Se psem na Kočku a na skok do Teplic

Tenhle víkend jsme se s ohledem na menší zdravotní indispozice vydali jenom na kratší procházky.

V sobotu to bylo směrem na Teplice a v neděli do Litoměřic.

Na kraji Teplic jsme se zastavili u židovského hřbitova v části Sobědruhy.

Hřbitov z roku 1669 s velmi cennými náhrobky, které se zachovaly od doby založení. Do roku 1751 zde byli dokonce pohřbívání také židé z Drážďan. Pohřbívalo se zde až do 2. svět. války. Během komunistického režimu byl silně zdevastován, část náhrobků rozprodána a obřadní síň zbořena. V roce 2002 proběhla rekonstrukce, hřbitov ale není volně přístupný, jak se říká na internetu, ale zavřený za plotem. Fotky byly pořízeny skrz plot...

Bylo tak krásně a teplo, že dokonce už začali kvést kočičky :-)

Na skok jsme se zastavili z druhé strany teplického nádraží. Chystám se na to, že ho pořádně prohlídnu a nafotím při nějaké další návštěvě, dneska ale jenom zdálky (a zezadu)

Železnice byla do Teplic zavedena roku 1858, jednalo se o trať vedoucí z Ústí nad Labem. V této době již zde existovala budova nádraží, byla však o mnoho menší. Její přestavba do současné podoby proběhla roku 1871; tehdy bylo nádraží často označováno jako architektornický skvost Rakousko-Uharska. V roce 1895se k železniční stanici mohli Tepličané dostat i elektrickou tramvají. Díky vhodné poloze a významu lázeňského města bylo přes hlavní železniční uzel města zavedeno mnoho mezinárodních spojů; Teplice se tak dopravně napojily na světová velkoměsta.

Budova je dílem architekta Turby, který se také podílel na plánech starého městského divadla v Teplicích. V rozlehlé budově nádraží sídlilo ředitelství společnosti Ústecko-teplické dráhy. Přítomnost této instituce byla pro město výhodná, neboť dávky, které platila obci, tvořily značnou část příjmů města. V držení soukromé společnosti zůstala tato dráha až do roku 1923, kdy přešla do vlastnictví československého státu.

Od této doby nedošlo k žádným revolučním změnám; až na začátku 21. století dochází k postupné rekonstruci.

V neděli už tak pěkné počasí nebylo, tak jsme se alespoň prošli kousek po Litoměřicích okolo Mostné hory a na Kočku.

Sovice (německy Katzenberg, Uhustein či Eulenburg), nazývaná též Sovický vrch či Kočičí hrad nebo Kočka (271 m n. m.), je výrazný skalní suk (nezalesněná skalní vyvýšenina) nacházející se 1,2 km severovýchodně od Litoměřic na katastrálním území obce Žitenice v CHKO České Středohoří. Čedičový vrcholek této skály z dálky připomíná ležící kočku či sovu - odtud pak pochází její pojmenování. Mě teda sova nenapadla, znám (a vidím) odjakživa jenom kočku...

Chabý výhled směrem k Mostné hoře a Plešivci.

Na kočce je nakreslený i obličej, tak jakápak sova..

Pohled směrem k Žitenicím.

V Litoměřicích cestou zpátky na cestě z Mostné hory jsme překvapivě narazili na sochu Karla Hynka Máchy. Ano, je stejná jako na Petříně.

Na ceduli pod sochou jsem se dočetla, že jde o bronzový odlitek sochy génia, který sice známe z Petřína, ale ve skutečnosti do Litoměřic jasně patří. Spolek českých vlastenců Svatobor v čele s Aloisem Jiráskem totiž nechal sochu u sochaře Myslbeka vyrobit právě pro Litoměřice. Protože byla více než zdařilá, rozhodl se nakonec, že zůstane v Praze a do Litoměřic přijde později její odlitek. K tomu však již nikdy nedošlo.

