cesta na východ 3- Kralický Sněžník a Podorlicko

Výlet na Kralický Sněžník byl tak trochu zlatý hřeb dovolené. Plánovala jsem ho už hodně dlouho a pouřád na něj nedocházelo. Sice nás trochu odrazovalo, že vyšel na sobotu, ale nakonec jsme to riskli. Lidí tam sice nebylo málo, ale naštěstí jsme nešli po moc frekventovaných cestách, takže ten vrchol samotný jsem přežili.

Ke svému překvapení jsem se dočetla, že pohoří Kralického Sněžníku je třetí nejvyšší pohoří v ČR (po Krkonoších a Hrubém Jeseníku). Nějak jsem si vždycky myslela, že se Kralický Sněžník zahrnuje do Jeseníků.

Auto jsme zaparkovali na parkovišti Pod Klepáčem a začali stoupat. Zvolili jsme málo frekventovanou trasu po hranicích s Polskem po červené značce.

první výhledy směrem ke Králíkům (vzadu zřejmě Suchý vrch)

Na vrcholu Klepáč stojí rozhledna. Jinak se Klepáči taky říká Trojmořský vrch; voda z jeho svahů totiž odtéká do tří moří. Východní svah odvodňuje Morava v úmoří Černého moře, na jižním svahu pramení Lipkovský potok tekoucí do blízké Tiché Orlice v úmoří Severního moře a ze západního svahu v Polsku odtékají pramenné potůčky Kladské Nisy v úmoří Baltského moře. Tato geografická zvláštnost dala Králickému Sněžníku vzletné označení "střecha Evropy".

vzadu Kralický Sněžník, dole naše cesta

naproti Suchý vrch

Na vrchol jsme nakonec pokračovali pořád po červené a Malý Sněžník jsme vynechali. Poslední kus cesty byl hodně frekventovaný, protože z polské strany se napojuje zelená značka z nedaleké chaty, po které proudí davy.

Na vrcholu to pořád vypadalo, že každou chvíli přijde bouřka. Ono se to tam točilo tak nějak celý den, tmavé mraky a zvuky hromů, ale zřejmě se to drželo spíš nad Jeseníkama.

Na druhou stranu to k poklidnému posezení na vrcholu moc nevybízí, člověk má pořád pocit, že si to tam má rychle prohlédnout, vyfotit a pádit dolů...

na samotném vrcholu

Pramen Moravy s budhisticky ozdobenými vrátky

než jsme stihli zakročit, Jess se v něm vykoupala

Zašli jsme si ještě k ruinám chaty a slavnému slůněti.

Lichtenštejnova chata nedaleko vrcholu Kralického Sněžníku byla otevřena v roce 1912 a její stavbu inicioval Moravskoslezský sudetský horský spolek. Mezi válkami i po druhé světová válce se tu střídali nájemci až do roku 1971, kdy byla chata z důvodu špatného technického stavu zbořena. O dva roky později ostatně potkal ze stejného důvodu stejný osud i kamennou rozhlednu na vrcholu Kralického Sněžníku.

tohle zbylo z chaty

Soška slůněte stojící vedle chaty se postupně stala symbolem Kralického Sněžníku. Ve 20. letech se v chatě scházela skupina mladých umělců a literátů, v čele se šumperským rodákem Kurtem Halleggerem, členem pokrokové skupiny Pražská secese, která se pokoušela na kulturním poli sblížit Čechy a Němce v Československu. Při svých setkáních a večerních posezeních si umělci oblíbili tehdy populární melodickou píseň „V ještědském údolí kvete šeřík“ (In Jeschental da blüht der Flieder). A právě podle ní si dala skupina název „Jescher“ a jako svůj symbol si vybrala šeřík. Později ale svůj nápad umělci poopravili - proč mluvit o Ještědu, když se scházejí na Králickém Sněžníku? Při nějaké příležitosti si všimli, že když kýchá slon, zní to jako „ješ“. Jméno si tedy ponechali, ale nadále ho odvozovali od kýchání slona. Toho přijali jako svůj symbol a vítali se pozdravem „ješ“.

