Městské lázně v Ústí nad Labem

V rámci Dnů evropského dědictví jsme dneska navštívili staré Městské lázně v Ústí- místo to mého nekonečného utrpení v dětství. Když mě v první třídě rodiče posílali na tradiční kurzy plavání pro děti, bylo to pro mě opravdové mučení.. Ještě dneska při vstupu do budovy na mě dýchla ta atmosféra strachu, se kterým jsem sem vždycky vstupovala, doplněná vůní/smradem chloru . 

Kurzy plavání pro mě byly koncentrací naprostého děsu z hluboké vody a plavčíků, kteří (prý) shazují děti do hluboké vody a odstrkují je od okraje bazénu dlouhou tyčí...  Nikdy jsem tuhle hrůzu nepřekonala a naschvál se tady plavat nenaučila, to až o něco později, sama a bez plavčíků :-)

Přestože od té doby jsem neměla tu čest, Městské lázně se mi jako stavba vždyky líbily. V architektonicky poněkud chudém Ústí působí tahle secesní stavba trochu tajemným a hlavně osvěžujícím dojmem... i když teda hlavně zvenku. Zevnitř je to opět takový pěkný skanzen 80. let, zase se dá konstatovat, že se tu nic nezměnilo. On si člověk vlastně užije ten pohled na malý bazén, všude kachlíky a socialistické skříňky na oděvy. Když si ale uvědomí, že v současné době je to jediné místo, kam se dá jít v krajském městě ve špatném počasí plavat... je to jako obvykle, takové trochu (dost) smutné.

Pro stavbu Městských lázní byl vybrán návrh vídeňského architekta Petera Paula Branga, asi hlavně proto, že se radním líbily lázně, které navrhl pro Liberec. Lázně byly otevřeny v červnu roku 1908.

K nahlédnutí byly i původní návrhy včetně projektové dokumentace.

Bazén byl na svou dobu velkoryse řešený- s vysokým klenbovým stropem zdobeným rozetou a arkádami.

V budově byla parní lázeň, vanové lázně, sprchové kouty, uhličité lázně a slatinná kabina. Všechno bylo využíváno v mnohem větším rozsahu než dnes (i tam, co jsou dnes kanceláře, byly všude vany), hlavně proto, že dřívější hygienické standardy byly dost jinde, takže se lidé chodili do lázní opravdu mýt. V době hospodářské krize prý dostávali nezaměstnaní poukázky, na které chodili do Městských lázní zdarma, v té době byly taky asi nejvíc využívané ve své historii.

Původní je také zázemí sauny.

 Méně původní, ale vtipné, jsou všudypřítomné cedule upozorňující návštěvníky, co všechno se nesmí :-)

Návštěvní doba bývala dříve rozdělena zvlášť pro muže a ženy. Dnes je zase stanovena tak zvláštně, že si sem pracující člověk asi nemá šanci jít zaplavat, pojmenováno je to omezený provoz. A taky lázně nefungují v létě; dozvěděli jsme se, že je to proto, že všechen personál je zaměstnán u městkých služeb a jako takový se přesunuje na letní období na koupaliště v Brné, takže by tady přes léto neměl kdo návštěvníky obsloužit. Prostě když je špatné počasí, můžete se jít otužovat do Brné, a když se chcete v létě saunovat, musíte halt počkat, až bude pořádné vedro venku :-)

výlet z Ústí do Litoměřic

Na sobotním výletu jsme využili autobusu, který nás vyvezl do Nové Vsi a odtud jsme se vydali po červené značce po vyhlídkové trase do Litoměřic.

Je to taková naše klasika, i když už dlouhou dobu jsem tenhle výlet nešla. 

V Nové Vsi jsme si nejdřív prohlédli kapličku s lípou. Kaplička je z roku 1806, stáří lípy se odhaduje na 300-400 let.

Vzali jsme to z druhé strany okolo Ostrého po naučné stezce. Cesta vedle kolem rezervace Sluneční stráň (důvodem ochrany je typická fauna a flora Českého Středohoří), nedaleko byla pěkná vyhlídka do údolí Labe.

