Vsetín a okolí

Po 14 dnech jsme se zase vypravili do Vsetína a ve volných chvílích podnikli několik výletů.

Cestou jsme se ještě stavili ve Zlíně a trochu se prošli po centru. Byla to ale jen krátká odpočinková vycházka na zmrzlinu. Od nákupního centra, kde jsme parkovali, jsme došli na náměstí a kolem kolektivního domu došli k plaveckému bazénu a k internátům.

radnice

Kolektivní dům ve Zlíně je jedna ze dvou budov v Československu, které představovaly novou formu bydlení na přelomu 40. a 50. let 20. století. Autorem návrhu stavby byl architekt Jiří Voženílek. V patnáctipodlažním domě se nachází 26 třípokojových a 76 dvoupokojových bytů. Mě zaujala hlavně skulptura před domem.

O kousek dál nás zaujaly Baťovy internáty, na které jsem vždycky koukala jenom z auta při průjezdu Zlínem.

V roce 1927 byla zahájena výstavba celé čtvrti pro hromadné ubytování.Dokončená urbanistická skladba dvou řad volně stávajících objektů internátů včetně studijních ústavů byla podřízena konfiguraci terénu,měla příznivý vztah k závodu a dodnes vytváří jednu z nejcharakterističtejších zlínských souborů. Tento parkový prospekt je dílem architekta F.L.Gahury a co do velikosti a estetické hodnoty nemá u nás obdoby.

Dole na se otevřel výhled  na obchodní dům, tržnici, vzadu začínají Baťovy závody

Na Dřevnici jsme potkali volavku popelavou, když si všimla, že jí fotografuju, okamžitě vzlétla, jak jinak....

Hned ve středu 8.5. vpodvečer jsme spolu s Jess vyšli na kratší vycházku z Ústí na vrch Jahodný.

pohled na Ústí

pohled směrem k Vsetínu

Vsetínské vrchy

scházíme do vsi Hovězí

Kousek od Hovězí pod kopocem se nachází pěkně upravená studánka v Dubčí

Ve čtvrtek celý den pršelo, ale v pátek jsme se už vydali alespoň na krátký výlet po okolí Valašského Meziříčí. Z Pasek jsme vystoupali po lesní silnici k vrchu Plíšková, všude se tam bohužel masivně kácí.

V místě zvaném Revír se nachází zajímavá vila architekta Josefa Místeckého, rodáka z Valašského Meziříčí (1891 – 1957). Studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u prof. Plečnika a Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Kotěry. Pracoval v ateliérech architektů Františka Váhaly a Ladislava Machoně. V roce 1921 se stal profesorem Odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí a vychoval tam řadu vynikajících architektů. Touha žít v přírodě a rodinné důvody vedly Josefa Místeckého k prodeji meziříčského domu a k výstavbě nového v sousední Poličné. Novostavba se stala dokladem jeho zaujetí funkcionalismem. Přispěly k tomu jeho styky s předními českými architekty, mimo jiné s Františkem L. Gahurou ze Zlína. J. Místecký se zapojil i do soutěže na vyhledání ideální podoby minimálního rodinného domu.

Ze silnice jsme vystoupali na červenou hřebenovku a přes vrch Píšková jsme došli do sedla Píšková s památníkem TGM a kapličkou.

Vznik pomníku je jistým způsobem spojen s osobou Františka Redla (1869 –1943), hajného na Oznici, který žil v hájence Na Uhliskách. Roku 1905 T. G. Masaryk trávil se svou rodinou prázdniny v tehdejším zájezdním hostinci na Brňově. Z Brňova Masaryk podnikal vycházky do okolí a při jedné z nich se na Píškové setkal s hajným Fr. Redlem. Hajný Masaryka pozval do své hájenky a potom se spolu setkali ještě několikrát. Na jeden ze smrků poblíž místa svého setkání s Masarykem Fr. Redl umístil obrázek sv. Huberta a později tam nechal vybudovat kapličku sv. Huberta. Na stejném místě Místní národní výbor v Poličné r. 1950 vybudoval pomník T. G. Masaryka. Pomník na odlehlém místě v lese na Píškové jako jeden z mála bez újmy přečkal padesátá léta i období normalizace. Ve druhé polovině padesátých let vzbudily zájem Státní bezpečnosti dopisy s modlitbami k Masarykovi. K pomníku je pod kameny vkládali lidé zoufalí z postupující kolektivizace zemědělství a z nátlaku, který byl na ně vyvíjen.

