Letos jsme se začátkem července opět vydali do slovenských hor. Vyjeli jsme docela brzo a cestou se zastavili na hradě Buchlově. Na prohlídku jsme samozřejmě jít neplánovali, přesto nás trochu zarazilo, že i na nádvoří se platí vstupné a hlavně že je tam zákaz vstupu psů. Tak nic no, udělala jsem fotku od brány a čau...
Buchlov je královský hrad, jehož vznik je datovám do 1. poloviny 13. století. Byl založen jako významné strategické a správní středisko, ale měl i funkci hospodářskou a obrannou.
Dál jsme pokračovali přes Bánovce nad Bebravou a Prievidzu směrem k Turčianským Teplicím. Cestou jsme míjeli minerální prameny v okolí obcí Budiš a Dubové. Od pramene u Budiše jsme poprvé zahlédli hory, zřejmě Velkou Fatru
Turčianská kotlina je známá svými minerálními vodami, hlavně je využívají lázně v Turčianských Teplicích. Pramen Budiš je teda dost málo vydatný. Narazili jsme tu na frontu zřejmě místních, kteří čepovali do lahví. Na jednu lahev se čekalo tak 2 minuty, takže bychom tam možná s touhle rychlostí čekali dodnes. Popojeli jsme proto kousek dál k obci Dubové, kde je další pramen. Ten je vydatný, nikdo tam nebyl, tak jsme si konečně nabrali i my. Voda je docela chutná, s bublinkama, ale trochu smrdí....
Projeli jsme Turčianskými Teplicemi, Banskou Bystricí a z druhé strany Nízkých Tater než obvykle jsme dojeli do vesnice Medzibrod. Všemi obcemi v tomhle údolí protéká řeka Hron, kterou využívají vodáci (mně to teda trochu udivilo, protože vypadá jako takový větší potok... nechápu, že pořád nedrhnou o dno :-)
My jsme se ubytovali v takovém vodáckém tábořišti, kde jsme se i domluvili, že necháme auto až vyrazíme do hor. Druhý den jsme se vydali na rychlík Hnilec do Telgártu.
Nádraží v Medzibrodě je docela pěkné a počasí taky nevypadalo tak zle (bouřky a lijáky tudy prošly už v noci)
Vlak Hnilec byl docela srandovní, na začátku a konci byly normální vagony a uprostřed takový dost divný, starý a pomalovaný. Všichni lidi nastupovali do těch normálních vagónů a my jsme zvolili ten prostřední punkový :-) Mělo to tu nezanedbatelnou výhodu, že jsme ho měli celý pro sebe :-))
Cesta do Telgártu trvala snad hodinu a půl a čím dál víc jsme se posunovali směrem k té oblačnosti, co nad námi prošla v noci. Možná jsme měli zvolit pochod z opačné strany hřebene....
Prohlédli jsme si viadukt v Telgártu a vydali se po červené značce na Královu holu. Nejdřív to šlo, bylo jenom zataženo. Potom jsme se začali nořit do mraků a taky se dalo do deště. Aspoň jsme při výživném stoupání nebylo tolik zpocení..
Když jsme došli na silnici na úrovni Královej skaly, pokračovali jsme radši po ní až na vrchol. Vidět nebylo vůbec nic, do poslední chvíle ani vysílač na vrcholu, akorát mlha, mraky. a déšť se samozřejmě stupňoval. prostě krása (ještě štěstí, že jsme si nezapomněli koupit pláštěnky na batohy)
Nahoře na Královej holi jsme se na chvíli schovali v budově a aspoň se v suchu najedli. Zájemců a trochu sucha a tepla bylo ale hodně, tak jsme po chvíli nasadili zas mokré oblečení a boty a pokračovali v cestě na Andrejcovou.
Cestou přes Strednú holu a Orlovou se občas mraky protrhli a viděli jsme i nějaké ty výhledy. Déšť pomalu ustupoval, ale zima byla pořádná.