O nápravu se společnými silami pokusily město Litoměřice, občanské sdružení Salva Guarda a Nadační fond Kalich Alexandra Vondry (!). Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem 21.11. 2010, kdy odhalením sochy vyvrcholily oslavy 200. výročí básníkova narození. Peníze na sochu se vybraly mj. pomocí veřejné sbírky.

schodiště cestou na Mostku

cyklostezka Varhany

Dneska jsme se vydali na menší procházku a nestačila jsem věřit svým očím. Nedaleko Kamenického Šenova jsme totiž objevili cyklostezku Varhany (o které jsem doteď nikdy neslyšela).

Jde o cyklostezku dokončenou v roce 2013 na trase zrušené železniční trati z České Lípy do Kamenického Šenova. Zbytky původní trati jsou na některých místech ještě vidět, občas se cyklostezka zařezává hluboko do terénu, v Mistrovicích jsme procházeli kolem bývalého nádraží, na kterém je ještě starý nápis, ovšem z domu už má někdo zřejmě pěknou chalupu :-)

Původně byla tahle trať složená z několika částí, které byly součástí různých tratí a většinou byly vybudovány ještě v 19. století. Mezi Kamenickým Šenovem a Českou Lípou existovala soukromá dráha „Lokalbahn Böhmisch-Leipa – Steinschönau“. Jejími akcionáři byli místní podnikatelé (statkáři a šenovští skláři), obce Nový Oldřichov, Mistrovice, Častolovice a města Česká Kamenice a Česká Lípa. 

Trať bývala pověstná nejen svými sklony, ale také například sněhovými kalamitami; mnohokrát musely být vlaky z několikametrových závějí doslova vyhrabány. V obou těchto „disciplínách“ dráha v Čechách neměla konkurenci.

V červenci 1979 vydalo Federální ministerstvo dopravy rozhodnutí, že dnem 30. září 1979 ruší část celostátní dráhy Česká Kamenice - Česká Lípa Střelnice v úseku Kamenický Šenov dolní nádraží - Česká Lípa Střelnice a zastavuje k témuž dni osobní dopravu na zbývajícím úseku Kamenický Šenov dolní nádraží – Česká Kamenice. Oficiálním důvodem byly trvale nízké přepravní výkony.

Z cyklostezky jsme odbočili na vrch Rozsocha (583 m n.m., též zvaný Sustach - Sustrich - Sustrichberg). Jde o skalnatý vrch, částečně zalesněný, na vrcholku a okrajových svazích jsou mrazové sruby a srázy čedice se sloupkovitou odlučností. Výhled na panoráma Českého Švýcarska a část Českého středohoří a Lužických hor. 

/rozsocha zdálky/
 

+ tady jsou dva výhledy směrem ke Středohoří- úplně vlevo je vidět Sedlo a někde uprostřed by měla být Buková hora..

 Tady je to víc posunuté doprava k Lužickým horám, vpravo je vidět Růžák.

Pod lesem na severozapadnim svahu Kameníku u silnice mezi Kamenickým Šenovem a Slunečnou byl v roce 1898 postaven honosný hostinec, zvany Oberwald (= Horni les), který se brzy stal hojně navštěvovaným výletním místem. K jeho oblibě přispěla mimo jiné pohodlná a nenáročná přístupová cesta. Restaurace nabízela prostorný jídelní a taneční sál pro 600 hostu, parkově upravené okolí, a hlavně nádherný výhled z dřevěné vyhlídkové věze. V listopadu 1915 celý komplex vyhořel, ale brzy byl na jeho místě postaven hostinec nový, i když už méně výstavný a bez rozhledny. Ten pak sloužil až do roku 1949, kdy vyhořel také. Dnes z něj zůstaly jen nepatrné zbytky základu, zarostlé křovinami.

okolo Litoměřic

Na jedné z prvních zasněžených tůr (vlastně letos úplně první) jsme se vydali do Litoměřic. 

Prošli jsme kusem města a zamířili na Radobýl. Moc sněhu nebylo..

Vrch Radobýl (399 m n. m.) je přírodní památkou s těžbou odkrytým severojižním profilem s dobře vyvinutou sloupcovitou odlučností čedičové horniny a uspořádáním sloupců v různých směrech. 

Známý je vrchol s křížem, odkud jsou parádní rozhledy.

 /Lovoš, za ním Milešovka a Kletečná, dole Žernosecké jezero/

 /vinice nad řekou, Kalvárie, vzadu Středohoří/



Snad poprvé v životě jsem byla i na straně, kde je vidět odkrytý profil (je to bývalý lom).