V roce 1932 se slavilo desáté výročí vzniku skupiny „Jescher“. A právě při této příležitosti vznikla socha slona. Autorem návrhu byla sochařka Amei Halleggerová, realizaci provedla kamenická firma Förster ve Zlatých Horách.  Dneska je slůně jedinou připomínkou slavné prvorepublikové éry.

Cestou zpátky jsme se vraceli po červené a potom po žluté po stejné straně údolí. Naproti se objevovaly nové sjezdovky v Horní Moravě a místní Stezka v oblacích...

Výlet nebyl úplně krátký a měli jsme toho pak celkem dost. Překvapivě jsme ale měli problém se sháněním ubytování. Místní kemp nás odmítl, dole v Dolní Moravě byl koncert nějakého Kabátu revivalu, to bychom fakt nedali...

Nakonec jsme se museli přesunout až k vodní nádrži Pastviny, kde jsme shodou náhod přespali v obskurním zrušeném kempu, kde noclehy "načerno" nabízí taková fakt dost podivná mladá paní. No, ubytování to bylo ne úplně kvalitní, ale aspoň jsme měli spoustu zábavných historek.

Na víkend hlásili nechutná vedra, takže kempy u vody se naplnily až po okraj. My jsme teda k vodě dorazili až v neděli, kdy se naštěstí část návštěvníků balila zas domů, takže jsme se do kempu Petrův palouk pohodlně vešli. Voda na Pastvinách je překvapivě čistá, psy nikdo neřeší, stánek s občerstvením tu byl... prostě ideální podmínky.

Vodní nádrž Pastviny byla postavená v letech 1933-1938 a napáji ji Divoká Orlice. U hráze stojí vodní elektrárna zmodernizovaná v roce 2000.

kolem přehrady je krásná krajina,na večer už se dalo jít na procházku

Večer jsme se vydali podívat do oblíbených Králíků. I kolem šesté hodiny bylo vedro nesnesitelné, takže v centru jsme se moc nezdrželi a šli radši do lesa, kde je aspoň stín.

náměstí v Králíkách je docela pěkné

Prošli jsme takový malý okruh kolem kopce Lískovec, na jehož konci jsme vylezli u kláštera Hora Matky Boží v Hedči.

přes louku se ukázala rozhledna Val, u které jsme už před pár lety byli

Poutní komplex se začal stavět roku 1696, ale podle některých svědectví již zde dříve stávala svatyně.  Za čtyři roky 21. 8. 1700 byl kostel posvěcen a na hlavním oltáři umístěn Milostný obraz Panny Marie Sněžné. Od té doby se hora začala nazývat „Hora Matky Boží“, jak ji nazval zakladatel Tobias Jan Becker.

Po dokončení kostela se začal budovat klášter. Po jeho dostavbě povolal biskup Becker řád Servitů – Služebníků Panny Marie.  Před koncem 19. století klášter spravovali redemptoristé, kteří zde vystřídali Servity roku 1883.  Roku 1901 koupili Poutní dům, který obnovili a rozšířili. Poutě byly neoddělitelnou součástí života města Králíky a jeho okolí až do roku 1950. V dubnu uzavřela komunistická vláda poutní areál pro veřejnost a na poutním místě internovala vězně, mezi nimiž byli především redemptoristé, ale také jezuité a salesiáni. Pracovali zde a žili v nelidských podmínkách až do roku 1960, někteří zde byli až do roku 1965. Tehdy klášter převzala Česká katolická charita. Do kláštera přišly sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie, které zde zůstaly až do roku 2002. Areál byl otevřen pro veřejnost roku 1968.

