Lysá nad Labem a podél Rokytky

Menší výlety jsem udělala v dalším jarním víkendu.

První zastávka byla v zámeckém parku Lysá nad Labem, od poslední návštěvy se hodně zvedl, je vidět, že se snaží přilákat návštěvníky různými zajímavostmi.

Zámecký park v Lysé nad Labem je významnou památkou zahradního umění, jejíž počátky sahají do konce 16. století, kdy Lysá byla komorním panstvím a loveckým zámkem Habsburků (park je na trase naučné stezky Krajinou Rudolfa II.). Velký rozvoj parku nastal na přelomu 17. a 18. století za Františka Antonína hraběte Šporka. Koncem  18. století byl park jeho adoptivním synem Rudolfem Sweerts-Šporkem rozšířen na současnou velikost. Baron Leitenberger na konci 19. století nechává park upravit v anglickém stylu v podstatě do dnešní podoby. K tomuto si pozval významného zahradního architekta Eduarda Petzolda. Poslední významné změny park prodělal za Kinských, kteří park obohatili řadou významných dřevin, ze kterých se do současnosti bohužel mnoho nedochovalo.

Málokterý ze šlechticů se mohl pyšnit na svých panstvích tak výjimečnými a ojedinělými alegorickými soubory soch, jako F. A. Špork. Velmi známé jsou jeho alegorie lidských ctností a neřestí v Kuksu, vytvořené M. B. Braunem a jeho dílnou. Méně známým, neprávem opomíjeným, je soubor alegorií v zámeckém parku v Lysé nad Labem.

S cyklem dvanácti měsíců se může návštěvník parku seznámit již v hlavní osové aleji, kterou přichází na druhý zámecký parter. Ten je z východní strany osazen šesti klasicistními sochami antických božstev. Druhý zámecký parter je osazen dvěma sochami sfing, lvů a lvic. Na prostředním schodišti, oddělujícím 1. a 2. zámecký parter, nacházíme alegorie Dne a Noci. Nad nimi jsou pak umístěny sochy Adonise a Venuše. Levé schodiště je ve spodní části osazeno alegoriemi Evropy a Asie, v horní části pak Afriky a Ameriky. Pravé schodiště patří alegoriím živlů – Voda a Země a nad nimi Oheň a Vzduch. Mezi schodišti jsou volně rozmístěny alegorie čtyř ročních dob: Jara (Flory), Léta (Ceres), Podzimu (Bacchus) a Zimy (Saturn).

Kromě soch je v parku řada dalších atrakcí- první, kterou jsem viděla, bylo broukoviště. Aspoň jsem se naučila nové slovo :-) 

Tzv. loggery neboli česky broukoviště jsou jedním ze způsobu ochrany ohrožených dřevních brouku (roháč obecný, pachník hnědý, zlatohávek skvostný, tesařík, nosorožík kapucínek, lesák rumělkový, zdobenec zelenavý atd.). Jedna se o skládku dřeva, špalků ze starých skácených či spadlých stromů, mnohé z nich jsou uvnitř ztrouchnivělé. Právě tyto špalky poskytuji prostředí pro vývin larev dřevních brouků a ostatního hmyzu žijícího v mrtvém dřevě.

O kousek dál se nachází zase houboviště, které tak významnou funkci nemá, je tu jen jako ukázka biotopu a zábava pro děti.

To samé platí o nedalekém včelovišti, zato hmyzí hotel svou funkci má.

Velký okruhem jsem došla až k zadní části zámku, všude krásné ticho a klid, potkala jsem asi tři lidi.

Barokní zámek byl postaven na nejvyšším bodě Zámeckého vrchu, na důležitém strategickém místě polabské roviny. Původně zde stávala tvrz, zmiňovaná už v r. 1013. Pozdější lyský hrad byl v majetku Přemyslovců a  také je uváděn jako majetek českých kněžen a královen. V průběhu staletí byl gotický čtyřkřídlý hrad  v XVI. stol. přestavěn Habsburky na renesanční zámek a v r. 1548 byl povýšený na královský. První velké přestavby byly uskutečněny za císaře Rudolfa II., který objekt používal jako lovecký zámeček.

V r. 1647 daroval císař Ferdinand III. Lysou generálovi hraběti Janu Šporkovi za vojenské zásluhy ve válce s Turky. Špork začal s novou přestavbou zámku. Nechal zbořit jižní křídlo a na východní straně zámku pravděpodobně založil park. Když zdědil lyské panství jeho syn – František Antonín Špork, začal v roce 1696 s další přestavbou. Východní křídlo bylo prodlouženo směrem k jihu o schodiště a průjezd. Poslední stavitelské úpravy zámku provedl v poslední čtvrtině XVIII. stol. za Sweerts – Sporcků architekt A. Haffenecker. V této době bylo rozšířeno západní křídlo  o jednu chodbu směrem k čestnému dvoru.