Janíčkova studánka se nachází kousek od sedla.

V sobotu se konečně udělalo pěkně, vylezlo sluníčko, tak jsme se spolu se psem vydali na okruh okolo vrchu Filka. Cestu jsme zahájili na lesní silničce nedaleko Zděchova, odkud jsme vystoupali do sedla Stříbrník. Cestou jsme potkali mloka skvrnitého, jak se vyhřívá na cestě.

Cestou se otevírala řada výhledů, ale vzhledem k tomu, že vrch Filka je trochu stranou a tvoří jakýsi boční hřeben, vůbec jsem nedokázala identifikovat nějaké kopce...

Ze sedla Pod Filkou jsme pokračovali po cyklostezce, která se stočila po vrstevnici a přes Padělky zamířili zpátky ke Zděchovu.

Z druhé strany Filky se nachází opět sedlo zvané Pod Filkou, výstup tam byl docela lahůka, protože cesta byla pěkně rozbahněná. Odtud už jsme po loukách sestoupili do Zděchova.

Kostel Proměnění Páně ve Zděchově.

Výlet to byl pěkný, v neděli se zase vytrvale rozpršelo, takže to byl poslední výlet před odjezdem, aspoň že tak.

Buřti v dešti

Už dlouho jsme se těšili, že se v pěkném jarním počasí zase po čase podíváme do Českého Ráje. Už je taková naše tradice, že se každý rok účastníme pálení čarodějnic kousek od Hrubé Skály. Je to taková akce spíš pro místní a chataře, koná se většinou o víkendu po čarodějnicích, nebývá tam tolik lidí, zato pohodová atmosféra, živá hudba a spousta pochoutek jako domácí sekaná, zvěřinový guláš a tak.

Letos teda nastal s čarodějnicema jeden zádrhel, a tím bylo počasí. Zatímco v předchozích týdnech bylo krásně teplo, vypadalo to skoro, že už přichází léto, tak tenhle víkend teplota klesla, začalo pršet a v některých místech i sněžit. Prostě máme štěstí. Od noclehu jsme teda upustili úplně, ale jednodenní výlet jsme riskli.

Ráno jsme ještě bez deště dojeli do Besedic, kde jsme nechali auto a vydali se na takovou menší procházku. Nejdřív jsme zamířili do Besedických skal a po žluté došli do skalního labyrintu. Jako první jsem vyfotila pěknou výzdobu hospody U Kalicha.

Po žluté značce jsme došli do skalního bludiště Chléviště. Fakt hezké skály, ještě pěknější by to tu bylo nebýt toho autobusu polských turistů, kteří zdárně zatarasili úzké průchody a navíc šli všichni v protisměru.

Skály byly za protireformace útočištěm pronásledovaných nekatolíků. Chléviště pojmenovali sami vesničané, kdy v neklidných dobách ve skalách schovávali svůj dobytek před procházejícím vojskem. Uprostřed pěti roklí je sluj se symbolickou modlitebnou Jednoty bratrské. 

Vtěsnali jsme se na Hořákovu vyhlídku. Ta byla vybudovaná v letech 1934-1935 a pojmenována po Františkovi Hořákovi- učiteli v Loučkách a předsedovi okrašlovacího spolku. Vyhlídka nabízí pěkné pohledy do údolí Jizery, bohužel výhled nestál za mnoho, dalo se do lehkého deště.