Z novodobé historie je Radobýl spojený hlavně s jménem Karla Hynka Mácha. Ten si Radobýl při svém krátkém pobytu v Litoměřicích oblíbil a také odtud uviděl požár v Litoměřicích, který se mu stal osudným.

Po několika dnech umírá na choleru anebo zápal plic. Máchův život se uzavírá a podobá se antické tragédii: je pohřben 8. listopadu, ve stejný den, kdy se měl v Praze ženit. V kapse jeho kabátu pak našli zmuchlaný papír s poslední básní, kterou složil v osudový den právě na Radobýlu.

Pod Radobýlem a sousední Bídnicí vybudovali nacisté za druhé světové války utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jde o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území

Po cyklostezce jsme prošli do obce Knobloška, před kterou jsou tři malé pěkné kopečky (na mapě ani nejsou pojmenované). Vypadají ale efektně a je z nich pěkný výhled.

 /Kalvárie, Kamýk a nad ním Plešivec/

Po neznačené cestě jsme se od silnici vydali směrem na Plešivec, ale až nahoru jsme nešli. Vrchol jsme podešli a pokračovali dolů po loukách do Miřejovic a zpátky do Litoměřic.

Cestou jsme se zastavili u zajímavého místo. Uprostřed lesa jsou dva pomníčky z roku 1811. Je to místo, kde byl v tomhle roce zabit lesník, který přistihl pytláky při činu. Jeho věrný pes, jezevčík Rullmann, zde prý uhynul steskem po boku svého pána.

krátký výlet do okolí Chlumce

Dneska bylo opravdu hnusně- celý den mlha, že nebylo vidět víc než na 200 metrů, občas mrholení, no prostě krása.

Abychom se alespoň trochu prošli, vydali jsme se na krátkou procházku po okolí Chlumce. Vyšli jsme z centra, kde je sice kostel, ale jinak skoro nic.

Když se jsme ale popošli jenom o kousek výš, vystoupali jsme na vrcholek Horka, kde už to bylo celkem pěkné.

Slovo chlumec je zdrobnělina slova chlum, které se používá pro označení protáhlého kopce, zpravidla zalesněného. I tento fakt ukazuje, že dnešní název města úzce souvisí s kopcem Horkou.

Nahoře se nachází renesanční kaple Nejsvětější Trojice, kterou nechal vystavět v letech 1690-1691 nový majitel panství hrabě Jan František Kolovrat Krakovský jako vděk za ochránění jeho rodiny a poddaných před morovou nákazou, která se roku 1680 prohnala celým krajem.

Pod Horkou je asi nejznámější památka okolí Chlumce- památník bitvy, která tu proběhla roku 1813.

Po prohrané bitvě u Drážďan ustupovala spojenecká vojska směrem do českého vnitrozemí. Císař Napoleon I. Bonaparte vyslal za ustupující, tzv. Českou armádou své jednotky o síle 30 000 mužů pod velením generála D.R. Vandamma s cílem odříznout spojenecká vojska a obsadit Čechy. Spojenci pod velením ruského generála Ostermanna- Tolstého se však mezi obcemi Chlumec a Stradov postavili Francouzům na odpor.

V prudkých bojích toho dne padla téměř polovina z 12 000 obránců, těžce byl raněn i sám generál Tolstoj a zálohy se ztenčily na pouhých několik set mužů. Ovšem rozhodující bylo, že svá postavení spojenci udrželi. K večeru dorazily zbytky francouzských vojsk, a tak si byl Vandamme jist, že již nazítří spojence porazí. Během noci začala z Krušných hor vycházet česká armáda, která tak posílila oslabené sbory a mohla se zapojit do dalších bojů. 

Spojenecké pruské sbory pod velením  Kleista uzavřeli Francouze v obklíčení, francouzský velitel vydal okamžitě povel k ústupu a se svým sborem prchal do hor. Byl však zadržen na tzv. Asmanově louce nad Žandovem.

