Pisa a okolí

Naše poslední zastávka na italské cestě byla v Pise. Vlastně to ani nebylo proto, že by nás až tak zajímala Šikmá věž, ale spíš proto, že z Pisy byly výhodné letenky a počítali jsme s tím, že se taky podíváme k moři (to je od Pisy vzdálené cca 10 km, takže se tam dá dostat prakticky městskou dopravou).

Ubytování jsme měli zamluvené na výhodném místě mezi železniční stanicí a letištěm a jako v jediném jsme ho měli i se snídaní, tak jsme se docela těšili. A jak jsme později zjistili, těšit se na něco, se nevyplácí :-)

Cesta vlakem do Pisy byla celkem v pohodě. Ve Florencii jsme se značným předstihem došli na nádraží Stazione di Santa Maria Novella, naproti zmíněnému kostelu, a podivili se neskutečným davům, které se tu různě hromadily a přelévaly z místa na místo. Nakonec se objevilo i nástupiště našeho vlaku a my úspěšně nastoupili. Byl to spíš lokální spoj, tak jsme ani místenky neměli a vlak byl teda docela narvaný. Nicméně cesta proběhla v klidu za doprovodu neustálého mluvení nedaleko sedící Američanky...

V Pise jsme se ubytovali a vydali na obhlídku města. Pokaždé, když jsme zamířili do centra, jsme museli projít přes Piazza Vittorio Emanuele II, u kterého začínala nákupní pěší zóna.

Caffé Gambrinus mě docela zaujalo

Pisa je hlavním městem stejnojmenné provincie v Toskánsku a rozkládá se asi 10 kilometrů od pobřeží Ligurského moře na severozápadě Itálie. Z jihu je ohraničena kopci Livornesi, na severu se zvedají svahy Apuánských Alp. Největšího rozkvětu se město dočkalo v 11. století, kdy těžilo z válek, vojenských průzkumů a obchodu. Pisané pronikali na nedaleké ostrovy, jako Sardinie či Korsika a taky dále do Arábie. Na konci 11. století zvítězila Pisa nad Saracény, kontakt s touto kulturou pak výrazně ovlivnil umění i vědu v Pise.

K ukončení rozkvětu Pisy došlo ve 13. století, kdy byla během námořní bitvy poražena Janovany. Její moc tak byla oslabena a k úpadku dopomohlo ještě postupné zanášení přístavu. Jakmile se však v 15. století dostalo město pod nadvládu Florencie, zažilo díky rodu Medicejů znovuzrození. Pisa prošla velkým kulturním rozkvětem - byla obnovena činnost zdejší univerzity a ve městě působila i řada významných osobností jako například Gallileo Galilei.

Městem protéká řeka Arno, za ní už začíná klasické staré město s krásnýma uličkama, kostelama a starýma palácema. Skoro nás překvapilo, jak je Pisa pěkná a oproti Florencii vlastně poloprázdná, i když turisti tu samozřejmě taky byli. Všichni se ale koncentrují kolem věže a do města se možná jdou jen trochu projít.

řeka Arno ve večerním osvětlení poslední den před odjezdem

My jsme se v Pise na památky nijak zvlášť nezaměřovali, svoje jsme měli splněno už z Florencie a tady jsme se jen tak potulovali a občas narazili na něco, co nás zaujalo. Vzali jsme to až tak laxně, že nám nejspíš úplně uniklo nejzajímavější náměstí starého města Piazza dei Cavalieri.

Santa Caterina d'Alessandria je katolický kostel, který stojí na Piazza Santa Caterina. Poprvé je spolu s připojeným špitálem zmiňován roku 1211; současná stavba pochází z let 1251 a 1300, kdy kostel spravovali Řád bratří kazatelů.

O kus dál nás zaujaly Neronovy lázně- leží na kraji starého města a jde o pozůstatek římského města Colonia Pisana. Zbytky bývalého lázeňského komplexu se dnes nacházejí pod úrovní ulice.

pohled od lázní směrem ke starému městu ve večerním osvětlení poslední den

I přes uvolněné procházkové tempo a žádné ambice ohledně dalších památek, jsme přeci jen samozřejmě zamířili k největší místní atrakci, a to Šikmé věži. Míří sem ostatně všichni turisté, což se pozná už když se člověk k místu přiblíží. Místní mají na čilý turistický ruch zřejmě svůj názor.. .(a já se jim ani nedivím, známe to z Prahy)

Nejzajímavější a nejobdivovanější památkou Pisy je bezesporu 56 metrů vysoká šikmá věž Torre Pendente, s jejíž výstavbou se začalo v roce 1173, ale do roku 1185 byly vystavěny pouze tři patra. Stavba se totiž začala naklánět, kupodivu ale na opačnou stranu než dnes. Mohly za to příliš mělké základy navíc ještě v měkké hornině. V roce 1270 po pokusu o vyrovnání věže přibyla další poschodí, ale netrvalo dlouho a zvonice se opětovně naklonila. Stavitelé se proto rozhodli s výstavbou dále nepokračovat a pokus vybudovat nejvyšší věž světa tak skončil neúspěchem. Až v polovině 14. století se podařilo Torre Pendente dokončit Tommasovi Pisanovi, který ji završil stolicí pro zavěšení zvonů.

