neděle 24. dubna 2016

Most a okolí

Dnes (neděle 24.4.) jsme se vydali směr Most.
Nejdřív jsme se prošli okrajem Mostu nedaleko Vtelna. Byla sice docela zima, ale nakonec se udělalo i celkem pěkné počasí, takové dramatické, mraky se převalovaly, chvíli sluníčko, chvíli černo, ale naštěstí (!) nepršelo

kousek od nás vykukovala elektrárna Počerady


směrem k Ústí dominoval výhledům kopec Zlatník a za ním Bořeň nad Bílinou


pohled směrem na Milou, za ní Raná


a ještě jednou elektrárna Počerady, hotová romantika :-)


Po procházce jsme se přesunuli do Mostu a trochu se porozhlédli po místních zajímavostech. Nejdřív jsme se zastavili u známého přesunutého kostela. Vždycky jsem se sem chtěla podívat, tak dneska konečně.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěný v pozdně gotickém slohu podle plánu Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu na místě vyhořelé, raně gotické baziliky. Stavba započala roku 1517 a trvala téměř 100 let. Ještě před dostavbou věže v roce 1602 jej vysvětil arcibiskup Z. Berka z Dubé. Při likvidaci starého města Mostu z důvodu těžby uhlí se v roce 1975 uskutečnil unikátní transfer kostela o 841 metrů







Kostel je pěkný, okolo spousta soch, některé nové, některé zjevně přesunuté z obcí zničených taky kvůli těžbě.
Sloup se sochami sv. Jana Nepomuckého a zemských patronů z let 1719-1722 od J. A. Dietze stál ve starém Mostě na náměstí.






Nedaleko stojí barokní pískovcové sousoší sv. Jana Nepomuckého (zjevně oblíbený světec). Původně stávalo ve starém Mostě, potom bylo přesunuto do lapidária a nakonec, v roce 1978 umístěno ve Vtelně, odkud se v roce 2006 stěhovalo sem



v areálu je i řada soch zjevně novějších


Zespoda byl pěkně vidět hrad Hněvín


Procházeli jsme ještě kousek dál od kostela a viděli za plotem dřevěný kostelík. Ani z druhé strany se k němu nedalo jít, areál je oplocený a zamčený.
Z internetu jsem zjistila, že jde o rumunský pravoslavný kostel ve stylu transylvánské gotiky, který tu stojí od roku 2011. Vyroben byl v Rumunsku, tesařskými mistry z Maramureše (tam byl nejprve složen a poté rozebrán a připraven k přepravě). 
Pozemek sice patří městu, ale stavby jsou v současné době oficiálně bez majitele, čeká se na dořešení sporů uvnitř pravoslavné církve a majetkoprávní vypořádání. hm, škoda








Potom jsme se přesunuli do centra současného Mostu a šli si ho trochu prohlédnout. 
Docela v poslední době nadávám na Ústí, jak je to podivné město, nepřívětivé, bez fungujícího centra a tak. Ale dneska jsem si uvědomila, že Ústí ještě asi není nejhorší. Most nám přišel tak nějak, jak to říct, hodně podivný.
Vydali jsme se po třídě Budovatelů a hned po pár metrech poznali segregaci v praxi. Pozorováním jsme zjistili, že zatímco romští občané (a že jich tu byla skoro přesila) se drží na pravé straně ulice. Ostatní chodí zásadně po té levé podél parku. Možná to teda bylo způsobeno tím, že po pravé straně byly domy zřejmě hodně obývané romským etnikem, ale prostě to vypadalo tak nějak zvláštně. My jsme tu byli poprvé a než jsme zjistili, jak to tu chodí, už bylo pozdě a samozřejmě jsme šli po té "špatné" straně. Zajímavé ale bylo, že narozdíl od Ústí tady domy obývané romskou komunitou nevypadají nijak neudržovaně, jsou to naopak napohled pěkné činžáky, ve kterých musí být příjemné bydlení a vypadají zrekonstruovaně. 
Pořád jsme šli, rozhlíželi se, kde už bude nějaké viditelné centrum.... a pořád nic. Když jsme došli k velké křižovatce u obchodního domu Prior, řekli jsme si, že je to asi TADY.
Náměstí sice žádné, ale hustota obchodů i lidí se zvýšila, objevilo se Planetárium a Magistrát. Podle mapy jsem dokonce zjistila, že oficiálně je tu náměstí. My jsme došli až za nákupní centrum, podnikli dva marné pokusy najíst se v nějakém bistru, ale všude nás vykázali kvůli Jess, tak jsme se vrátili k autu a najedli se v pizzerii u zimního stadionu.