Minule jsem na Bartkové fotila tenhle kříž s nádherným výhledem za ním. Tentokrát bohužel jen takhle...
Počasí se postupně zlepšovalo, tady je už vidět kříž ve Ždiarském sedle
Kousek odtud je už útulna Andrejcová. Tady jsem byla příjemně překvapená. Útulna je zrekonstruovaná (před třemi roky se tuším ještě rekonstruovala), uvnitř to je moc pěkné a dost místa .. a hlavně (!) je tu "chatár", který vaří guláš a nabízí ke koupi pivo a občerstvení. Docela příjemné, že je tu někdo znalý, kdo se dá s každým do řeči a u koho se dá něco koupit. Útulna byla ale dost narvaná, přeci jen volné dny vylákaly do hor hodně lidí. My jsme naštěstí dovnitř ani nechtěli, jako jedni z mála jsme se nesli se stanem a celou dobu spali v něm. Bylo to hlavně kvůli Jess, ale i po zkušenostech z minula bylo jasné, že by se z nás uvnitř mezi spoustou dalších lidí nevyspal vůbec nikdo :-)
Spaní ve stanu jsme už trénovali v Českém Ráji, ale zjevně nedostatečně, protože tady sice unavená Jess šla spát bez větších prostestů do předsíňky, ale po pár hodinách spánku, asi tak o půlnoci kdy už zřejmě nabrala znovu síly, se rozhodla vyndat jeden kolík, podlézt tropiko a jít se podívat, co by se v okolí dalo najít k jídlu. Když jsem to zjistila, málem mě trefil šlak, o medvědy v okolí samzřejmě nebude nouze. Naštěstí se po chvíli paniky a marného volání Jess zase objevila, tak putovala z předsíně stanu dovnitř a výsledek byl, že se nevyspal zase nikdo :-)
Druhý den se vylouplo krásné ráno a celý den bylo i pěkně teplo, takže jsme mohli dosušit zbývající věci. Nejdřív jsme vystoupali na vrchol Andrejcová
odtud se nám poprvé ukázaly pohledy na druhou část hřebene s dalšími cíly naší cesty... + konečně jsme viděli pěkně i Královu holu vzadu v dálce
vzadu Kolesárová, Homolka a možná vykukuje i Chopok (?)
sestup do sedla Priehyba byl krušný, ale ještě snad horší byl výstup na Kolesárovou, krátká, ale fakt prudká cesta...
poslední pohled zpět na Královu holu...
ukázaly se i výhledy na Vysoké Tatry
v sedle Homolka už jsme byli docela unavení...
lehce jsme uvažovali, že přespíme u Havranej Polany, ale nakonec jsme to zavrhli a pokračovali až na Ramžu. Dorazili jsme tam až po osmé hodině, jenom rychle uvařili jídlo, postavili stan a byla skoro tma. Odpočinek to byl teda fakt zasloužený...
třetí den ráno bylo zase krásně, ukazovaly se daleké výhledy směrem na Chopok a Ďumbier
sešli jsme do sedla Čertovica, kde jsme si dali zasloužený oběd a pivko
ze sedla následoval výstup na Lajštroch. V dětství na táborech v nedaleké Malužinné to bývala taková noční můra a dneska to jdu dobrovolně a ještě s těžkým batohem :-)
Oproti výstupu na Královu holu to byla docela brnkačka :-)
Poprvé jsme tu pořádně rozeznali vykukující Ďumbier (to špičaté vzadu vlevo) a pod ním se schovávající cíl dnešní cesty- chatu M. R. Štefánika
Ohniště a za ním Roháče
po přechodu přes Králičku se ukázala chata gen. Štefánika. Čekali jsme tu nával lidí, ale nebylo to nakonec tak strašné.