Cestou na Trpasličí kameny se nám dokonce ukázal v dálce Ještěd. 

Viditelnost byla fakt dobrá a ačkoliv to nejdřív vypadalo skoro na déšť, nakonec se ukázalo i sluníčko.

Vyhlídka od Němčí

 Sestup k Čeřeništi

Když jsme vylezli na louky nad Lbínem, otevřely se výhledy skoro na všechny strany- a všude Středohoří :-)

a Říp

Kolem starého tábora ve Lbíně jsme došli do Skalice. Ve vsi byla kdysi poustevna zčásti vytesaná ve skále, která byla zrušená Josefem II. v roce 1783. Na vrcholu kopce stály dvě kaple nad sebou. Dolní byla téměř celá vytesaná ve skále, horní je věžovitá stavba barokního typu a je zasvěcená Nejsvětější Trojici.

Nedaleko se nachází Národní přírodní památka Bílé stráně. Je to opuková stráň nad Pokratickým potokem. Geologický podklad je zde tvořen druhohorními slínitými vápenci- tzv. zvonivou opukou. Jsou zde vzácné rostliny, třeba teplomilné orchideje.

Z kopce se schází do Litoměřic, konečně vylezlo sluníčko a ukázaly se pěkné výhledy

hrad Helfenburk u Úštěka a Kostelíčky (kalvárie Ostré)

Hrad Helfenburk poblíž Úštěka znám poměrně dobře, akorát se pokaždé, když vyslovuju jeho jméno, musím zamyslet a odlišit ho od moravského Helfštýna :-)

Hrad vystavěli Ronovci v 1. polovině 14 století, v roce 1375 hrad koupil a začal přestavovat pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Jeho synovec Jan z Jenštejna dal vybudovat nové opevnění a hlavní věž. Hrad často střídal majitele a od začátku třicetileté války byl úplně opuštěn a v průběhu války byl zpustošen.

V 19. století koupil celé liběšické panství Ferdinand Lobkovic a po něm patřilo textilnímu průmyslníkovi Josefu Schrollovi. Ten dal postavi na hrádku hájenku, která sloužila pro občerstvení turistů.

Od 60. let minulého století se o hrad stará skupina dobrovolníků, v současné době je ve vlastnictví města Úštěk.

Kdysi jsem četla pověst, podle které se hradu zmocnily opice a podnikaly odtud loupeživé výpravy do okolí. Nakonec proti nim museli vytáhnout místní obyvatelé a opice pobít. Proto se také Helfenburku někdy říká opičí hrad ... ovšem možná jde jenom o zkomoleninu  Helfenburk- Affenburk (opičí hrad).

/tohle je pohled do krajiny od křížku u Rašovic/

 

Nedaleko se nachází krásné místo- kalvárie Ostré neboli Kostelíčky. 

Poutní místo nechali postavit Jezuité v letech 1703-7, jde o skupinu tří kaplí s Božím hrobem, patrně od Octavia Broggia, a křížovou cestu. Krásné je hlavně mohutné schodiště se zbytky barokních soch.

Místo bývalo velmi zanedbané a vypadalo na spadnutí, při poslední návštěvě jsme ale byli mile překvapeni- všechno vykazovalo známky oprav, kaple obílené, schody spravené a dokonce uvnitř výstava o zmizelých kostelech v severních Čechách.

 

A výhled odtud stojí za to (vzadu Úštěk s rybníkem Chmelař a za ním Sedlo)

Poreč

Poreč (Parenzo) bylo první město na východním pobřeží Jaderského moře, které upadlo do područí Benátek (1267). Proto největší rivalové Benátčanů Janované, město několikrát vydrancovali a v roce 1354 odtud uloupili i relikvie svatého Maura. V 15 a 16. století zas město přepadávali turečtí piráti, tzv. uskokové (utečenci před Turky).