Na rozcestí s červenou jsme skalní město opustili a vydali se po neznačené cestě směr Suché skály, cestou se nám otevřelo pár pěkných pohledů na Trosky, Hruboskalsko a právě Suché skály.

Po modré značce jsme se pak vydali po hřebínku, který vede od Suchých skal směrem na Koberovy. Je to tu trochu stranou, ale moc hezké, občas lavička na vyhlídkovém místě, různé menší i větší skalky...

V Koberovech jsme nejdřív vylezli ke skalnímu útvaru Žába a potom si prohlédli centrum obce. Je tu taková promenáda s výstavkou o obci a okolí, dětské hřiště, fakt pěkné, asi financovala Evropská Unie :-)

Po modré a neznačené cestě jsme došli do vedlejších Louček a potom už nejkratší cestou do Besedic. Celé dopoledne lehce mžilo, což se dalo zvládnout, ovšem asi od 2 hodin začal déšť sílit, takže jsme výlet trochu zkrátili.

pohled na Kozákov

Trosky za oraništěm

Z Besedic jsme dojeli do Hrubé Skály a došli na louku pod hřbitovem. Pršelo pořád docela silně, takže jsme si opekli buřty, ochutnali místní speciality, zalili to pivem a pak zdrhli do auta. Venku se moc sedět nedalo. Sice jsme teda oslavy čarodějnic opustili předčasně (ostatně podle počtu lidí jsme nebyli sami), ale aspoň jsme dodrželi tradici.

Pulčiny, Kohútka, Karlovice a Luhačovice

V sobotu dopoledne jsme dojeli do obce Pulčín a vydali se (konečně!) na Pulčínské skály. O tomhle místě jsem slyšela už fakt hodněkrát, pro mojí mámu ze Zlína to bylo místo dětských výletů, pro všechny ze Vsetína asi taky. Já sama se sem v dospělosti už několikrát chystala, ale nikdy k návštěvě skutečně nedošlo, vždycky se to nějak nehodilo a odložilo na později....

Hned u celkem plného parkoviště nás zaujaly krásné vyřezávané totemy. Původně ty nejstarší byly asi spíš včelí úly, dneska už včelám neslouží.

Počasí bylo opět krásné, výhledy trochu zamlžené...

umělecká rytina

skalní útvar zvaný Trtol

Zbytky skalního hradu Pulčín se nacházejí na nejvyšším bodě hřebenu Pulčinských skal. Z hradu už se mnoho nedochovalo a tak ho nejvíce připomínají schody vytesané ve skalní puklině. První zmínky o hradu jsou z roku 1437 a již roku 1518 je zmiňován jako pustý.

Vrchol celé oblasti se jmenuje Hradisko a tvoří pískovcovou plošinu o velikosti cca 150x 80 m.

Přes Hradisko jsme obešli přírodní rezervaci a u studánky Dobrodějka se zase napojili na červenou značku. Lidí začalo valem přibývat.

Takhle to celé vypadá zdálky, lidí se vyrojilo jako much, naštěstí jsme byli mezi prvními, tak to ještě nebylo tak hrozné, když jsme se vraceli, vypadaly skály už jak obsypané lidskými mravenci :-)

Mno, jak to říct, skály takové průměrné, nic velkého.. pro nás, odkojené Tiskými Stěnami a Českým Rájem, tak nějak nic moc no... (bez urážky :-)

Po Pulčinách jsme měli ještě trochu času a taky hlad, tak jsme se rozhodli podívat na Kohútku, kde jsem naposledy byla asi tak před 20 lety, Martin ještě před delší dobou..

narazili jsme tu na poslední letošní sníh

Shora se otevírají pěkné výhledy, třeba na Lysou horu (vpravo mezi smrky) a Smrk.