Od roku 1990 spravovali poutní místo znovu redemtoristé a roku 1993 byl znovu otevřen i Poutní dům.

pohled na Kralický Sněžník

Králíky

kolem kláštera je v krajině spousta pěkných soch, obešli jsme je minule, tentokrát jenom zdálky

Druhý den jsme se v Králíkách už nezdržovali a vyrazili na Suchý vrch. My pamětníci si pamatujeme ještě starou chatu, která vyhořela. Takže vlastně poprvé jsem viděla novou chatu. Jinak Suchý vrch (stejně jako Kralický Sněžník) je ráj pro milovníky a sběrače borůvek.. takové plantáže se jen tak nevidí.

Rozhledna Suchý vrch, jež je součásti Kramářovy chaty, byla původně stavěna jako vodárenská věž v letech 1931-1932 podle návrhu architekta A. Patrmanna. Rozhledna je betonová a její tvar připomíná hřib. Věž rozhledny je vysoká 33 m a na vyhlídkovou plošinu, která je výšce 22 metrů, vede 128 schodů.

V sedle mezi oběma vrcholy byla v roce 1928 postavena podle plánu architekta Jaroslava Stejskala Kramářova turistická chata. Výstavba chaty se stala demonstrací síly českého turistického hnutí, pronikajícího stále více do pohraničních, z velké části německých oblastí. I proto dostala jméno prvního prvorepublikového předsedy vlády Karla Kramáře. 26. 8. 1937 se na chatě zastavil na oběd prezident Dr. E. Beneš se svým štábem při inspekční cestě po opevnění.

Po roce 1938 chata vystřídala řadu majitelů a několikrát změnila jméno i podobu. Dne 16. 3. 1939 byla chata zabrána německou armádou a byl v ní zřízen rehabilitační ústav pro zraněné letce. Po válce byla opět otevřena veřejnosti.

Chata byla od poloviny devadesátých let z důvodu nepodařené privatizace dlouhou dobu uzavřená (a zcela bez vnitřního zařízení), pouze rozhledna byla v sezóně přístupná. V noci 16. 7. 2003 vypukl v opuštěné chatě požár. Dle všeho chatu zřejmě někdo úmyslně zapálil, ale vyšetřit se nic nepodařilo.

Firma CVS Žamberk, s.r.o. zakoupila torzo Kramářovy chaty v roce 2009 zrekonstruovaná chata byla slavnostně otevřena 5.7.2012.

Projeli jsme přes Orličky a krátce se zastavili v Jablonném nad Orlicí na zdejším pěkném náměstí. Vedro se už zase stávalo nesnesitelným.

radnice

Nedalo se dělat nic jiného než se zase upíchnout k vodě na Pastvinách. Tam kupodivu ve stínu stromů bylo příjemně. 

Další den jsme se ráno vydali prohédnout si Letohrad. Město se do roku 1952 jmenovalo Kynšperk (německy Geiersberg) podle stejnojmenného hradu, ze kterého jsou dnes patrné jenom zbytky. Město bylo na krátkou dobu přejmenováno na Orličné a poté definitivně na Letohrad (tento název je umělý a nemá v historii žádnou oporu) po sloučení obcí Kyšperk, Orlice, Kunčice a Červená.

Od první poloviny 19. století se Kyšperku říkalo „sirkařský“. Rozmohla se zde výroba sirek a to ještě o dva roky dříve než v Sušici. 

je tu pěkné náměstí

Dominantu města tvoří zámek, který byl přestavěn r. 1680 ze starší tvrze Hynkem Jetřichem Vitanovským. Z původní stavby zůstala zachována část základových a obvodových zdí, některé klenby v přízemí a sklepní prostory.

Na kraji Letohradu stojí tvrz Orlice. Viděli jsme na ní poměrně masivní reklamu, tak jsme se zajeli podívat. Bohužel je to zřejmě spíš místo, kde se koná spousta akcí a asi i zajímavé prohlídky. Ale je to koncipováno jako jakési "zážitkové" místo s hotelem a vším kolem, zřejmě na tohle nejsme cílovka a v době naší návštěvy se tu stejně nic nekonalo.