Naproti hlavnímu průčelí zámku stojí ještě Augustiniánský klášter, který byl vystavěn na místě staršího kláštera  v letech 1731 – 1741 Bartolomeem Scottim a dokončen byl Anselmem Luragem. Svažitý terén pod klášterem byl upraven na terasy osázené vinnou révou.

Kolem kostela sv. Jana Křtitele a přes náměstí jsem potom došla k nádraží a jela dál.

V neděli jsme se vydali na kratší procházku z Vysočan do Hloubětína a Jarova podél Rokytky. Za posledních cca 8-10 let se okolí potoka hodně změnilo, zmizela většina křovin a objevila se rozsáhlá nová výstavba, parky, hřiště... někde to je docela pěkné, dá se jít podél řeky nebo po cyklostezce.

Poblíž Harfy jsme objevili pomníček na boje zdejších obyvatel v květnu 1945.

Za parkem Zahrádky nás zaujala cedule o nouzových koloniích, které tu ještě poměrně nedávno stávaly.

Nadešli jsme Poděbradskou a obešli Hořejší rybník, který je součástí přírodního parku Smetanka.

Minuli jsme meandry Rokytky a vrchem došli až na krásné místo s výhledy- starou Třešňovku. Několik let opuštěný ovocný sad tu byl v roce 2015 obnoven. Staré neplodící stromy byly odstraněny a vysázeno bylo na 410 vysokokmenů třešní, několik jabloní a hrušně. Jde o odrůdy vyšlechtěné před začátkem 20. stoletím, které se zpravidla vysazovaly do 50. let 20. století.

Úplně nakonec mě ještě v centru před Masarykovým nádražím zaujal meterologický sloup.

To bylo ale jen tak ne chvilku, než přijel vlak :-)

Nejklasičtější klasika- Valečov-Drábské světničky

Na jaře se prostě tak nějak sluší udělat výlet do Českého ráje. Na Hruboskalsku a Valdštejně bude asi dost narváno, tak jsme zvolili jinou oblíbenou oblast.

Zaparkovali jsme pod Valečovem a vydali se po červné směr Píčův statek a Klamorna. Počasí přes všechny varování vyšlo perfektně a navíc (!) byla super viditelnost, tak pěkné a jasné výhledy už jsem dlouho neviděla.

Valečov jsme cestou tam podešli po neznačené cestě.

Pak už cesta pokračovala klasicky po červené, až jsme vyšlápli na Píčův statek,obvyklé to místo svačiny. Jeho historii už jsem tu popisovala mnohokrát. Dohledala jsem i nějaké historické fotografie.

Drábské světničky jsme tentorkát neplánovali, tak jsme se rozhodli vydat odbočkou na Klamornu, kterou většinou míjíme.

Nejstarší osídlení Klamorny spadá podle archeologických nálezů již do středního eneolitu, tzn. je asi pět tisíc let staré. Prostor Klamorny a sousedních Hradů byl pak s přestávkami osídlen až do 3. století př. n. l., kdy bylo osídlení násilně vyvráceno. V 9. století byly Hrady nově opevněny a vznikl tu i šíjový val. Od druhé poloviny 13. století byla Klamorna spolu s Drábskými světničkami, Starými Hrady a Hynštou součástí pevnostní soustavy na okrajích vrchu Mužský. Hrad zanikl, ale během husitských válek, kdy okolí ovládali hejtmané Bernart a Bartoš z Valečova, byl na krátkou dobu obnoven.

Ukazovaly se odtud krásné výhledy na Bezděz, vzadu Sedlo, vpravo vykukovalo Ralsko (na snímku už není).

Tady už je vidět i to Ralsko...

Cestou na Drábské světničky se ukazovaly další a další výhledy, vpravo postupně vylézaly i zasněžené Jizerky a pak i Krkonoše (tady ještě ne). 

Drábské světničky byly zavřené, možná proto, že ještě není sezóna, možná taky kvůli covidu. Ono je to asi lepší, lidi by tam lezli a shlukovali se...

Cestou na Krásnou vyhlídku se nakonec i ty Jizerky a Krkonoše ukázaly.

Na Krásné vyhlídce bylo otevřené okno, takže spousta lidí se spoustou občerstvení. My nic nepotřebovali, tak jsme pokračovali dál po silnici na Mužský. Je tu pomník obětem bitvy z roku 1866 a otevírá se odtud také jedinečný kruhový výhled.

Konaly se tu tisícové tábory lidu- 1868 tu byl první tábor, nepovolený, další, o rok později už povolený, na kterém řečnila řada významných osobností, třeba Karel Sabina.

Výhledy z Mužského na Krkonoše a Jizerky, pod tím Ralsko s Ještědem a ještě pod tím pohled směr Český Ráj, kde jsou poznat Trosky (vypadají zboku trochu divně :-)

Prošli jsme přes osadu Mužský a Bunclava až na Valečov, taky už tu byl mockrát.

