Florencie 2

V neděli jsme se rozhodli trochu vzdálit od samotného centra a projít se kousek dál. Autobusem jsme vyjeli na Piazza Michelangelo, odkud byl odjakživa nejkrásnější výhled na město. Když jsem byla ve Florencii minule, nedaleko odtud jsme spali, tak jsme si výhledů a zdejšího okolí užili do sytosti. Tentokrát ale skoro na celém náměstí stavěli nějaké jeviště, většina volného místa byla obsazená lešením. Turisté se dostali k vyhlídce, ale ten příjemný otevřený prostor tu tak nějak chyběl. My jsme si teda jenom v rychlosti udělali pár fotek a radši pokračovali dál. 

O kousek dál se totiž nachází kostel di San Miniato al Monte, podle průvodce nejkrásnější kostel ve městě, který milují všichni obyvatelé Florencie. Sv. Minias, raný křesťanský mučedník ze 3. století vynesl vlastní odseknutou hlavu až na vrchol kopce, kde ji položil na místo, na němž byl později vybudován kostel. Po přestavbě v 11. století vznikl pozoruhodný příklad florentské románské architektury. Zelenobílá mramorová fasáda skrývá mozaiku ze 13. století zobrazující Krista v doprovodu sv. Minase a Panny Marie, mramorová dlažba ze 13. století připomíná orientální koberec.

Kostel nám dost připomínal jiné florentské kostely (hlavně Santa Marii Novellu), ale oproti nim má jednu velikou výhodu-, stojí v krásném prostředí na kopci a všude od něj jsou parádní výhledy. Bylo tam i málo lidí a příjemný chládek, takže se nám skoro ani nechtělo odejít.

Před polednem se začalo dělat nechutné vedro, raději jsme proto k dalšímu cíli- zahradám Boboli popojeli zase autobusem. Vystoupili jsme u Porta Romana, brány ze 13. století, nedaleko které je horní vstup do zahrad.

pohled od brány na hezké náměstíčko

Informace ještě z minulého roku byla, že vstupné do zahrady je 5 euro, takže nás trochu překvapilo, že to najednou bylo 10. Co překvapilo, trochu nás to i naštvalo, jestli to opravdu pro letošní sezónu zvedli na dvojnásobek. Protože, co si budeme povídat, zas až tak nádherné ty zahrady zas nejsou. Možná to způsobilo i to pekelné vedro, ale zahrady mě trochu zklamaly. Přišlo mi, že kromě různých soch v dolní části zahrady, několika fontán a vyschlého trávníku, tak toho zas tolik není. Krása nesmírná a záhadná zákoutí se schodišti a pavilonky, na které jsem se těšila, se nějak nekonaly. Možná jsem ale měla jen přehnaná očekávání.

fontána dell´ Oceano

výhled ze zahrady od Muzea porcelánu

Neptunova fontána- na hlavní atrakci nic moc

Pod zahradami stojí Palazzo Pitti, který si jako symbol svého bohatství nechal postavit florentský obchodník Luca Pitti, který chtěl zapůsobit hlavně na své rivaly, rod Medicejských. Stavba začala roku 1457 a pokračovala až do 19. století. Pitti zemřel v roce 1472, jeho palác se Medicejským zalíbil natolik, že ho v roce 1549 koupili a následně výrazně rozšířili. Palác poté sloužil jako oficiální sídlo Medicejských a příštích florentských vládnoucích rodů až do roku 1919, kdy byl odkázán státu.

egyptský obelisk pochází z roku 1500 p.n.l. z Heliopolis a jde o jednu z nejstarších památek v toskánském regionu. Vana před ním je z jednoho kusu žuly, možná původně z lázní Terme Alessandrine v Římě

Le Kafeehaus

Od paláce Pitti jsme zase zahradama vystoupali ke Kaffeehausu a kolem pevnosti vyšli a vstoupili do další zahrady- zahrady Bardini. Ta leží na terasách svažujících se k piazza Michelangelo a opět jsou tu sochy, jeskyně a fontány. Bylo tu o něco míň lidí a hlavně neskutečné a nesnesitelné vedro.

V dolní části zahrady byl domek, kterým se vcházelo nebo vycházelo, tam byl krásný chládek, kde jsme si chvíli sedli na schody a relaxovali. Po dlouhé době krásný chládek, automat na kafe tam byl, ono to zní tak blbě uprostřed té renesanční nádhery, ale fakt se mi tam dost líbilo :-)

graffiti cestou

Uličkama podél řeky jsme se pak vydali k dalšímu cíli dne- kapli Brancacci. Ta leží v kostele Santa Maria del Carmine. Kostel je vyzdoben renesančními freskami, jejichž zhotovení financoval bohatý kupec Felice Brancacci. Na výzdobě kaple Brancacci začali pracovat mladý Masaccio a jeho učitel Masolino v letech 1425-27. Masacciovy fresky  Placení daně a Vyhnání Adama a Evy z ráje pozvedly úroveň malířského umění, svým světlem, dramatickými postavami a pevnosti tvarů byly ve své době považovány skoro za zázrak. Tato díla ohlašovala příchod renesance, nikdy dříve nic podobného nebylo namalováno.

My jsme původně plánovali do kaple jít, ovšem zjistili jsme, že míra vyčerpanosti už docela postoupila, navíc v kapli už brzo zavírali a vůbec, potřebovali jsme si najít něco k jídlu a pití... tak jsme to nakonec odpískali a fresky, které pozvedly úroveň malířského umění, jsme neviděli.