Vzhledem k tomu, že byla ve 20. století věž vychýlena již o neuvěřitelných 5 metrů a vychýlení neustále postupovalo, bylo rozhodnuto o její okamžité záchraně. V roce 1990 tak byla uzavřena pro veřejnost a začaly intenzivní záchranné práce. Pomocí ocelových lan byly upevněny její základy a speciálními stavebními postupy bylo odsáváno měkké jílovité podloží, které způsobuje propadání. Díky tomu se sklon věže začal postupně zmenšovat a dnes se vychýlení věže pohybuje okolo 3 metrů. V roce 2001 mohla být šikmá věž znovu otevřena veřejnosti.

Katedrála v Pise mající tvar latinského kříže je zasvěcena Panně Marii Assuntě a je považována za vrcholné dílo románské architektury. Začala se stavět v 11. století pod vedením architekta Buscheta a v roce 1118 byla vysvěcena papežem Gelasiem II. V 16. a později i v 19. století vyhořela a tak se dočkala přestavby. Vchodové dveře katedrály Portale di San Ranieri z 12. století jsou z bronzu a zdobí je četné biblické výjevy.

Mramorové baptisterium (křestní kaple) postavené ve 12. století v románském slohu je největší v celé Itálii. V průměru má 30 a půl metru a zdobí jej tři patra románských oblouků zakončených gotickými věžičkami a téměř 55 metrů vysokou věží. Interiér baptisteria ukrývá mramorovou kazatelnu, která je dílem Nicoly Pisana. Reliéfy znázorňují Narození Páně, Ukřižování a další biblické výjevy.

My jsme využili možnosti zaplatit si procházku po hradbách, které jsou v Pise překvapivě zachované a dá se po nich dojít skoro 4 km okolo starého města a tam sestoupit. Trochu nevýhoda byla, že na nás celou cestu  pražilo přímé slunce, před kterým se tam nebylo kam schovat. Výhoda ale zas byla, že jsme viděli nečekaná zákoutí a taky areál věže a katedrály trochu z nadhledu.

Většina turistů se nikdy nedozví, že kromě známé Šikmé věže Torre Pendente se v Pise nacházejí ještě další dvě šikmé věže, které unikají jejich pozornosti. Naší pozornosti ale neunikly, takže jsme se k jedné z nich vydali.

tohle teda není šikmá věž, ale věž kostela, kterou jsme potkali cestou k druhé šikmé věži

Další ze tří šikmých věží v Pise se jmenuje San Nicola. Poprvé byla zmiňována spolu s připojeným klášterem v roce 1097. V letech 1297-1313 ji přestavěli a zvětšili Augustiniáni, snad podle návrhu Giovanniho Pisana.

Druhý den v Pise a poslední den dovolené před odletem do Čech jsme se rozhodli věnovat moři a krajině okolo. I přes počáteční tápání jsme nakonec našli autobusové nádraží a odtud jedoucí spoje do přístavního města Marina di Pisa (cena 2 eura a cesta trvá cca 25 min., bývají docela plné). To je klasické přímořské letovisko, kde v červnu ještě zřejmě tak úplně nezačala sezóna, protože tu bylo neskutečně prázdno... Nám to ovšem nijak nevadilo, nejdřív jsme se prošli v místních lesích (nic moc, zarostlá a v sezóně i vysušená džungle- dole keře, nahoře borovice nebo pinie), potom obhlédli obchody, najedli se na molu a vydali se na pláž.

Pláže jsou tu parádní, po většině délky navezené velké bílé oblázky a totální prázdno. Jsou tu i místa, kde je písek a bary, tam se pak kumuluje větší množství lidí, hlavně s dětma. Je teda pravda, že po těch oblázcích se hůř chodí, ale to člověk překoná a moře bylo fakt parádní, velké vlny, krása....

Za molem byly vidět jakési rybářské chatrče se sítěma.

místní přístav plný pěkných jachet

V Marině di Pisa se řeka Arno vlévá do moře. Soutok není moc zřetelný, ale je tam.

Jako poslední nás zaujalo velké množství šneků namačkané na stéblech trávy v okolí mola. Nedalo se to moc vyfotit, ale na celkem velké ploše byla některá stébla trávy a rostlin úplně obsypané malými šneky, možná kvůli suchu (?).

Večer jsme ještě podnikli poslední procházku po městě, sbalili věci a druhý den po druhé neexistující snídani (teda takhle- slibovaná snídaně měla obsahovat pečivo, kafe, máslo, džem. ve skutečnosti si každý mohl uvařit sám kafe, pokud si teda přinesl vlastní lžičku, dát do něj mléko a přikousnout v celofánu zabalený koláček nebo kukuřičné lupínky. pečivo jaksi chybělo a komunikace taky, takže tolik snídaně) jsme se vydali asi 400 metrů na místní letiště. To je malé, ale útulné a snad poprvé se mi stalo, že jsme odletěli opravdu na čas. Takže taková pěkná tečka za tou naší letošní cestou.