Jinak jsou dějiny města podobné jako dějiny všech ostatních městeček tady i celé Istrie- Benátčané- Rakousko- Itálie- Jugoslávie- Chorvatsko.

Ve městě se nachází několik věžových bran ze 14. století.

taky řada uliček, paláců, ruin (včetně římských)

Ovšem nejvýznačnější památka města i celé západní Istrie je Eufrasiova bazilika z 6. století v byzantském slohu. Komplex baziliky v Poreči je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jako jediná památka na celé Istrii.

Kostel se proslavil hlavně mozaikami zdobícími chór a vítězný oblouk. Spekuluje se i o tom, že někteří z mistrů porečských mozaik pracovali i na obdobné výzdobě chrámu San Vitale v Ravenně.

S bazilikou je propojen biskupský palác z roku 1592.

My jsme dovnitř nešli, ale celý komplex jsme obešli po nábřeží.

Rovinj

Místo dnešní Rovinje bylo osídleno už ve 4. století př. n. l., ve středověku tady byl nejvýznamnější přístav Istrie, který se pořád pokoušeli dobýt piráti a Janované. Jako všechno tady na pobřeží patřilo město Benátčanům. V roce 1630 se sem před morem schovalo přes 3500 lidí, což způsobilo obrovské přelidnění a dodnes můžeme na některých budovách vidět příliš mnoho komínů (tolik, kolik rodin v daném domě žilo). Město stálo původně na ostrově, ale jak se začalo rozšiřovat i na pevninu, došlo k zavezení úzkého průlivu a přeměně na poloostrov (v roce 1763).

Po 2. sv. válce odešla významná část italského obyvatelstva a do jejich domů se nastěhovala řada umělců. Po vzniku samostatného Chorvatska utekli nebo byli vyhnáni Srbové a jejich domy skoupili většinou důchodci z Německa. Město je tedy populárním turistickým centrem a patří mezi ty "lepší" tzn. dražší :-)

My jsme začali procházku na poloostrově Zlatni rat nedaleko města. Je tu řada opravdu krásných míst na koupání, ale taky přírodní park s cyklostezkami, hospůdkami a tak :-)

 

Do města jsme se potom vydali kolem kláštera sv. Františka.

Všechno ve městě vypadá hodně italsky a uličky vedou dozadu na kopec ke kostelu sv. Eufemie a majáku.

/teda taková stavba.... je to maják?/

Kostel svaté Eufemie je symbolem a nejvýznačnější památkou Rovinje. Původně tady byla kaple a kostel raně románského stylu. V roce 1178 došlo k rozšíření a přesvěcení kostela ke slávě svaté Eufemie (původně nesly jméno sv. Jiří). 

Svatá Eufemie byla jako patnáctiletá umučena kvůli víře a její tělo bylo umístěno v mramorové rakvi v Konstantinopoli. Jedné noci vypukla strašná bouře a sarkofág z kostela zmizel. Objevili jej až po několika dnech u Rovinje, jak se pohupuje ve vlnách. Celý den se snažili rakev vytáhnout, ale podařilo se to až mladému rybáři, kterému sarkofág prozradil, kdo je v něm pochován. Od té doby trvá v oblasti kult Eufemie a v den jejího úmrtí- 16.9.- přicházejí do kostela řady poutníků. Mezi děvčaty ve městě je jméno Eufemie (neboli Fuma) velmi rozšířené jméno. To můžu potvrdit, protože jsem slyšela, jak na sebe tímhle jménem několik z nich volá...

Původní zvonici zničil v roce 1573 úder blesku a nová byla postavena podle vzoru kampanily chrámu sv. Marka v Benátkách. Na vrcholku věže stojí dvoumetrová socha světice s kolem a palmovou ratolestí. Místní tvrdí, že když stojí čelem k pevnině, počasí bude deštivé, a pokud se dívá k moři, bude slunečno. To se mi teda moc nezdá, protože jsme tu byli ve čtvrtek, socha se dívala k moři a přitom v pátek celý den pršelo.. pche.