pár fotek z naší cesty zde







Cestou jsme ještě minuli jednu zajímavost, a to zkamenělý kmen neboli taxodium před Výzkumným ústavem pro hnědé uhlí, zkráceně VÚHU :-)
Je to 20-25 mil. let starý kmen ze subtropického lesa nalezený při těžbě v dole Družba- Sokolovsko.




neděle 10. dubna 2016

Propršený Liberec

Tenhle víkend jsme pojali záměr podívat se trochu po Liberci a okolí. Tak nějak jsme si říkali, že trocha deště nevadí, když budeme spíš ve městě, a taky že nejspíš pršet nebude.
Obojí bylo omyl- pršelo a i ve městě to vadí. Navíc byla totiž hrozná zima a vůbec. 
No, trochu jsme se přeci jenom prošli a vidět něco taky stihli.

V sobotu jsme se vydali po svazích Ještědského hřebene k chatě na Pláních.
Cesta lesem byla nejdřív docela fajn, potom začalo drobně mžít s nakonec spíš pršet. No, naštěstí v chatě bylo otevřeno, mohli jsme si chvíli odpočinout a občerstvit se. Dolů už to potom šlo docela rychle :-)



první letošní fotka petrklíčů






V neděli v Liberci lepší počasí opravdu nebylo...
Do centra jsme prošli kolem pěkné liberecké knihovny. Byla postavena na místě vypálené židovské synagogy (židovská modlitebna je do stavby zabudovaná) a jejím patronem se stal Václav Havel spolu s Romanem Herzogem (tehdejší prezident SRN).



Před knihovnou stojí lavička Václava Havla, jejím autorem je Bořek Šípek a je tu teprve od 8.3.2016.



Kousek odtud je slavná zastávka od Davida Černého. Je z roku 2005 a představuje bronzový stůl se zbytky po hostině obrů.
"Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit, proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí," popsal Černý své dílo. 
 

Potom už jsme došli na náměstí se známou novorenesanční radnicí. Před ní stojí socha Symbionta od Barbory Krninské.







Podle popisku na ceduli je Symbiont organismus žijící v symbióze s jiným nebo jinými organismy.
Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normálna a daných pravidel až do bizarní roviny. Židle jako symbol moci, pohodlnosti, lenosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.

Zpátky jsme to vzali kolem starého zámku. Jde o klasicistní stavbu, jeho současná podoba je z 18. století. Po druhé světové válce patřil státním lesům a také Vysoké škole strojní a textilní. V roce 1986 zámek získal Skloexport, po jeho krachu ho koupila společnost Ústí Development. Zámek je nyní prázdný a chátrá, město zvažuje jeho zakoupení.. je tu ale hodně ale...



Hned za rohem je známý Grandhotel Zlatý lev. Býval to jeden z nejluxusnějších hotelů v Rakousku- Uhersku, v roce 1906 ho slavnostně otevíral sám František Josef I. Za sebou má léta necitlivých rekonstrukcí i chátrání, ale nedávno byl zrekonstruován do původní podoby.


Na přelomu rokku 2013 a 2014 se galerie města přestěhovala do budovy nově zrekonstruovaných bývalých Městských lázní. Zrovna tam probíhá výstava Jaroslav Róny.



