Tenhle víkend nás předpověď počasí teda opravdu potěšila. V sobotu mělo být deštivo a zima, tak jsem se tepleji oblékla a vypravila po obchodech do Prahy s tím, že výlet si necháme na neděli, až bude fakt pěkně.
Mno, v sobotu nespadla ani kapka a bylo vedro, že jsem se v tom městě málem uvařila. I když je pravda, že navečer přišla malá a krátká bouřka, tak vlastně něco přeci jenom spadlo.
V neděli jsme se ale těšili konečně na to pěkné počasí a vypravili se projít po lázních Poděbradech a okolí. Což o to, dopoledne to celkem vycházelo, ovšem odpoledne se najednou zatáhlo a když jsme byli v polovině trasy, začalo poměrně vydatně pršet. Při urychleném návratu do města nás chytil takový déšť, že jsme se asi půl hodiny schovávali v maličkém turistickém altánku a potom ještě asi dvacet minut docházeli v trochu menším dešti. No výborný prostě...
Jinak, Poděbrady se nám dost líbily, jen škoda, že nebyl čas na podrobnější průzkum.
Auto jsme zaparkovali u školy nedaleko lázní a jako první obhlídli Hotel Zámeček. Jádrem je dvoupatrová budova bývalých kanceláří velkostatku, postavená v roce 1912 podle plánu hanoverského architekta Hackenholze přímo na místě někdejšího špýcharu. Velkostatek vlastnil od roku 1922 Josef Hyross, administrativní budovu i s vilou v roce 1931 prodal lázeňské společnosti. Rodina Hyrossova na sklonku války spáchala sebevraždu z obavy ze svého přihlášení k Německé říši v období okupace.
Potom jsme prošli do lázeňského parku a prohlédli si část místních pramenů.
Eliščin pramen na lázeňské kolonádě byl navrtán v roce 1910 pro zvyšující se potřeby lázní. Pramen tryskal v měděné váze do skleněné půlkoule. Celý altánek kolem tohoto pramene je mistrovská kovářská práce.
V parku bylo docela dost lidí, my jsme ho prošli jenom kousek a zamířili k Jiřího náměstí s hradem.
 |
| vzadu Mariánský sloup z roku 1765 |
Dominantou náměstí je jezdecká socha krále Jiřího z dílny Bohuslava Schnircha, která patří k vrcholným dílům české monumentální plastiky 19. stol. O vytvoření pomníku se zasloužil poděbradský Sokol, který v roce 1883 založil Spolek pro vybudování pomníku krále Jiřího. Část peněz se mu podařilo získat pomocí sbírek a dobročinnými akcemi. Socha byla dokončena v roce 1891 a byla vystavena na Jubilejní zemské výstavě v Praze (což urychlilo sběr finančních prostředků) a na výstavišti zůstala až do skončení Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. V Poděbradech byl pomník za velkých oslav odhalen 15. srpna 1896. V letech 1994–1996 došlo ke kompletní renovaci celého pomníku. Letos, v roce 2019 byl pomník opět renovován.
Jiří z Poděbrad vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad se narodil 23. dubna roku 1420 v Poděbradech. Již jako čtrnáctiletý se Jiří účastní slavné bitvy u Lipan, od roku 1438 se pak začíná aktivně účastnit politického života tehdejších českých zemí. V roce 1448 vojska pod jeho vedením ovládnou Prahu a on se facto stává vládcem země. Po smrti Ladislava Pohrobka je Jiří z Poděbrad rozhodnutím husitských i katolických stavů zvolen 2. března roku 1457 na Staroměstské radnici českým králem.
V roce 1466 je pak Jiří z Poděbrad papežem Pavlem II. prohlášený za sesazeného z českého trůnu – zároveň papež vyzve ke křížové výpravě do Čech. O rok později pak povstává proti Jiřímu česká katolická šlechta a v roce 1648 vstoupí do války proti němu uherský král Matyáš Korvín – ten se pak 3. května roku 1469 nechá v Olomouci (podpořen jednotou zelenohorskou) prohlásit českým králem.
V průběhu války s Matyášem pak Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze umírá, jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Z náměstí jsme nakoukli do překvapivě klidného hradu. Gotický hrad, sídlo krále Jiřího z Poděbrad, založil již Přemysl Otakar II. Renesanční proměnou v lovecký zámek prošel za císaře Ferdinanda I., současnou barokní tvář získal v letech 1723–80.
