Náš poslední výlet směřoval do San Marina. Kdysi dávno jsem tu teda taky byla, ale bylo to v roce 1992, ehm a moje vzpomínky se dají označit za více než jen mlhavé...
Tentokrát jsme přijeli v pátek, ale i tak to s parkováním v půl jedenácté byla trochu potíž. Nakonec jsme ale volné místo našli a mohli se vydat k lanovce.
 |
| výhled z ochozu nad lanovkou |
San
Marino (italsky Serenissima Repubblica di San Marino – doslova
„Nejvznešenější republika sv. Marina“) je jednou z nejmenších a nejstarších
republik na světě. Rozkládá se na ploše pouhých 61 km2, podle počtu obyvatel je
to 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší stát na světě.
Podle
legendy ho založil svatý Marinus, původně kameník z chorvatského ostrova
Rab, který pracoval v Rimini. V roce 301 n. l. uprchl na Monte Titano před
pronásledováním římanů, a založil zde malý kostelík. Ve středověku zde
vznikl městský státem, který v průběhu staletí čelil řadě pokusů o
obsazení. Roku 1739 byl okupován papežským guvernérem z Ravenny,
během příštího roku nezávislost obnovil papež Klement XII. V roce 1797 hrozilo
obsazení Napoleonem, San Marino si ale vyjednalo nezávislost. Roku 1849
poskytlo úkryt sjednotiteli Itálie Giuseppe Garibaldimu a jeho manželce Anitě.
Během 1. světové války bylo San Marino neutrální, nakonec bylo ale napadeno
kvůli podezření, že skrývá Rakousko-Uherské špiony. Později se připojilo k
Itálii proti Rakousku-Uhersku. Ve 2. světové válce zůstalo neutrální, bylo však
bombardováno britským letectvem.
San
Marino je parlamentní republika s dvěma kapitány-regenty, kteří jsou voleni na
šest měsíců. Tento jedinečný politický systém je jedním z nejstarších na světě
a symbolizuje dlouhodobou oddanost republikánským hodnotám a nezávislosti.
Od vyhlídky u lanovky jsme došli na hlavní náměstí s radnicí.
Radnice
a vládní budova San Marina, sídlo nejvyšších státních orgánů, stojí na hlavním
náměstí Piazza della Libertà. Postavena byla v letech 1884–1894
podle návrhu architekta Francesca Azzurriho v novogotickém stylu, inspirovaném
středověkou architekturou. Dominantou budovy je hodinová věž s cimbuřím a
charakteristickými obrannými prvky. Na pravém nároží v úrovni prvního patra je
umístěna bronzová socha svatého Marina, patrona země. Před palácem se nachází
socha Statua della Libertà z roku 1876 od sochaře Stefana
Gallettiho. Pod povrchem náměstí se dodnes dochovaly historické cisterny na
zachytávání dešťové vody, které v minulosti zajišťovaly zásobování města.
 |
| středověké míry |
San Marino je teda hlavně nákupní ráj. Zřejmě se tu dá něco koupit výhodněji kvůli clům (?), těžko říct. Nicméně uličky města jsou plné krámků, hodně obchodů bylo s parfémy, koženým zbožím, alkoholem...
 |
| střecha kostela sv. Františka |
 |
| nevím přesně, co to bylo za stavbu, ale rozhodně jde o symbol tolerance :-) |
Celé
historické jádro San Marina obepínají mohutné středověké hradby, které postupně
vznikaly od 13. století a chránily město před nájezdy. Součástí systému opevnění jsou tři
dominantní věže na hřebeni Monte Titano – Torre Guaita, Torre
La Cesta a Torre Montale – které sloužily jako
strážní a obranné body a dnes představují hlavní turistickou atrakci San
Marina.
