úterý 12. května 2026

San Marino

Náš poslední výlet směřoval do San Marina. Kdysi dávno jsem tu teda taky byla, ale bylo to v roce 1992, ehm a moje vzpomínky se dají označit za více než jen mlhavé...

Tentokrát jsme přijeli v pátek, ale i tak to s parkováním v půl jedenácté byla trochu potíž. Nakonec jsme ale volné místo našli a mohli se vydat k lanovce.

výhled z ochozu nad lanovkou


San Marino (italsky Serenissima Repubblica di San Marino – doslova „Nejvznešenější republika sv. Marina“) je jednou z nejmenších a nejstarších republik na světě. Rozkládá se na ploše pouhých 61 km2, podle počtu obyvatel je to 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší stát na světě.

Podle legendy ho založil svatý Marinus, původně kameník z chorvatského ostrova Rab, který pracoval v Rimini. V roce 301 n. l. uprchl na Monte Titano před pronásledováním římanů, a založil zde malý kostelík. Ve středověku zde vznikl městský státem, který v průběhu staletí čelil řadě pokusů o obsazení. Roku 1739 byl okupován papežským guvernérem z Ravenny, během příštího roku nezávislost obnovil papež Klement XII. V roce 1797 hrozilo obsazení Napoleonem, San Marino si ale vyjednalo nezávislost. Roku 1849 poskytlo úkryt sjednotiteli Itálie Giuseppe Garibaldimu a jeho manželce Anitě. Během 1. světové války bylo San Marino neutrální, nakonec bylo ale napadeno kvůli podezření, že skrývá Rakousko-Uherské špiony. Později se připojilo k Itálii proti Rakousku-Uhersku. Ve 2. světové válce zůstalo neutrální, bylo však bombardováno britským letectvem.

San Marino je parlamentní republika s dvěma kapitány-regenty, kteří jsou voleni na šest měsíců. Tento jedinečný politický systém je jedním z nejstarších na světě a symbolizuje dlouhodobou oddanost republikánským hodnotám a nezávislosti.



Od vyhlídky u lanovky jsme došli na hlavní náměstí s radnicí.
Radnice a vládní budova San Marina, sídlo nejvyšších státních orgánů, stojí na hlavním náměstí Piazza della Libertà. Postavena byla v letech 1884–1894 podle návrhu architekta Francesca Azzurriho v novogotickém stylu, inspirovaném středověkou architekturou. Dominantou budovy je hodinová věž s cimbuřím a charakteristickými obrannými prvky. Na pravém nároží v úrovni prvního patra je umístěna bronzová socha svatého Marina, patrona země. Před palácem se nachází socha Statua della Libertà z roku 1876 od sochaře Stefana Gallettiho. Pod povrchem náměstí se dodnes dochovaly historické cisterny na zachytávání dešťové vody, které v minulosti zajišťovaly zásobování města.


středověké míry


San Marino je teda hlavně nákupní ráj. Zřejmě se tu dá něco koupit výhodněji kvůli clům (?), těžko říct. Nicméně uličky města jsou plné krámků, hodně obchodů bylo s parfémy, koženým zbožím, alkoholem...


střecha kostela sv. Františka

nevím přesně, co to bylo za stavbu, ale rozhodně jde o symbol tolerance :-)

Celé historické jádro San Marina obepínají mohutné středověké hradby, které postupně vznikaly od 13. století a chránily město před nájezdy. Součástí systému opevnění jsou tři dominantní věže na hřebeni Monte Titano – Torre Guaita, Torre La Cesta a Torre Montale – které sloužily jako strážní a obranné body a dnes představují hlavní turistickou atrakci San Marina.