V nedalekém Coopu jsme si zakoupili pivo a k němu přihodili jedinečné zázvorové brambůrky. Nic takového jsem u nás  ještě neviděla a byly i dobré. Zázvor tam sice byl cítit, ale pálivé to bylo jenom lehounce. Jak praví nápis na brambůrkách "chuť a zvědavost", to měl teda pravdu, koupili jsme je opravdu ze zvědavosti :-)

Tenhle den byl snad nejvíc vyčerpávající z celé dovolené. Teplota byla 34 stupňů ve stínu a snad i v těch uličkách bylo líp než ve výhni v parcích. K večeru už jsme toho měli fakt dost.

Cestou k ubytování jsme se ještě hned za branou Porta alla Croce zašli podívat k takovým zajímavostkám- jediným dvěma secesním vilám ve Florencii. Postavil je architekt Michelazzi a nacházejí se vedle sebe v ulici Scipione Ammirato.

První vila Ravazzini byla postavená pro Ettore Ravazziniho a pravděpodobně byla dokončena v roce 1907. Keramické dekorace na fasádě navrhl sám architekt a vyrobila je Manifattura Fontebuoni.

Druhá vila- Broggi-Caraceni byla postavena v roce 1910-11 pro Enrica Broggiho, má dvě podlaží a lichoběžníkovou strukturu, nechybí charakteristický prvek velkých okapů, který je spojen s fasádou dvěma draky z tepaného železa.

Další den jsme absolvovali prohlídku Dómu a okolí a večer se vrátili do města ještě k poslední klidnější procházce po místech, která jsme předtím vynechali nebo jim nevěnovali moc pozornosti.

Jako první jsme se zastavili u známého kostela Santa Croce. Náměstí před ním tvořilo jedno ze společenských a politických center renesanční Florencie, Medicejští tu pořádali okázalé rytířské turnaje, během obléhání v roce 1530 se tu značné množství obyvatel zúčastnilo tradičního fotbalového zápasu. Tentokrát to opět vypadalo, že se tu bude konat nějaká velká akce (možná fotbalový zápas), což mělo za následek to, že celé náměstí bylo zastavěné a postrádalo svojí tradiční atmosféru...

Františkánský kostel Santa Croce byl původně skromnou kaplí uprostřed chudinské čtvrti. Plány pro mnohem větší kostel vytvořil Arnolfo di Cambio, stavba byla dokončena ve 14. století. Interiér kostela s otevřeným trámovým stropem je vznosně gotický, fasáda je novogotická. Kostel je místem posledního odpočinku řady významných osobností- náhrobek tu má Michelangelo, hrobku tu má Dante Alighieri (ale neleží tu, je pohřben v Ravenně), v další hrobce spočívá Machiavelli, Gioacchino Rossini, Galileo Galilei. Lorenzo Ghiberti, autor dveří Baptisteria.

socha Danta stojící před kostelem

Kousek od kostela stojí Casa Buonarroti, který koupil Michelangelo pro své dědice. Sám pobýval jednu dobu v jednom ze tří domků, jejichž spojením vznikla současná rezidence.

Na nedalekém Piazza San Firenze stojí palác Bargello, jedna z nejstarších středověkých staveb ve městě. Jednu dobu tu bývala i radnice, pak tu sídlili soudní úředníci. V muzeu jsou soustředěna mistrovská sochařská renesanční díla.

Odtud jsme se přesunuli do Loggie dei Lanzi hned vedle radnice, což je moje oblíbené místo ve Florencii, kde bylo v podvečer příjemně i celkem volno, takže jsme si tu na chvíli sedli a vychutnávali atmosféru nabitou uměním :-)

Stavba z konce 14. století měla chránit představitele města při veřejných obřadech před rozmary počasí. Od konce 18. století je tato sloupová síň oficiálně venkovním muzeem se sochami, i když oslavovaná umělecká díla v ní byla vystavována dlouho předtím. Roku 1554 zde byl umístěn Celliniho bronzový Perseus. V roce 1583 k němu přibylo slavné Giambolognovo dílo Únos Sabinek. V 18. století přibyly Giambolognův Herkules a Kentaur a římské sochy v zadní čáti.

Únos Sabinek

Perseus s hlavou Medúzy

Za soumraku jsme se ještě vydali k Mercato Nuovo, což je tržiště, které zde funguje už od 11. století. Původně se v krytém podloubí prodávalo hlavně hedvábí a zlato. Teď je to území dotěrných černochů, kteří neustále aktivně nahánějí turisty a prodávají kožené zboží.

Hned vedle tržiště stojí bronzová socha kance ze 17. století vytvořená dle římského mramorového originálu, který se dnes nachází v galerii Uffizi. Pokud ho prý pohledíte po rypáku a vhodíte minci do kašny, pak se do Florencie určitě někdy vrátíte. My jsme ho pohladili po rypáčku, ale minci jsme nevhazovali... tak možná máme smůlu :-)

Za tmy jsem ještě obešli pár míst v centru a druhý den jsme Florencii opustili. Je pravda, že atmosféra města trochu trpí všudypřítomnými davy a taky to šílené vedro k úplné pohodě moc nepřispívá. Na druhou stranu při prohlídce všech muzeí by tu člověk mohl strávit klidně týden a ještě by všechno nestíhal. My jsme ovšem viděli taky celkem dost a už jsme se i těšili zas na něco trochu jiného :-)