Naproti přes křižovatku je krásná budova Severočeského muzea. Bylo založeno jako nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku v roce 1873. Budova v romanticko-historizujícím stylu byla postavena v letech 1897–1898 podle návrhu profesora Fridricha Ohmanna.


Další zajímavost, kterou jsme cestou viděli byl Památník bojovníkům a obětem boje za svobodu vlasti. Autory interaktivního objektu jsou Jan a Petr Stolínovi. Prostor pro vzpomínání tvoří dvě rovnoběžné síťované stěny z kovu, ve kterém se zapnou světla a proudění vzduchu, když do něj někdo vstoupí. Do nitra památníku byla uložena prsť z devíti bojišť druhé světové války a pohyblivé elektronické texty připomínají místa a data bojových událostí.



Poslední (známá) budova, kolem které jsme procházeli, byla budova kasáren, ve kterých kromě 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany sídlí i malé chemické muzeum.


sobota 2. dubna 2016

Dolským údolím, zase na Husu a Vlhošť

V dokonalém jarním počasí jsme dnes vyrazili z Holan opět do odlehlé části Kokořínska.
Vyšli jsme po zelené turistické značce po silnici a odtud odbočili do Dolského údolí. Je to pěkné údolí, kde rozkvétalo plno jarních květin. Nešla jsem tu poprvé, takže výstup na asi největší atrakci údolí zříceninu Chudý hrádek, jsem si dneska odpustila.

Celé údolí je hodně podmáčené a je tady spousta studánek. Je to proto, že údolí je prameništěm pitných vod.
Na začátku údolí jsme našli zbytky studánky hned vedle vodárenské stavby. Tahle ale narozdíl od těch dalších rekonstrukcí zjevně neprošla.


Kousek dál jsme našli zřejmě zbytky mlýnského náhonu.


Pěkné tábořiště, stará vodárna se studánkou pod skálou zvanou Zlý bratr








pěkně zrekonstruované jsou Rasova studánka a Čertova studánka




ještě něco z údolí



Údolím jsme došli až do vesnice Dřevčice. První zmínky o obci se objevují ve 14. století. Památkově chráněná budova školy s věžičkou dnes slouží jako hostinec, a tak jsme zašli a dali si tam docela dobré pivo








Po neznačené cestě jsme se od Dřevčic vydali směrem k Martinským stěnám. Nedaleko od cesty jsme zahlédli kvetoucí lýkovec vonný (zřejmě). Celkem vzácnost, protože patří mezi kriticky ohrožené rostliny a poslední dobou na mnoha stanovištích mizí.



Už po červené turistické značce jsem došli k Martinským stěnám. Je to menší skalnatá oblast chráněná kvůli existenci vzácného společenstva bezobratlých živočichů a geomorfologii pískovcových stěn. Pavouka slíďáka jsme (naštěstí) nepotkali, ale i tak to bylo ideální místo na svačinu :-)









Prošli jsme zadem opět kolem Husy a po zelené značce odbočili směrem k Vlhošti. Vlhošť je se svými 613,5 m.n.m. nejvyšším vrcholem Polomených hor, i když patří do CHKO Kokořínsko. Na západním a jihozápadním svahu jsou mohutné pískovcové terasy, za mě je to ale hlavně krásný kopec a hlavní hrdina Urbanova románu Hastrman :-)
Nejpěknější místo je jednoznačně krásná stará cesta vytesaná hluboko do skály a skalní plošiny u jejího vyústění.



 




U bývalé hájovny pod Vlhoštěm se otevřely parádní výhledy směrem na Ještěd. Vzadu se objevily dokonce i zasněžené Krkonoše



Ralsko, za ním Ještěd a vzadu Krkonoše


Pohled směrem na Klíč a Lužické hory


Uprostřed vyčuhuje Bezděz


A cestou zpátky do Holan jsme našli lány podbělů