Co mě ale dost otrávilo, byl přístup místních a ceny, které nasadili. Před třemi lety jsme platili tuším 13 euro za nocleh a pes mohl na pokoj normálně s námi. Teď jsou psi zakázaní a nocleh stojí snad 21euro. Na můj dotaz jsem byla dost nevybíravě odkázána na nastavená pravidla, ok. prostě ven na vichr do stanu. Počítali jsme s tím tak nějak, ale ten přístup mi trochu vyrazil dech. Pes navíc nesmí ani do restaurace, venku ho asi nechávat nebudeme, takže jsme byli celý večer odkázáni na předsíň, kde byla zima, radši jsme šli brzo spát.
Měla jsem ale štěstí v neštěstí, protože jsem se rychle vypravila do sprchy (to naštěstí i ubytovaní ve stanech můžou, ostatně platí za to 5 euro, že...) a kupodivu (!) měla i sprchu s teplou vodou. Jaké to bylo štěstí jsem pochopila až potom, kdy spousta dalších zjistila, že teplá voda brzo došla a můžou se za ty prachy sprchovat tak leda studenou. S ohledem na to, že ložnice v chatě jsou po osmi s pořád stejnými letitými palandami, zlepšení nebo dokonce rekonstrukce absolutně nula... no prostě o strategii vedení téhle chaty mám jasno, pro příště si ponechám svoje romantické vzpomínky a uchýlím se zřejmě někam jinam.... škoda, bývalo to tu vždycky tak fajn
dělá se nová střecha... že by začátek rekontrukce za ty vybrané peníze?? (že by se doteď nevydělávalo? :-))
V noci foukal pořádný vítr, jen to hučelo a dost špatně se teda spalo. Naštěstí stan i přes svá léta drží, tak jsme to přežili bez úhony. Ráno nás ale přivítalo hodně zamračené počasí a pořádná zima. Mračna se tvářila, že se valí podél hřebene naším směrem a nevypadalo to moc dobře...
Po zralé úvaze jsme se pro tentokrát rozhodli sestoupit dolů a zbytek hřebene vynechat. Dost neradi bychom znovu zmokli, na Královej holi nám to už docela stačilo... Vydali jsme se teda dolů po žluté značce do Mlynnej doliny a dál do Mýta pod Ďumbierom
ještě nahoře kousek pod Štefáničkou jsme hned u cesty našli pěkné medvědí hovno a spoustu vyšlapaných medvědích cest. No, cesta po žluté nebyla moc pohodlná, překřtili jsme ji na "cestu lopuchu", ale neustálé prohlížení křovin a ohlížení se po každém šelestu nám ji trochu zpestřilo :-)
Ve zdraví jsme ale sestoupili do Mýta pod Ďumbierom, v penzionu Mýtnik se skvěle najedli a akorát stihli autobus do Brezna, odkud jsme vlakem popojeli k auto do Medzibrodu. S chutí jsme si dali sprchu a pivo a plánovali další výlety.
Nakonec jsme druhý den navštívili nedaleký hrad Slovenská Ľupča.
Předpokládá se, že kamenný hrad zde byl postaven v první polovině 13. století na místě původního hradiště. Hrad těžil ze strategické polohy na cestě ke středoslovenským hornickým městům. Na přelomu 17 a 18. století měnil hrad často majitele a byl opakovaně vyrabovaný, po požáru byl jenom nezbytně opravený a nadále používaný jako sirotčinec. Postupně přibýla ještě škola a výchovný ústav pro mladistvé. Po 2. sv. válce sloužil zámek jako učiliště, využívala ho charita a SSM.
Současným majitelem je společnost Železiarně Podbrezová, v areálu probíhá rekonstrukce. Zřejmě i díky tomu je tu taková podivná otvírací doba, ale nás se stejně netýkala, psi jako obvykle do hradu vůbec nesmí....
Ve vesnici Slovenská Ľupča jsou ještě vykopávky středověkého kláštera. Dají se ale vidět jenom za plotem, vstup by se musel nějak domluvit předem a telefonicky.
Žádné komentáře:
Okomentovat