Zajetí generála Vandamma vypadalo dle dobových zdrojů asi takto :-) :

Na místě, kde se to stalo je nyní pomníček, více třeba zde
http://www.hrady.cz/?OID=3468

Tzv. Jubilejní památník (největší z mnoha různých pomníků a památníků v okolí) byl vybudován na náklady rakouské vlády, aby připomínal hrdinství spojeneckých vojsk. Návrh zpracoval architekt Julius Schmiedel z Prahy. Na umělém náspu s přístupovým schodištěm se na mohutném odstupňovaném kamenném základu tyčí do výše 26 m vysoký nahoru se zužující válec se sochou lva od sochaře Adolfa Mayerla. Stavbu památníku realizoval stavitel Antonín Plass ze sousedních Chabařovic. Fresky kopule stropu slavností síně uvnitř památníku jsou pak dílem Karla Krattnera. Památník byl slavnostně otevřen 29. srpna 1913, za přítomnosti představitelů mnoha národů.

V mlze byla bohužel viditelnost poněkud k ničemu...

Prošli jsme okolo bývalých zámeckých rybníků k dálničnímu mostu pro chodce zvaného Kočičí oči. Autoři lávky si za něj odvezli z hlavního města Lucemburska cenu European Steel Design Awards.

.

(to proč se mostu říká Kočičí oči je vidět právě z boku, ale odtud už fotku nemám)

Poté, co jsme dálnici podešli zpátky směrem k Chlumci jsme došli do míst, kde stával zámek.

Kolem roku 1780 nechala hraběnka Kolovratová-Thunová postavit v Chlumci nový zámek ve stylu pozdního baroka. Dne 29. srpna 1813 zde pobýval již zmiňovaný francouzský maršál Vandamme. Téměř dvěstě let žil svou historii, obklopen nádherným parkem, až za nevyjasněných okolností vyhořel a v 50. letech byl zbořen. V parku rostly mohutné stromy, domácí i cizí - buky, tisy, platany, liliovník, na hrázi letité duby.

Dnes se z něj dochovalo velice málo, ráz krajiny změnila důlní těžba a výstavba dálnice. Zůstal tu jen zámecký rybník a taky výklenková kaple s pramenem

Takhle vypadal zámek při pohledu od studánky, současný pohled do křovin jsem bohužel nevyfotila.

Český Dub a okolí

Na silvestra jsme se vydali na krátkou procházku z Vrtek směrem k Hlavici. U Malé Mohelky je pěkný statek (nebo bývalý mlýn?)

se starým ukazatelem eventuelně hraničním kamenem. víc informací se mi nepodařilo najít.

Kousek před obcí Hlavice se ukázal i pěkný výhled na Ještěd.

Český Dub jsme navštívili při novoroční procházce. Je to město, které patří k nejstarším sídlům v severních Čechách. Vzniklo při kupecké stezce jako tržní osada. Asi nejvýznamější památkou je johanitská komenda, jejíž založení se přičítá Havlovi I. z Lemberka a jeho ženě Zdislavě. Ta byla přestavěna na zámek, který byl téměř celý zničen při požáru v roce 1858. Jeho východní křídlo bylo počátkem 20. století upraveno rodinou továrníka Schmitta do dnešní podoby.

Na náměstí Bedřicha Smetany (Smetana sem jezdil za matkou a sestrou) je Mariánský sloup z roku 1723 připomínající morovou epidemii.

Radnice byla postavena roku 1565 v renesančním slohu za Jana z Oprštorfu a několikrát přestavěna, naposledy v roce 1907, kdy vznikla přístavba s obřadní síní a novým vstupem.

Sousoší U Tří svatých na kraji města je z roku 1714 a dle všeho pochází z dílny Matyáše Brauna. Centrální postava je personifikací víry, po stranách stojí sv. Jan a sv. Pavel. Podobná sousoší jsou také v Hodkovicích nad Mohelkou a Osečné.

Naše cesta vedla kolem sloupových božích muk zvaných sloup u sv Jana pochazejících pravdepodobne ze 17. stoleti, maji upominat na smrt katolickeho kneze.

Došli jsme do Letařovic, kde je pěkný kostel sv. Jakuba Staršího, zbarokizovaná původně gotická stavba. V rohu hřbitova se nachází kostnice s oltářem z lidských kostí z konce 18. století (ten jsme ale neviděli).