cesta na vedlejší chatu Portáš

Dřív byla Kohútka poměrně odlehlé místo, kam se autem dalo dostat pouze přes Slovensko a lyžaři museli od točny ve Vranči pěkně dva kilometry pěšky nahoru. Nahoře sice panovala idylka, ale rozvoji moderního lyžařského areálu to moc nepřálo, takže v 90. letech se postavila krkolomná silnice z české strany (tuším, že 1998, kdy jsem tu právě naposledy byla ta silnice úplně nová). Přestože původně byla zkolaudovaná jen pro cestování s povolením OU a hromadnou dopravu, časem začala sloužit lyžařům, středisko se mohlo náležitě rozvíjet, rostly tu nové a nové chaty a vleky a sjezdovky... prostě konečně krása.

Nahoře bylo děsných lidí, hlavně motorkáři to tu mají zjevně v oblibě. Do chaty jsme se nenarvali, tak jsme zvolili vedlejší občerstvení. Jídlo předražené a neskutečně hnusné, prostě je tu středisko, jak má v Čechách vypadat.

krásný strom u retenční nádrže cestou

Cestou zpátky jsme se ještě krátce zastavili ve Velkých Karlovicích, taky tu nebylo zrovna málo lidí, ale prošli jsme se ke kostelu a centrem, dali zmrzlinu...

Karlovické muzeum

Dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích byl založen v roce 1754 Františkem hrabětem ze Žerotína. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky. 

V neděli už jsme se ze Vsetína vraceli a cestou jsme se rozhodli zastavit v Luhačovicích. Dlouho jsem tu nebyla, tak jsem byla zvědavá, ovšem docela nás vypekli, protože do lázní a okolí kolonády je psům vstup zakázán. Dodneška jsem si myslela, že něco takového platí jenom ve Varech, ale zjevně tahle vymoženost už dorazila i na Moravu, takže jsme byli docela nahraní. Nakonec jsme se tedy rozdělili a já jenom v rychlosti vyfotila centrum lázní a nějaký ten pramen. Kolonáda je stejně v rekonstrukci, takže se tam nedá ani přiblížit, všechno je za plotem, tak snad příště.

Vila lékárna hned na kraji lázeňského areálu, která je dnes kulturní památkou, byla vystavěna v letech 1884-1887 v novorenesančním stylu kombinovaném se stylem švýcarským. Byla projektována jako lékárna a dříve se nazývala vila Austria.

vila Alpská růže ve švýcarsko-alpském stylu

Společenský dům byl postaven podle projektu architekta Fr. Roitha v roce 1935. Ve své době se jednalo o jednu z nejmodernějších staveb v Evropě. Dům prošel rekonstrukcí a slouží také jako kongresový sál.

V roce 1902 provedl základní přestavbu "Janova domu" z 18. století Dušan Jurkovič. Tyto dvě staré budovy spojil do jednoho celku, nadstavil o další patro a podkroví. Opatřil celou budovu vně i uvnitř pestrobarevnou malbou. Ve své době byl nazýván barevnou pohádkou, v současné době je tento dům dominantou a nejkrásnější stavbou v Luhačovicích. Dům byl pojmenován po hraběti Janu Serenyim a v roce 1947 pojmenován po svém stvořiteli  Jurkovičovi.

Vraceli jsme se lesem kolem pramene Ottovka, jde o třetí nejznámější pramen lázní (nejznámější je Vincentka).

Parkovali jsme nedaleko kostela sv. Rodiny, na jehož stavbě se podílel ing. arch. Michal Brixe. Na základním kameni je název sv. Josef, v průběhu stavby však bylo rozhodnuto rozšířit zasvěcení kostela na celou Svatou rodinu. Moderní stavba s věží o výšce 22 metrů byla dokončena r. 1997. Interiér kostela byl postupně zařizován v letech 1997-2000. Věž kostela je osazena třemi zvony se jmény Sv. rodina, Maria a Josef.

svatá rodina?

Cesty po D1 jsme se trochu báli, nakonec to ale bylo v pohodě, vracet se v pondělí, asi by to bylo o dost horší...