Památkou na původní sloh jsou mimo jiné gotické nástěnné malby v kapli. Životu Jiřího z Poděbrad se věnuje zámecká expozice a to doslova od jeho počátků - jedna z místností je považována za královu rodnou světnici.
Na nádvoří zámku probíhá výstava evropských srdcí, které vytvořily žáci několika škol. Je vidět, že "na srdce jsou Poděbrady" tady opravdu platí :-)
Kromě srdcí mě ještě na nádvoří zaujala růžová zahrada. Řadu růží tu vysadili známé osobnosti, teď už jsou teda růže spíš odkvetlé...
V Poděbradech jsou zjevně prameny všude možně, takže také na hradě jeden pramení. Je to Bülowův pramen, který nalezl a určil proutkař baron Bülow v listopadu 1904. Pramen se nachází na vnitřním nádvoří zámku asi 3 m od hlavní brány. Vyvrtán byl v hloubce 95,7 m 1. srpna 1905, utěsněn byl v roce 1955. Na místě se nachází pamětní deska objevitele.
Na nádvoří zámku má také pamětní desku Milana Paumer ze skupiny bratří Mašínů, který v Poděbradech prožil dětství. Její umístění prý vyvolalo svého času velké kontroverze...
V zámeckém příkopu se dá ochutnat další pramen- Zámecký. Stejně jako velká většina ostatních pramenů je neskutečně hnusný, smrdí po síře a chutná asi taky po síře. Vůbec ty místní prameny jsou moc silné a (asi až na výjimky, neochutnala jsem teda všechny) moc pít se nedají.
Od zámku se otevírá pěkný pohled na celé náměstí.
Sešli jsme k řece a podél ní se po cyklostezce vydali k soutoku s Cidlinou. Ještě ve městě jsem zaskočila ochutnat další pramen, ten byl ze všech, co jsem ochutnala, asi nejpitelnější.
Svatojánský pramen se nachází v Kubových sadech. Jedná se o nový pramen, který byl slavnostně otevřen v červnu 2011.
Z cesty podél řeky mě v mezidobí při kličkování mezi chodci a cyklisty zaujalo krásné zdymadlo.
Zdymadlo v Poděbradech patří mezi nejkrásnější technické stavby ve středních Čechách. Jeho autorem je architekt Antonín Engel. Vodní dílo tvoří pohyblivý jez o dvou polích, železobetonová lávka, osmimetrová štěrková propusť a jednolodní vodní elektrárna. Na jižní straně se ještě nachází provozní budova s rozvodnou.
Na řece byl celkem čilý provoz a cesta po cyklostezce byla trochu dál od města už příjemná. Náš původní plán byl dojít k soutoku Labe a Cidliny, potom pokračovat ke Slavníkovské Libici a zadem se vrátit do Poděbrad. Naše plány ale překazil poměrně vytrvalý a silný déšť. K soutoku jsme ještě došli a dali si v místním občerstvení něco k jídlu. Potom už jsme ale s pohledem na černou oblohu začali spěchat nejkratší cestou zpátky. Tentokrát jsme měli víc štěstí než rozumu, nejprudší déšť nás zastihl uprostřed lesoparku s malým turistickým altánkem před námi. Díky altánku jsme tedy nepromokli na kůži a do Poděbrad pak došli v poměrně suchém stavu.
Na kraji města mě zaujal funkcionalistický věžový vodojem- stojí v sadech S. K. Neumanna. Autorem železobetonové stavby vysoké 43,5 m z roku 1929 je František Janda. Bohužel, vodojem je zjevně nefunkční a chátrá.
V dalším parku jsme prostě musela vyfotit krásnou socialistickou sochu, kterou jsem si soukromě pojmenovala Rabočij i kalchoznica. Dneska už se takhle roztomile typická socha jen tak nevidí...
Poslední (naštěstí) poděbradský pramen jsem ochutnala na Riegrově náměstí. Riegrův pramen je jedním ze symbolů Poděbrad. Navrtán byl v roce 1911 v hloubce 87 m a k jeho utěsnění došlo v roce 1972. V současné době je pítko na Riegrově náměstí napájeno z lázeňského rezervoáru minerální vody.
Kolem působivých Letních lázní jsme prošli ke kolonádě, kde zrovna lázeňský orchestr vyhrával ty nejklasičtější dechovky, a rozhodli se vrátit už k autu.
Skoro úplně jsme minuli jednu z místních hlavních atrakcí- květinové hodiny. Z květin vysázené hodiny, které se tu udržují už od roku 1937, jsou částečně vidět vzadu za sochou "Ženy s osuškou" od Břetislava Bendy.
