a pojmenovali ho podle nejmladší dcery Františka Josefa I. Marii Valerii Habsbursko- Lotrinské. Za druhé světové války most vyhodila do povětří německá armáda. Znovu opraven a otevřen byl až v roce 2001.

Na druhé straně řeky v Ostřihomi to už bylo něco úplně jiného. I samotné centrum města je plné pěkných starých budov a všemu samozřejmě dominuje bazilika na kopci.

nahoru k bazilice jsme stoupali Kočičí uličkou

Kníže Gejza nechal v Ostřihomi postavit první panovnický hrad po příchodu kočovných Maďarů do Panonie. Jeho syn byl v první uherské katedrále v roce 1000 korunován na krále Štěpána I.(takže Maďaři tím přijali křesťanství). Ostřihom pak byla od 10. do 13. století hlavním městem Uherského království, později bylo hlavní město přesunuto do Visegrádu a pak do Budína. V období turecké poroby se město stalo osmanskou državou, z čehož se Ostřihom začala vzpamatovávat až v 18. století, teprve v 19. století se ale znovu stala křesťanským centrem. Za socialismu byla bazilika udržována v dobrém stavu údajně kvůli manželce Chruščova, které se líbila. Dodnes je zde rezidence arcibiskupa a primase uherského.

Na místě první uherské katedrály stojí dnes bazilika Panny Marie a sv. Adalberta. Je největším kostelem Maďarska a patří i mezi největší kostely Evropy. Původní bazilika byla zničena během tureckých válek v roce 1543, výstavbu nové katedrály zahájil až Alexander Rudnay v roce 1822. Architektem impozantní budovy byl Pál Kühnel a János Packh, v roce 1838 práce převzal architekt József Hild. Stavba byla dokončena v roce 1869.

na podlaze baziliky se dají najít pěkní amoniti

Kolem baziliky je řada vyhlídkových míst s posezením v parku... a v Maďarsku propagují plzeňské pivo (!)

 

Z Ostřihomi jsme se vydali směr Vysegrád a spali jsme přímo u impozantního Dunaje. Je tu pěkně široký a plují po něm obrovské remorkéry.

Další cíl následující den byl jenom kousek cesty podél řeky. Ve Visegrádu jsou tři hlavní historické památky- královský palác, Šalomounova věž a citadela na kopci nad nimi.

Královský palác byl založen roku 1323 králem Karlem Robertem a rozšířen za následujících vládců, hlavně za Matyáše Korvína. Podle legendy tu Matyáše otrávila jeho manželka Beatrice, která chtěla vládnout sama. Ve zdejším vinném sklepě podepsali roku 1335 uherský, český a polský král Visegrádskou smlouvu. Schůzka byla svolána kvůli projednání sílícího habsburského nebezpečí, neměla sice žádný konkrétní výsledek, ale stala se důvodem, proč se tu v roce 1991 předsedové vlád Československa, Maďarska a Polska dohodli o společné strategii obchodu a vstupu do EU. Smlouva byla podepsána ve stejném sklepení jako ta v roce 1335.

My jsme byli u paláce docela brzo ráno, byl ještě zavřený, tak jsem se rozhodli raději vystoupat podél křížové cesty nahoru k citadele, kde se podle průvodce nabízejí ty nejkrásnější výhledy na Dunaj a okolí.

Citadela sloužila jako depozitář uherských korunovačních klenotů až do doby, než je v 15. století ukradla proradná dvorní dáma. Po poslední rozsáhlé přestavbě, jež proběhla o něco později, hrad obsadili Turci, po nich Habsburkové a potom začal chátrat. Rekonstrukce pak začala až v 19. století. Výhledy odtud jsou opravdu parádní.

V jedné z místností byla z voskových figurín vytvořena už zmiňovaná hostina z roku 1335- uprostřed sedí maďarský král, vpravo polský a vlevo Jan Lucemburský.

no a před Janem Lucemburským krmí psa malý Karel IV. :-)

Z citadely jsme sestupovali zpátky k autu kolem Šalomounovy věže, ve které je Matyášovo muzeum. Podle průvodce se dá jít nahoru na vyhlídku, ale věž vypadala naprosto zavřená a opuštěná. 

Z Vysegrádu jsme se kousek vrátili na Ostřihom a pokračovali dál na jihozápad. Na druhou stranu podél řeky bychom totiž za chvilku dojeli do Budapešti a to radši necháme na jindy...