Po schodech podél hradeb jsme vyšplhali k první pevnosti Torre Guaita. Pevnost Guaita stojí přímo nad historickým centrem San Marina a patří k nejstarším a nejvýznamnějším obranným stavbám republiky. Byla založena pravděpodobně již v 10. století. V průběhu staletí prošla řadou přestaveb, které jí daly dnešní podobu s mohutnými hradbami a věžemi. Původní vstupní brána byla chráněna padacím mostem. Na hradbách jsou umístěna historická děla, která byla San Marinu darována italskými králi. 


poněkud přeplněná cesta po hradbách k druhé pevnosti

a pohlede zpět

Druhá věž Torre La Cesta se nachází na nejvyšším bodě Monte Titano, také se nazývá Fratta. Byla postavena v první polovině 13. století (ale zřejmě zde stála věž už za římských dob) a díky své poloze sloužila především jako strategická pozorovatelna a obranný bod. Uvnitř se dnes nachází muzeum starých zbraní.


pohled zpět na Torre Guaita

Od druhé věže nabývá cesta takový turistický charakter a vede lesem až k Torre Montale. Poslední z trojice věží stojí samostatně a má charakteristickou pětiúhelníkovou základnu. Byla postavena pravděpodobně ve 13. století a původně se počítalo s jejím rozšířením na plnohodnotnou pevnost, k čemuž však nikdy nedošlo. Díky své poloze sloužila zejména jako strážní věž.


snažili jsme se najít kopec, ze kterého jsme San Marino pozorovali cestou z Urbina, ale to bylo dost těžké...

Od věží jsme se vrátili zpátky do centra městečka a prohlédli si zdejší baziliku.
Bazilika pod hřebenem Monte Titano byla postavena v letech 1826–1838 v klasicistním slohu podle návrhu architekta Antonia Selliho. Stavba se vyznačuje monumentálním portikem s korintskými sloupy a trojlodním interiérem. Na stejném místě stával již dříve románský kostel Pieve z 5.–6. století, který byl jedním z nejstarších křesťanských svatostánků v oblasti. Současná bazilika je zasvěcena svatému Marinovi, zakladateli republiky. Pod hlavním oltářem jsou uloženy jeho relikvie, uchovávané v kamenném sarkofágu. Interiér baziliky doplňuje několik oltářů, soch a obrazů, z nichž některé pocházejí z původního kostela. 



Nakonec jsme se vymotali uličkama do zahrady Giardino dei Libumi, kde jsme si v kavárně odpočinuli a prohlédli si místní památník padlým před Muzeem současného umění.


Potom jsme se vydali na nejzazší konec hradeb s věží a domečkem, který patří místní univerzitě, a dál podél  hradeb zpátky do centra.



Chtěli jsme si ještě prohlédnout hlavně gotický kostel sv. Františka. Chiesa di San Francesco patří k nejvýznamnějším náboženským stavbám republiky. Jeho výstavba probíhala ve 14. století a původně byl spojen s františkánským klášterem. Interiér kostela je zdoben řadou freskových cyklů z 14. a 15. století, mezi nimiž vynikají obrazy znázorňující život svatého Františka a významné biblické scény. 


Jedna z nejpěknějších věcí na San Marinu jsou jeho hradby a brány. Významná brána je třeba Porta del Loco (známá také jako San Francesco) hned vedle kostela sv. Františka.


brána zvenku

kapucínský kostel svatého Quirina ze 16. století

Když už nás množství lidí a krámků poněkud unavilo, rozhodli jsme se sejít po turistické cestě dolů do spodního města. Vzali jsme to po červené, trochu strmé cestě, ale bylo to úplně v pohodě (a asi by se to v klidu dalo vyjít i nahoru bez lanovky).
Dolní město má také řadu pěkných starých budov, ale už to samozřejmě není jako nahoře. Prošli jsme kolem kostela a úspěšně se dostali k zaparkovanému autu.

z téhle strany to ani nevypadá jako kostel, ale je

takhle vypadal pohled nahoru z místa, kde jsme parkovali

No, bylo to pěkné a bylo toho dost. V pátek už nás přeci jen dostihla únava, takže následoval návrat, sobotní balení, loučení a let. 
Tak zas někdy příště, no :-)

sobota 14. března 2026

Nárečí, Paví vrch a Waltrovka

V krásném sobotním počasí se mi nechtělo sedět doma a nakonec poměrně narychlo a improvizovaně vznikla fakt pěkná procházka.