Původně tu stála věžovitá tvrz jako sídlo majitelů statku. Asi v polovině 16. století tu vzniklo další přízemní obytné stavení, současně došlo k přestavbě tvze, kdy byla stržena původní stará věž a na její místo bylo postaveno patrové stavení. Po roce 1650 ztratila zámecká budova svůj původní, rezidenční význam, poněvadž vrchnost přesídlila do tehdy zakoupeného Kyšperka a původně zámecká budova byla proto přestavěna na sýpku a obydlí správce.

V 16. století nabyla podoby renesančního zámku, avšak výsadě zámeckého obydlí se neměla těšit napořád. Když se šlechta v roce 1650 odstěhovala, byla Orlice upravena na objekt sloužící hospodářským účelům. Ke konci 20. století byly do areálu objektu vestavěny autodílny a Tvrz Orlice bez odpovídající péče nadále chátrala. Nikdo netušil, jaké poklady se zde ukrývají.

Více zde: https://www.region-orlickehory.cz/turisticke-zajimavosti/stavby-a-technicke-pamatky/tvrz-orlice/

Zbytek dne jsme radši strávili u vody a další den jsme se vydali západním směrem. První zastávka byla na hradě Litice. Hrad byl založen koncem 13. století za posledních Přemyslovců v rámci kolonizace řídce osídleného pohraničního pralesa severovýchodních Čech, který byl královským majetkem. Roku 1427 zdědil celé panství JIří z Poděbrad , za jehož panování patřil hrad mezi nejpřednější pevnosti v zemi. Tvrdý a nesnadno přístupný hrad si Jiří cenil. Veliké a nákladné úpravy, jež zde prováděl již jako český král, aby výstavbou nových hradeb, bran a mohutné věže ještě posílil pevnost tohoto sídla, zavdaly podnět k domněnkám, že se Litice měly stát Jiříkovým Karlštejnem.V roce 1495 koupil litické panství Vilém z Pernštejna, ten učinil správní středislo z nedalekého Potštejna, což byl také počátek chátrání litického hradu

Urbář žambereckého panství zachycuje v roce 1657 Litice jako polorozbořený hrad, kde přední palác mohl sloužit za maštale a skladiště obilí v čase nebezpečí válek. Roku 1681 byl hrad již zcela opuštěn.

malebné scenerie cestou k hradu

hradní brána

Další zastávka naší cesty byl již zmiňovaný Potštejn.

Dnes tento hrad připomínají jen zříceniny, ale dříve patřil k těm rozsáhlejším a významnějším radům u nás. Založil ho Půta z Potšetjna patrně před rokem 1287 a od svého vzniku vystřídal řadu majitelů. V 16. století byl hrad Potštejn reprezentačním sídlem Pernštejnů a plnil funkci správního centra. To bylo období jeho největší slávy. Do historie a především do literatury vstoupil hrabě Harbuval de Chamaré, který dvacet let usilovně hledal na hradě poklad. V jeho příběhu našel Alois Jirásek inspiraci k napsání románu Poklad. Hrad byl ve špatném stavu zhruba od poloviny 18. století a ve 2. polovině 20. století byl zrekonstruován a zpřístupněn.

konec křížové cesty pod hradem

brána

kaple Svatých schodů v areálu hradu

Po sestupu od hradu jsme si ještě prohlédli dole ve městečku zámek.