Po schodech podél hradeb jsme vyšplhali k první pevnosti Torre Guaita. Pevnost Guaita stojí přímo nad historickým centrem San Marina a patří k nejstarším a nejvýznamnějším obranným stavbám republiky. Byla
založena pravděpodobně již v 10. století. V průběhu staletí prošla řadou
přestaveb, které jí daly dnešní podobu s mohutnými hradbami a věžemi. Původní
vstupní brána byla chráněna padacím mostem. Na hradbách jsou umístěna
historická děla, která byla San Marinu darována italskými králi.
 |
| poněkud přeplněná cesta po hradbách k druhé pevnosti |
 |
| a pohlede zpět |
Druhá věž Torre La Cesta se nachází na nejvyšším bodě Monte Titano, také se nazývá Fratta. Byla postavena v první polovině 13.
století (ale zřejmě zde stála věž už za římských dob) a díky své poloze sloužila především jako strategická pozorovatelna a
obranný bod. Uvnitř se dnes nachází muzeum starých zbraní.
 |
| pohled zpět na Torre Guaita |
Od druhé věže nabývá cesta takový turistický charakter a vede lesem až k Torre
Montale. Poslední
z trojice věží stojí samostatně a má charakteristickou pětiúhelníkovou
základnu. Byla postavena pravděpodobně ve 13. století a původně se počítalo s
jejím rozšířením na plnohodnotnou pevnost, k čemuž však nikdy nedošlo. Díky své
poloze sloužila zejména jako strážní věž.
 |
| snažili jsme se najít kopec, ze kterého jsme San Marino pozorovali cestou z Urbina, ale to bylo dost těžké... |
Od věží jsme se vrátili zpátky do centra městečka a prohlédli si zdejší baziliku.
Bazilika
pod hřebenem Monte Titano
byla postavena v letech 1826–1838 v klasicistním slohu podle návrhu architekta
Antonia Selliho. Stavba se vyznačuje monumentálním portikem s korintskými
sloupy a trojlodním interiérem. Na stejném místě stával již dříve románský
kostel Pieve z 5.–6. století, který byl jedním z nejstarších křesťanských
svatostánků v oblasti. Současná bazilika je zasvěcena svatému Marinovi,
zakladateli republiky. Pod hlavním oltářem jsou uloženy jeho relikvie,
uchovávané v kamenném sarkofágu. Interiér baziliky doplňuje několik oltářů,
soch a obrazů, z nichž některé pocházejí z původního kostela.
Nakonec jsme se vymotali uličkama do zahrady Giardino dei Libumi, kde jsme si v kavárně odpočinuli a prohlédli si místní památník padlým před Muzeem současného umění.
Potom jsme se vydali na nejzazší konec hradeb s věží a domečkem, který patří místní univerzitě, a dál podél hradeb zpátky do centra.
Chtěli jsme si ještě prohlédnout hlavně gotický
kostel sv. Františka. Chiesa di San Francesco patří k nejvýznamnějším náboženským
stavbám republiky. Jeho výstavba probíhala ve 14. století a původně byl spojen
s františkánským klášterem. Interiér kostela je zdoben řadou freskových cyklů z
14. a 15. století, mezi nimiž vynikají obrazy znázorňující život svatého
Františka a významné biblické scény.
Jedna z nejpěknějších věcí na San Marinu jsou jeho hradby a brány. Významná brána je třeba Porta del Loco (známá také jako San Francesco) hned vedle kostela sv. Františka.
 |
| brána zvenku |
 |
| kapucínský kostel svatého Quirina ze 16. století |
Když už nás množství lidí a krámků poněkud unavilo, rozhodli jsme se sejít po turistické cestě dolů do spodního města. Vzali jsme to po červené, trochu strmé cestě, ale bylo to úplně v pohodě (a asi by se to v klidu dalo vyjít i nahoru bez lanovky).
Dolní město má také řadu pěkných starých budov, ale už to samozřejmě není jako nahoře. Prošli jsme kolem kostela a úspěšně se dostali k zaparkovanému autu.
 |
| z téhle strany to ani nevypadá jako kostel, ale je |
 |
| takhle vypadal pohled nahoru z místa, kde jsme parkovali |
No, bylo to pěkné a bylo toho dost. V pátek už nás přeci jen dostihla únava, takže následoval návrat, sobotní balení, loučení a let.
Tak zas někdy příště, no :-)