Den jsme zahájili kulturně, a to na výstavě v Akademii věd Kriticky ohrožené jevy našich nářečí. Bylo to zajímavé, člověk by ani neřekl, jaké tvary a slova se někde používají...







Líbila se mi i budova Akademie věd, ve které zrovna probíhal Týden mozku. Prošli jsme i další místnosti s různými interaktivními hrami, workshopy a tak.

Budova Akademie věd byla původně postavená v letech 1858-1862 jako budova Spořitelny české v novorenesančním stylu, k jejímu rozšíření došlo v 90. letech 19. století. Po úpravách sloužila od roku 1954 Československé akademii věd a od roku 1992 je sídlem Akademie věd ČR a Učené společnosti. Impozantní fasáda skrývá bohatě zdobené interiéry s mramorovými sloupy a sochami od J.V. Myslbeka.





Od Akademie jsme prošli přes řeku na Kampu a odtud popojeli na Smíchov.


Z Anděla jsme došli do ulice Na Bělidle, kde jsme se občerstvili v kavárně Stará škola, která pomáhá seniorům zůstat v akci. Odtud jsme prošli do sadů Na Skalce.

Park vznikl na konci 19. století zásluhou Eduarda Doubka, který jej věnoval Smíchovu. Dominantou je jezírko chráněné umělou skalou s umělým vodopádem a vyhlídka s litinovým altánkem z 90. let 19. století. Park byl upraven podle návrhu Františka Thomayera a veřejnosti otevřen roku 1894. V podzemí se nachází první smíchovský vodojem, na vrcholu návrší pamětní obelisk a v severní části socha Mladého bojovníka za svobodu.

socha Mladého bojovníka za svobodu

pomník donátora sadů

vypuštěné jezírko

evangelický kostel

pomník Milady Horákové před kostelem od Olbrama Zoubka

Parkem jsme vystoupali až k bývalé usedlosti Santoška, ve které je dnes školka. Původně barokní usedlost uprostřed vinic byla novogoticky upravena v roce 1868 tehdejším majitelem rytířem Eduardem Doubkem.

Na okraji parku v ulici Nad Santoškou jsme míjeli funkcionalistickou vilu architekta Josefa Karla Říhy, která vznikla v letech 1929-1930. Vila léta chátrala a zřejmě chátrá pořád, ale přeci jen jsem měla pocit, že od minulé návštěvy se na ní něco málo opravilo. Tak třeba příště to bude ještě lepší.


Po pěkné staré cestě jsme se pak už vydali na Paví vrch s krásným (téměř) kruhovým výhledem.




Z Pavího vrchu jsme pak sestoupili na druhou stranu a ulicí Na Pláni došli až k hřbitovu Malvazinky. Ten se také nachází v místech bývalých vinic, byl založený v roce 1876 a patří mezi největší pražské hřbitovy.

novorománský kostel sv. Filipa a Jakuba na hřbitově








Od hřbitova jsme kousíček popojeli autobusem a ještě si prohlédli novou čtvrť Waltrovka. Areál vznikl se na území bývalé továrny Walter/Motorlet s bohatou historií sahající do roku 1911. Původně zde stála továrna na automobily, později rozšířená o výrobu leteckých motorů.





budova Aviatica s plastikou Speederman od Davida Černého

Pegasové také od Davida Černého


zřejmě jediná budova, která se zachovala z původního areálu- funkcionalistická budova z roku 1929


Před nástupem do metra v Jinonicích jsme si ještě všimli zajímavé výzdoby vedlejšího průchodu.





Tak pěkné to bylo :-)