V 15. století byl na místě dnešního zámku postaven panský dvůr s tvrzí, který převzal roli sídla po nepohodlném hradu Potštejně, tyčícím se na kopci nad zámkem. V polovině 17. století získal dvůr se zámkem rod Zárubů z Hustířan, kteří tvrz a dvůr přestavěli v raně barokním stylu. V roce 1749 koupil panství Jan Ludvík Harbuval-Chamaré, který se rozhodl v obci usídlit a ze zámku udělat centrum panství. Proto byl zámek kompletně přestavěn v barokním stylu, a to v letech 1749 až 1755 podle vlastního návrhu hraběte Harbuval-Chamaré. Rodu Harbuval-Chamaré sloužil zámek až do roku 1849, kdy přes posledního potomka rodu, dceru Alžbětu, přešel zámek do držení rodu Dobřenských z Dobřenic. Ti drželi zámek až do roku 1945, kdy byl zabaven na základě Benešových dekretů. V roce 1949 začal být zámek využíván jako školící středisko odborových svazů, což vedlo k řadě vnitřních stavebních úprav, které znehodnotily interiér zámku. Po listopadu 1989 nebyl zámek využíván a chátral. Roku 2004 zakoupili chátrající zámek manželé Nováčkovi, kteří zámku navrátili původní lesk. Zámek byl zpřístupněn veřejnosti roku 2006.

Z Potštejně jsme už zase za úmorného vedra pokračovali do Doudleb, kde jsme si u řek udělali malou siestu. Potom jsme si zašli prohlédnout místní slavný zámek.

Ten dal v roce 1588 postavit Mikuláš Starší z Bubna. Původně sloužil jako letní sídlo, později byl využíván jako lovecký zámek. Bez zajímavosti není, že rod Bubnů stavbu vlastní (s výjimkou let 1948-1993) nepřetržitě. Nevelký, ale půvabný zámek je dílem italských renesančních umělců. Unikátní sgrafitová výzdoba, pokrývající všechna vnější i vnitřní průčelí, je vysoce ceněna odborníky i širokou veřejností.

to viselo na nástěnce mezi dalšími listinami- zřejmě nedávno zemřela jedna z majitelek zámku..

Z Doudleb jsme popojeli jenom o kousek dál a zastavili se u zámku v Kostelci nad Orlicí.

Tento zámek byl postaven v empírovém stylu v letech 1829-1833 podle plánů vídeňského architekta Jindřicha Kocha pro hraběte Josefa Kinského, jehož rodině kostelecké panství patřilo od roku 1796.

V roce 1948 přešel zámek do majetku státu a byl zde umístěn Výzkumný ústav pro chov prasat. Roku 1980 zámek převzalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích.

V roce 1992 byl zámek vrácen rodině Kinských a od té doby prošel jeho exteriér i interiér velmi náročnou rekonstrukcí.

Kolem zámku je krásný upravený park. V něm jsem vyfotila liliovník tulipánokvětý, listy nejsou až tak exotické, ale plody jsem na stromě viděla poprvé.

Naše poslední zastávka byla v Častolovicích. Tady už jsem jenom vyběhla k zámku udělat fotku, takže se to asi ani nepočítá. Jinak to ale vypadá, že hlavní atrakcí je tu krásný park a obora plná zvěře. To si asi budeme muset prohlédnout někdy příště...

Dějiny zámku sahají až do 13. století. Býval původně vodní tvrzí, v jejímž držení se v průběhu 15. a 16. století vystřídali různí majitelé. Rodina Oprštorfů přestavěla v letech 1588 až 1615 tvrz na renesanční zámek. V roce 1694 zakoupili Častolovice Šternberkové a zůstali zde až do roku 1948, kdy zámek přešel do majetku státu. Teprve roku 1992 se v restituci zámek vrátil původním majitelům - konkrétně jediné původní obyvatelce, která se dožila návratu - hraběnce Dianě Phipps Sternbergové.

Po poslední zastávce už jsme se začali vracet domů. Vedro bylo úmorné, ale u vody člověk nemůže strávit tak dlouhou dobu, navíc už jsme se těšili do vlastních postelí, na dobrou kávu a čisté prádlo (pravda, netušili jsme, že nastanou vedra tak děsivá, že se v těch vlastních postelích stejně nebude dát spát... ale to už je jiná kapitola).