I v nejtemnějším období občas na chvíli vykoukne sluníčko. Ta chvíle ovšem nastala včera.. dnes bylo pošmourno. Včerejší zlepšení však stačilo na to, abych naplánovala výlet do pomětně profláknutých míst, která jsou ovšem (asi i kvůli tomu) tak trochu na okraji zájmu.
V Šárce jsem byla už určitě několikrát, ale všechno to bylo poměrně dávno a jak jsem zjistila, asi většinou po klasické trase dolů údolím (a možná předtím ještě na Hradiště).
Dnes jsem to vzala důkladně až z Vokovic a řadu míst viděla z nezvyklého úhlu anebo poprvé.
 |
| cesta na první vyhlídku ještě před Dívčím skokem |
 |
| pohled do údolí |
Přírodní rezervace Divoká Šárka sdružuje geologicky a botanicky vzácnou oblast v okolí Šáreckého potoka. Potok se zde zařezává do tvrdého skalního podloží tvořeného buližníkem a vytváří tak dvě stanoviště s výrazně odlišnými přírodními podmínkami. Na jižních svazích se nachází vzácná teplomilná vegetace, naopak na severních svazích najdeme vzácné druhy chladnomilné vegetace. Díky tomu patří mezi přírodně nejcennější lokality na území hlavního města.
Kousek níž ve svahu se nachází pozůstatek přírodního divadla. Zahájení činnosti divadla proběhlo 16. 5. 1913. Zásluhu na něm měli operní pěvec Emil Pollert, spisovatel a dramatik Jaroslav Kvapil a divadelní podnikatel a producent Antonín Fencl. Amfiteátr byl ve své době největším přírodním divadlem v Evropě a stal se inspirací pro další lesní divadla v zemi. Jeho kapacita byla 10 000 míst k sezení a 8 000 ke stání. Prvním představením byla Prodaná nevěsta. Díky tehdy nezalesněným kopcům byla v přírodním divadle výborná akustika. Svou činnost však ukončilo v roce 1922.
Od roku 2005 tu každé září probíhají představení některé klasické české opery. Sedí se přitom na dekách.
Došla jsem na všechny vyhlídky Dívčího skoku. Podle jedné z variant pověsti o dívčí válce ukončila nešťastná Šárka svůj život skokem z téhle skály.
Dál už vedla cesta nahoru na Hradiště. Na území hradiště Šárka žili lidé odjakživa, přesněji od starší doby kamenné. Slované se zde usadili v 6. století a ve starší době hradištní v 7.–8. století vybudovali opevněné hradiště. Postupně zaniklo na konci 9. století, kdy zemi vládla první historicky doložená přemyslovská knížata Bořivoj I. a po něm Spytihněv I. Zánik zřejmě souvisel se směnou sídelní struktury pražské kotliny. Celková rozloha trojdílného hradiště je asi 25 ha. Akropole (nejvýznamnější část hradiště) měla rozlohu 3 ha a zaujímala vyvýšenou polohu na plochém temeni Kozákovy skály.
Po červené jsem pak sešla až dolů k vodní nádrži Džbán.
Kousek jsem ještě nahlédla do vrchní části údolí. Z jedné strany je Kozákova skála, z druhé Šestákova skála. Tenhle kousek údolí je nejdivočejší a nejpěknější...
Údolím jsem ale ještě jít nechtěla, takže jsem se vrátila kousek po silnici a napojila se na žlutou značku. Po té a po cyklostezce jsem pak došla vrchem až k osadě Na padesátníku. Je to oblast domků a zahrádek u silnice na letiště. Jeho romantiku trochu kazí jen hluk silnice zboku a letadel shora.
Po loukách jsem pak sešla zpátky do údolí ke koupališti.
 |
| červený strom |
 |
| Dívčí skok odspodu |
Od koupaliště už údolí až tak zajímavé není, pěkné skály jsou ještě nad Čertovým mlýnem.
 |
| hostinec Dívčí skok |
Pod skálou Žabí stěna se v době domácího odboje za 1. světové války setkávali zakladatelé Československa Alois Rašín, Karel Kramář a František Sís, což připomíná pamětní deska. Původní deska byla odhalena 17. května 1931, během nacistické okupace ale byla odstraněna. Ke znovuobnovení došlo 10. prosince 2001.
Po silnici jsem pak došla zpátky do Vokovic na metro. Pěkných 14 km to bylo.