Z hradu se dochovalo hradní jádro se zděným palácem, skalními komorami a chodbami. Natáčely se tu některé scény z pohádky Lotrando a Zubejda, kterou shodou okolností dávali akorát, když jsme se vrátili domů :-)

Výlet to byl nakonec super, tak snad se počasí i poměry zlepší a bude možné podnikat víc takových.

Velikonoční Polabí

Letošní velikonoce velkému cestování z řady důvodů jaksi nepřejí. Nicméně nějaké menší procházky a výletíky jsme přeci jenom stihli.

První výlet se konal v okolí Lysé na Labem. Z nádraží jsem se vydala ke slavné vile cukrovarníka Beniese. 

V roce 1912 si vídeňský podnikatel v oboru cukrovarnictví Michael Benies nechal u svého cukrovaru  postavit na tehdejší dobu nezvykle koncipovanou vilu. Věnoval ji jako svatební dar svojí dceři, která se provdala za vídeňského diplomata dr. Heinricha Benedikta. Co do unikátní pojetí stavby a architektury jde bezesporu o jednu z originálních kubistických staveb v České republice. Autorem projektu byl významný český architekt Emil Králíček, někdy se jí též říkávalo Králíčkova vila. Byl to vůbec první dům v naší zemi, na jeho střechu byla umístěna zahrada.

Po II. světové válce sloužila stavba jako správní objekt přilehlého cukrovaru. V 90. letech kdy byl cukrovar zbourán došlo bohužel i k poničení krásné zahrady vily. V dnešní době si vilu návštěvníci města a zájemci o architektonické unikáty mohou prohlédnout pouze zvenčí, stavba je ve špatném technickém stavu. Současný vlastník sice plánoval  rekonstrukci vily, ale jelikož se k ní doposud nepřikročilo snaží se občanská sdružení v Lysé nad Labem iniciovat záchranu unikátního domu.

Potom jsme potřebovali překročit řeku Labe a jediné místo, kde to široko daleko jde, je most Bohumila Hrabala.Už historicky tu býval dřevěný most, který zřejmě zanikl při povodni v roce 1756, pak tu byl jen přívoz a železobetonový most byl vybudován v roce 1926. Ten byl už ve špatném technickém stavu, takže byl v roce 2003 zdemolován, nový ocelový obloukový most byl postaven v roce 2002, před necelým rokem proběhla jeho velká oprava.

Před mostem bylo zajímavé hřiště.

Potom jsme se vydali podél řeky až ke zdymadlu Lysá nad Labem s malou vodní elektrárnou.

Došli jsme až na kraj Přerova nad Labem a odtud se vydali zpátky k mostu podmáčeným listnatým lesem. Všude už začínalo něco rašit a kvést.

Zvlášť hojná byla v lese Dymnivka dutá, její název si pamatuju ještě z pradávných časů, kdy jsme zkoumali jarní květenu o velikonocích ve Znojmě :-)

Při procházkách v okolí Milovic jsem se zaměřila na místní zvířenu. V jezírkách tůní a mokřadů Josefov žije početná kolonie nutrií, člověka se vůbec nebojí, jsou až trochu nepříjemně drzé...

Nutrie říční neboli taky vodní krysa je velký hlodavec původem z jižní Ameriky, který byl hojně chovaný pro kožešinu a maso. V 80. letech se Československo řadilo  mezi chovatelské velmoci. Nutriím, kterým se podařilo uniknout z chovů, se ve volné přírodě daří v teplejších oblastech severní polokoule, jejich populace rychle roste. Jde ale o invazivní druh, který může přenášet řadu nemocí a taky ničit pobřežní oblasti vyrýváním hlubokých nor. Vlastně by se neměly krmit, protože blahobyt je jen podporuje v dalším rozmnožováním. Nikdo na to ale nedbá, přiznám se, že i já jsem jim donesla košťál z brokolice :-)

Na druhé straně Milovic poblíž bývalého vojenského prostoru a letiště se nachází Pastevní rezervace divokých koní a praturů.

Divocí koně pocházejí z anglického Exmooru a do Milovic přijeli 28. ledna 2015. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství. V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě. Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká – je jich méně než 1500. Všichni koně ze zdejšího stáda jsou zapsáni v plemenné knize, mají jména, mezinárodní pas a je znám jejich rodokmen. Koně by měli spásáním vzácné vegetace zabránit jejímu zarůstání agresivními travinami a náletovými křovinami.

Na podzim roku 2015 ke konním přibyli ještě pratuři. Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění. Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi.

Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem. Výrazně byl zastoupen i v eneolitických lokalitách, což dokládají například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře. K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách. Stádo v Milovicích je první ve střední a východní Evropě.

Další místní obyvatelé jsou zubři, ty jsem ale jediné zatím neviděla.

Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben. Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací. Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy. Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů. Například Ferdinand Tyrolský se v 16. století pokoušel vrátit zubry nejdříve do brandýských lesů, později na Křivoklátsko.